Jak vybírat politiky
Zpozdilý ekonom se dívá na všechno jako na nějaký trh. Je to profesionální deformace. Nějakým takovým trhem je i politika. Na politických trzích uspějí ti, kteří nejlépe uspokojují poptávku. Kdyby opravdu byla poptávka po politicích vzdělaných, moudrých a morálních, pak by nám takoví politici určitě vládli. Trh je v zásadě velice demokratický. Nemůže trvale potlačit lepší zboží na úkor horšího, nemůže spotřebitele donutit, aby stále kupoval horší službu, když je na trhu lepší.
Tržní signály se dají znásilnit. Masivní reklama nebo monopol mohou rovnováhu vychýlit ve prospěch horšího zboží nebo služeb. Jenže politika přes veškerou reklamu prochází denním testem strážců demokracie. Novináři nemilosrdně pitvají každou politickou chybičku, každé slabé místo prodavače iluzí na politickém trhu. Moc politiků je v demokraciích omezená. Potud je nevysvětlitelné, jak mohou volby pravidelně vyhrávat omezení politici.
Politici se ovšem schovávají za politické strany. Na kandidátkách jsou v balíčcích. Pod obalem přitažlivých iluzí a s přijatelným lídrem si musíte leckdy koupit i nekvalitní zboží. Do balíčku ho přivedla jeho moc uvnitř politické strany. Zdálo by se tedy, že v jednomandátových většinových obvodech by měl být výsledek lepší.
Můžeme to snadno otestovat, protože většinově volíme do senátu, poměrně v balíčcích do sněmovny. Mezi senátory a poslanci ale není žádný dramatický rozdíl. I ve většinové jednomandátové volbě volíme podle sociologů napřed stranu, až pak osobnost. U kandidáta je podstatné, jakou má legitimaci, zdali je „náš“ nebo přivandrovalec, jak vypadá, jak mluví. O tom, jaký je, zas moc nevíme.
Po jakých politicích je poptávka? Typově nejspíš stejná jako po hercích či popových hvězdách. Politik má trochu vybočovat z řady, ale nesmí moc přečuhovat. Kdo je moc vysoký, nechápe problémy průměrně rostlých, kdo je průměrný, neosloví. Správný je ten, kdo je vyšší, ale ne o mnoho. Tak o půl hlavy než průměr. Kdo se obléká špatně nebo příliš dobře, vybočuje. Kdo sbírá akademické tituly, normálním lidem nerozumí. Politik nemá být vydíratelný, ale měli bychom na něj něco vědět.
Politik má být někde kolem průměru. Z toho jsem odvodil, že politiky bychom nemuseli volit, ale losovat. Z hlediska počtu pravděpodobnosti při losování z desetimiliónové populace by výsledek určitě nemohl být horší než výsledek vzešlý z voleb. Losování by zlepšilo poměr mužů a žen, poměr starých a mladých i poměr bdělých a usínajících. Též poměry příznivců jednotlivých stran by zůstaly zachovány a ještě by se demokraticky dostalo na nestraníky. Nějaká ta odchylka losování od statistiky populace by věrně simulovala přeběhlíky, bylo by to ale férové a bez špinavostí. Losováním bychom v každých volbách ušetřili miliardu, kterou bychom mohli dát na něco užitečného. Třeba na politické strany.
Losování politiků nemá chybu. Upřímně se divím, že to zvolení politici dosud neodhlasovali.
Tržní signály se dají znásilnit. Masivní reklama nebo monopol mohou rovnováhu vychýlit ve prospěch horšího zboží nebo služeb. Jenže politika přes veškerou reklamu prochází denním testem strážců demokracie. Novináři nemilosrdně pitvají každou politickou chybičku, každé slabé místo prodavače iluzí na politickém trhu. Moc politiků je v demokraciích omezená. Potud je nevysvětlitelné, jak mohou volby pravidelně vyhrávat omezení politici.
Politici se ovšem schovávají za politické strany. Na kandidátkách jsou v balíčcích. Pod obalem přitažlivých iluzí a s přijatelným lídrem si musíte leckdy koupit i nekvalitní zboží. Do balíčku ho přivedla jeho moc uvnitř politické strany. Zdálo by se tedy, že v jednomandátových většinových obvodech by měl být výsledek lepší.
Můžeme to snadno otestovat, protože většinově volíme do senátu, poměrně v balíčcích do sněmovny. Mezi senátory a poslanci ale není žádný dramatický rozdíl. I ve většinové jednomandátové volbě volíme podle sociologů napřed stranu, až pak osobnost. U kandidáta je podstatné, jakou má legitimaci, zdali je „náš“ nebo přivandrovalec, jak vypadá, jak mluví. O tom, jaký je, zas moc nevíme.
Po jakých politicích je poptávka? Typově nejspíš stejná jako po hercích či popových hvězdách. Politik má trochu vybočovat z řady, ale nesmí moc přečuhovat. Kdo je moc vysoký, nechápe problémy průměrně rostlých, kdo je průměrný, neosloví. Správný je ten, kdo je vyšší, ale ne o mnoho. Tak o půl hlavy než průměr. Kdo se obléká špatně nebo příliš dobře, vybočuje. Kdo sbírá akademické tituly, normálním lidem nerozumí. Politik nemá být vydíratelný, ale měli bychom na něj něco vědět.
Politik má být někde kolem průměru. Z toho jsem odvodil, že politiky bychom nemuseli volit, ale losovat. Z hlediska počtu pravděpodobnosti při losování z desetimiliónové populace by výsledek určitě nemohl být horší než výsledek vzešlý z voleb. Losování by zlepšilo poměr mužů a žen, poměr starých a mladých i poměr bdělých a usínajících. Též poměry příznivců jednotlivých stran by zůstaly zachovány a ještě by se demokraticky dostalo na nestraníky. Nějaká ta odchylka losování od statistiky populace by věrně simulovala přeběhlíky, bylo by to ale férové a bez špinavostí. Losováním bychom v každých volbách ušetřili miliardu, kterou bychom mohli dát na něco užitečného. Třeba na politické strany.
Losování politiků nemá chybu. Upřímně se divím, že to zvolení politici dosud neodhlasovali.