Bílá kniha terciárního vzdělávání připravená týmem MŠMT koluje v neoficiálních kopiích. Množí se články, které na ni reagují. I já mám na ni názor. Můj pohled je ovšem ovlivněn zkušenostmi z politické, manažerské i akademické sféry. Svým způsobem je to handicap, možná že pro stromy nevidím les a na velké cíle hledím s dávkou zbytečné skepse.

Paní Zlámalová (HN 14. 3.) volá po tom, aby u nás vznikly špičkové univerzity. Nemám nic proti špičkovým pracovištím. Při pohledu do první desítky světového žebříčku univerzit a zejména při pohledu na jejich rozpočty jsem jen skromnější. Pochybuji o reálnosti takového krásného cíle. Pochybuji o účelnosti takového cíle. Snad kdybychom zrušili všechny vysoké školy i vědecké instituce a soustředili své finance a pozornost na jedno nebo dvě pracoviště, vytvořili bychom nějakou šanci. Výsledkem by bylo plošné zhoršení vzdělanosti a odborného zázemí řady oborů. Cílem vzdělání je dosáhnout vysoké úrovně vzdělanosti u široké populace. Nemáme asi šanci být až na výjimky absolutní špičkou, máme šanci být velmi dobří a dodávat vysoký standard. Vysoký standard neuzavírá talentovaným cestu na vrchol, je však finančně dostupný a vybavuje ekonomiku potřebně kvalifikovanou prací.

Kolega Opatrný věcně váží argumenty a iluze Bílé knihy (HN 18. 3.). I já jsem spokojen s jejím kultivovaným slohem a přehledem problémů v školské oblasti. Na druhé straně se ptám, kolik je tam nových argumentů, které jsme neznali? Bílá kniha v řadě oblastí říká totéž, co se mezi akademiky ševelí. Je dobře, že studie byla sepsána, ale nejde o zjevení světla nebo tmy. Jde o konstatování faktů s pochopitelným autorským či, chcete-li, ideovým zabarvením.

Zklamáním nad Bílou knihou je nedostatek konkrétních návrhů. Víme třeba, že na školách působí málo odborníků z praxe (o medicíně a právu to určitě neplatí), ale kniha neříká, jak to změnit. Změna rigidních habilitací otevře inflaci titulů v rámci hesla: „Co Čech to profesor.“

Když se Roosevelt ptal, co je zapotřebí k výrobě atomové pumy, dostal odpověď, že peníze a lidi. Wernher von Braun opověděl na otázku, co potřebuje k cestě na Měsíc, Kennedymu ještě stručněji: „Moře peněz.“ V tom je celá otázka řízení univerzit a vědy. Jde o to dostat peníze k těm správným lidem. Ti musí dostat důvěru. Přesto se většina z nich nikdy nedostane k zásadnímu výsledku. To je ve vědě normální. K úspěchu musíte být dobří. Ale být vynikající k výsledku zdaleka nestačí. Musíte mít i štěstí a být ve správnou dobu na správném místě. Z tisíce živených vědců má sotva jeden převratný výsledek. Neznamená to, že ostatní jsou zbytečná, nekvalifikovaná a líná verbež.

V minulosti jsme napravovali obrovský deficit, který se nahromadil v oblasti vysokých škol. To ospravedlňovalo plošné navyšování rozpočtů, protože ty peníze se nemohly příliš minout účinkem. Dnes je kvantitativně systém téměř dobudován, počty studentů v populaci se blíží číslům vyspělých zemí a s výjimkou několika oborů, které si samy hlídají omezené počty posluchačů, není problém pro připraveného studenta se tam dostat.

Nedostatek míst na právech v žádném případě není otázkou peněz. Jde o levný obor. Naopak většině dobrých škol chybí studenti. Skvělý Matfyz, VŠCHT či ČVUT strádají nedostatkem kvalitních uchazečů. Rádi by tam zvýšili počty absolventů silně poptávaných praxí. Není z čeho. Nahrazujeme to diplomy ze studia akademického pelmelu, tedy ultraměkkých studijních oborů, kde návštěva školy je spíše společenskou záležitostí. Přestože i mizerné vzdělání je lepší než žádné, je to špatně.

Manažerské řízení škol je jistě skvělý nápad. Mluvíme o něm léta. Nikdo se mu vlastně nebrání. Nesměle se ptáme, zdali mu není na závadu akademická samospráva a svoboda. Sáhnout na obojí je malá svatokrádež. Skutečností je, že v řadě případů tento systém udržuje nenáročnost. Chybí motivace k výkonu. Čekat, že se to změní, když se správní a vědecké rady škol doplní o zástupce zaměstnavatelů a odboráře, je naivní. V řadě případů tam dávno jsou.

Systém vysokých škol je dnes založen na pravidle: „Dej mi peníze a neptej se moc, co za to dostaneš.“ Efektivní systém dává peníze za vysoký standard a jeho nuance umí rozlišit. Ptejme se, jaký dostáváme výsledek. Ale řekněme jak. Zatím odměňujeme podle počtu studentů a částečně podle odborných výsledků. Pokud nebudeme také odměňovat podle kvality absolventů, daleko se nedostaneme. Na školách stejného typu lze dobře měřit to, kolik absolventi vydělávají. Proč podle toho nerozdělovat i část peněz?

Nedostatek kritérií vede k tomu, že řada akademiků i expertů volá po školném. Jakkoli nejsem zavilý odpůrce školného, ptám se, co řeší. Říká se, že si člověk neváží toho, co je zdarma. To je omyl, vysoká škola není zdarma. Počítáme-li existenční náklady a zejména ušlý výdělek, investuje do vysokoškolského vzdělání student a jeho rodina asi dvě třetiny jeho ceny. Není to málo, vysokoškolák dnes stojí rodinu od čtvrt do miliónu korun. Školné ty dvě třetiny soukromého financování studia zvýší na tři čtvrtiny. Je to tak velký rozdíl, aby změnil kvalitu školství?

S Bílou knihou nemusíme ve všem souhlasit. Musíme ocenit, že je z akademického hlediska napsána dobře, jakkoli nepotlačuje ideové preference autorů. Je to dobrý příspěvek k diskusi. K skutečnému řešení problému efektivního řízení vysokých škol jsme se ještě nepřiblížili.

Psáno pro HN