Pan Honza, věrný čtenář Aktuálně.cz, se princezně Leně pochlubil, jaký je úspěšný ekonom, protože vydělal na tom, jak jeho vklad 950 tisíc korun za nějaké období nabobtnal. Radostně nabídl Leně sňatek. Lepá Lena nabídku přešla mlčením. Bylo to při příležitosti mého optimismu k zavedení eura.

Pan Honza se domnívá, že něco vydělal na tom, že drží svou hotovost v korunách. Jak ta koruna posiluje, těší ho, že je to stále více eur. Jen svůj eurozisk přepočte zpátky na koruny, jásá. Výpočet pana Honzy je ale poněkud zavádějící. Pokud by žil v Palermu nebo Frankfurtu nad Odrou či Mohanem, byla by jeho implikace snad pravdivá. Pokud žije a utrácí v Libni, krásná Lena nad ním správně ohrnula svůj půvabný nosík.

Výdělek pana Honzy je s největší pravděpodobností fiktivní. Ve skutečnosti ten nebožák nejspíš krutě prodělal. Jednak jde o to, že vklad v korunách je úročen podstatně méně než v eurech. To jeho zisk mírně sníží. Hlavní příčinou jeho špatného úsudku je ale to, že český Honza utrácí peníze v ČR. Pak nevydělal vůbec nic. Naopak prošustroval kalhoty. Proč?

I pokud peníze neměl pod polštářem, ale na vkladovém účtu, dostal úrok, který byl mnohem menší než inflace. Přišel tak za poslední rok v české kupní síle o dobrých šest procent. Chudák. Měl jinou možnost? Určitě. Kdyby byl svých 950 tisíc vložil do vhodné nemovitosti a doplnil své zdroje hypotékou, byl by vydělal majlant. Ceny nemovitostí zpravidla rostou alespoň jako inflace a s dluhem by nastal přesně opačný proces, než pan Honza popisuje. Srdéčko princezny Leny by jistě nad šťastným investorem poskočilo a její táta by v souladu s naší národní operou patrně dal dceři věnem novou almaru.

A to je vše. Stejné množství peněz se ukládá a stejné množství se půjčuje. V součtu nikdo moc neprodělá a vždycky vydělají banky. Historka o tom, jak si český důchodce pomůže, když své korunové úspory rozfofruje v Monte Carlu, je dojemná, avšak poněkud za pleš přitažená. O zbytek toho, co náš „typický“ bujarý důchodce vydělal na posílení měny, se stejně podělí se směnárníkem. Pokud bude český Honza spořit jen v bance, prodělá tak jak tak. S eurem snad o pár čmrdlíků víc nebo míň, ale nestojí to za řeč. Lidi s hypotékami zavedení eura naopak asi potěší, protože jejich sazby se budou přizpůsobovat se zpožděním.

Radost z posilování měny místo zavedení eura je dětinská. Posilování měny brzdí exportní expanzi, tedy výkony, mzdy a zisky. Brzdí vyšší inkaso daní a vyšší důchody. Přijetím eura pro důchodce nula od nuly pojde. Inflace jim bude ze zákona kompenzována. V zhodnocování chatrných úspor vystřídá jalové zhodnocování měny vyšší úrok. Reálná úroková sazba v českých bankách (úroková sazba minus míra inflace) je stejně v ČR skoro dvacet let v průměru záporná.

Nářky nad akcelerací inflace v Eurozóně jsou sice pěkné, ale pravda je úplně jiná. Projdeme-li statistiky zemí, které euro přijaly, žádná dramatická inflace se tam nikdy nekonala. Němci sice dojemně naříkají „Euro ist teuro,“ avšak mezi lety 1999 až 2006 nikdy jejich inflace nepřesáhla dvě procenta. Rekordem dýchavičné italské ekonomiky bylo 2,8 procenta, opět žádné drama. Dokonce i v Portugalsku, které je méně výkonné než ČR, jen jedinkrát přeskočila inflace 4 procenta. Kdyby pan Honza žil a utrácel mezi lety 1999 a 2006 v Lisabonu a ukládal své úspory v tamní měně, dostal by velmi podobnou reálnou úrokovou míru jako doma v Dejvicích.

Termín přijetí eura v roce 2012 znamená, že časový interval ke zhodnocování měny a sbližování cenových hladin bude trvat ještě čtyři roky. V těch se stejně hlavní posilovací potenciál české koruny asi vyčerpá. Dříve než v roce 2012 se euro díky lhůtám přípravného období už zavést nedá. Ačkoli umní pracovníci ČNB by dokázali vyměnit české oběživo za eura během pěti týdnů. Je to jednodušší než oddělení české a slovenské měny, které zvládli za stejnou dobu.