Když mne editor blogů pan Stejskal vyzval, bych sepsal svůj příspěvek na téma února 48, zapřemýšlel jsem, zdali jsem náhodou na toto téma nenapsal něco před rokem 89. Bylo by čestné to uveřejnit znovu. Kupodivu mne to asi minulo, ačkoli jsem jistě napsal jiné výživné texty. Uvažoval jsem, že bych své vyjádření blogu odmítl, protože část čtenářů mne automaticky odsoudí za neobolševickou drzost. Absencí zase upadnu v očích pana Stejskala pro zbabělost. Dostanu tak přes ústa v každém případě. A v každém případě asi právem.

Vzpomínám si, že jsem měl k „vítěznému únoru“ projev na vojně. Dostal jsem to rozkazem pro PŠM (politické školení mužstva) a není problém ten výkon zrekonstruovat. Obsahoval pár připomínek filtrovaných faktů a optimistický závěr v duchu, že něco jako pravda a láska zvítězilo. Bylo to velmi konformní, určitě jsem se nedopustil vzpoury či jiných, tehdy trestných činů. Vojsko se na můj proslov tvářilo apaticky. Faktem je, že jsem při podobných příležitostech vzbudil aktivní zájem pouze přednáškou o pohlavních chorobách.

Obávám se, že únoru se šlo těžko vyhnout. Byl koncem cesty, která začala v Mnichově roku 1938. Po návratu odtud řekl britský premiér Chamberlain, že z Německa přivezl mír a vrátil se se ctí. Víme, že mír nepřivezl. V očích Čechů však zůstala čest Britů a Francouzů nadlouho v Mnichově.

Poválečnou Evropu si rozdělili Roosevelt, Churchill a Stalin v Jaltě. Západní spojenci byli vstřícní, potřebovali podle odhadu štábů Rusy v Evropě i v Tichomoří. Jadernou bombou se mohl Truman pochlubit až v Postupimi. To už bylo v Evropě po válce. Jalta potvrdila to, co předběžně vyjednali vojáci.

Stalin dostal baltské státy, které už jednou anektoval jako výsledek paktu s Ribbentropem. Dostal Polsko, Bulharsko, Rumunsko, Maďarsko a kus Německa. Operační zónou Rusů se stalo i Československo. Churchill ale trval na tom, že tam bude politický vliv Ruska a Západu půl napůl. Stalin velkoryse přikývl, ale všichni věděli, že to je pouhá diplomacie. Bylo nepravděpodobné, že v zemi, kterou projdou sovětští vojáci, zůstane standardní demokracie.

Patton mohl být v Praze o dva dny dříve než Koněv, ale Eisenhower mu to zakázal. Nechtěl naštvat Rusy. Demarkační čára nedělila jen bojiště, ale také politickou kořist. Další Stalinovou pojistkou byl jím podporovaný poválečný odsun německých obyvatel z Československa a nově zakresleného Polska. Tučné sousto způsobilo potíže se zažíváním. Strach z německé odvety nutil oba státy hledat ochranu pod sovětským bezpečnostním deštníkem.

Zápas o vliv v Evropě pokračoval. Česká vláda napřed přijala Marshallův plán, který sliboval zařadit se k nejvyspělejším zemím. Jenže Gottwalda v Moskvě seřvali. Gottwaldovi se rozklepala kolena. Strávil válku v moskevském hotelu Metropol a věděl, jak se zachází s neposlušnými žáčky. Prostě zmizeli a nikdo už je víc neviděl. Československá vláda splnila sovětské ultimátum promptně. Tím byl osud zpečetěn. Čekalo se jen na to, kdy rozevřená čelist sklapne. Jan Masaryk to komentoval hořce: „Do Moskvy jsem jel jako československý ministr a vrátil jsem se jako Stalinův pacholek.“

13. února 1948 vláda proti vůli komunistů přijala usnesení, které se týkalo závažných personálních změn v policejních složkách (bezpečnosti). Při nesplnění těchto požadavků hrozí ministři demisí. Domnívají se, že přijetí demise bude následováno ustavením úřednické vlády, která dovede zemi ke květnovým demokratickým volbám. Ve skutečnosti spouštějí příležitost, na kterou protivník čekal a pravděpodobně ji záměrně vyprovokoval. Komunisté mají za úkol definitivně převzít moc, Kreml je nedočkavý a demokratické volby si nemohou dovolit. Je to riziko.

Následuje kaskáda nátlakových kroků. Schází se Národní fronta, závodní rady, proběhne generální stávka, jsou vyzbrojeny milice, pohotovost má státní bezpečnost a spolehlivé vojenské jednotky. Do Prahy dorazí Stalinův emisar Zorin. Mrazivě zmíní ochotu pomoci. Prezident Beneš je v ultimativní situaci. Buď převrat posvětí nebo převrat stejně bude. Těžce nemocný muž na Hradě se podvolí a podepíše. Celý život byl mistrem diplomatického kompromisu, ale tady nemá kousíček prostoru. Stejná ulice, která ho před třemi lety dojatě vítala, chce změnu.

Gottwald vyhrál zdánlivě demokraticky a bez výstřelu. Kdo by také vystřelil, všechna velitelská místa byla obsazena spolehlivými kádry. Komunisté postupovali systematicky a nic neponechali náhodě. Gottwald vyhrál zápas o policii, o armádu, o podniky i o ulici. Měl plná náměstí. Významnější demonstrace druhé strany nechal rozehnat. Ty nejodvážnější studenty seřezali na Loretánském náměstí pod Masarykovými okny. Jejich zástupcům pak oznámil kancléř Smutný, že prezident je nepřijme. Vláda byla zpečetěna.

Tehdejší národně socialistický poslanec Lesák odpověděl v roce 2005 na otázku, zda se mělo bojovat, záporně. Odpůrcům KSČ tehdy zůstaly holé ruce. KSČ postupovala systematicky podle sovětského receptu a obsazovala jednu strategickou pozici za druhou. Její odpůrci podcenili protivníkovu organizaci, schopnost oslovit i mobilizovat a schopnost použít ničím neomezený arzenál prostředků.

Tři měsíce po únoru proběhly volby, které už nebyly soutěží stran, ale prostoduchým referendem o jednotné kandidátce. Beneš abdikoval, aby nemusel podepsat novou ústavu a záhy zemřel. Prvá zatčení proběhla souběžně s vítězným únorem. Nastala druhá etapa podle univerzální sovětské učebnice, tedy likvidace vnitřního nepřítele. O tom někdy příště.

Dále, po celých jednačtyřicet let, byla česká společnost v základních rysech taková, jaká byla KSČ. V ní byla zhruba šestina či desetina obyvatel. Pokud byla KSČ lepší, žilo se snesitelněji. Mocenský monopol KSČ mohl být jen o tolik lepší, pokud to nevadilo sovětskému vedení. Z toho byla jediná výjimka: zhroucení sovětského impéria. Stalo se v roce 89.

A nakonec je tu jistě otázka viny. Hledání viníků mimo nás je kontraproduktivní. I nutné věci je možno dělat lidsky nebo jinak. Příliš dlouhá řada věcí proběhla neomluvitelně. Ačkoli jsem se narodil, když nejtemnější poúnorové období skončilo, cítím za to neomluvitelné samozřejmě vinu i já.