V dějinách všech politických stran jsou chvíle, na které raději nevzpomínáme. Když vyčítáme komunistům znárodňování, zapomínáme, že hlavní objem znárodnění ve skutečnosti proběhl už před únorem 48. Pro většinu znárodňování tedy hlasovali sociální demokraté, národní socialisté i lidovci. Všechny strany mají své Fierlingry, Plojhary, ty modernější aspoň zradivší Vodičky a Rumly (pokud započítáme jim podobné, má ODS i nejvíc přeběhlíků). Asi všechny strany mají i své slušné lidi. Většinou na ně zapomínáme.

Bývá zvykem vykreslovat lidovce jako bahno, které se spolehlivě nalepí na toho, kdo vládne. Někdy to tak možná vypadá a i historické paradoxy jsou humorné. Když blahé paměti kázal Josef Lux: „Co bylo ukradeno, musí být vráceno,“ podotkl jeden sršatý historik, že přesnější by bylo: „Vrátíme, co jsme pomohli ukrást.“

Faktem je, že od roku 1918 bylo několik vlád sestaveno i bez lidovců. Velké strany jim často nevybíravě nadávají, nicméně lidovci vždy dělají jen to, co jim politické poměry dovolují. Jsou nutným tmelem většiny koalic. Pravděpodobnost, že v příští vládě bude ODS nebo ČSSD je tak padesát na padesát. Pravděpodobnost, že tam budou lidovci, je zhruba osmdesátiprocentní. Nemusí se nám to líbit, ale musíme s tím počítat.

V pošťuchování lidovců zapomínáme i na ty jejich lepší stránky. Spousta starostů nebo radních menších měst a vesnic jsou poctiví pracanti s lidoveckou legitimací. Nezajímají se ani tolik o velkou politiku, ale o lidi kolem nich. Možná je spojuje to, že chodí do kostela, ale někteří tam ani moc nechodí. Stačí, že mají nějakou víru v sobě.

Vedle konzervativismu, který staví na odiv část lidoveckého vedení, mají lidovci národní i evropské tradice. Ty jsou zejména křesťansko sociální. Tedy středové a korespondující s umírněnou levicí. Solidarita je pro ně nejen materiálním diktátem ale též přirozeným odkazem křesťanství. Ani voličská základna lidovců příliš nepřipomíná pravici. Běžný volič středního věku vydělává kolem dvaceti tisíc hrubého a doma má tři, čtyři děti. Poměrně velký podíl tvoří důchodci s penzí kolem osmi tisíc. Kdosi to charakterizoval, že lidovci jsou svým složením sociální demokrati, kteří chodí do kostela. Ani to není přesné, protože sociální demokracii dnes podle sociologů volí víc věřících než lidovce.

Své pozitivní tradice připomínají lidovci jen málo. A je to škoda. Kdo dnes ví, že řada lidoveckých funkcionářů i prostých katolických kněží se postavila slovem i činem proti nacismu? Za druhé světové války zahynulo téměř 800 katolických kněží. Jiní působili v zájmu země v exilu, jako monsignor Šrámek. Podobně zapomínáme na nevybíravé praktiky, které duchovní a věřící zakusili zejména v padesátých letech.

Příkladem statečnosti může být třeba páter Tylínek, který už za první republiky patřil k prominentním klerikálům. Podílel se v roce 1939 na organizaci poutí a shromáždění s výrazným protiokupačním nábojem. Na jednom shromáždění k tisícům lidí řekl: „ Každá země má své politiky, jen banda lupičů má svého vůdce.“ Domů už nedošel a dostal dva roky káznice. Když si je odpykal v Dachau, dali ho do terezínské Malé pevnosti. Tam ho osobně mučil velitel Jöckel. Strčil mu hlavu do sudu s vodou a málem ho utopil. Když ho pustil, smál se: „Viděl jsi andělíčky, kněžoure?“ A Tylínek mu vyrovnaně odpověděl: „Viděl jsem jenom ďábla.“

Po válce byl Tylínek povolán k litoměřickému soudu jako svědek. Řekl Jöcklovi, jak celou válku toužil se mu podívat do očí zpříma jako svobodný člověk. Jöckel se pokusil vysmeknout dozorcům a naposled Tylínka udeřit. Po válce byl páter Tylínek lidoveckým poslancem. Po roce 48 z politiky odešel a vrátil se ke kněžskému poslání. Jeho pohřeb v roce 1965 měl charakter manifestace.