Když pan režisér Menzel poznamenal někdy po listopadu 89, že cenzura může mít i pozitivní rysy, příliš jsem to nechápal. Doba byla ještě plná dojmů a trezorové filmy se zpožděním dobývaly plátna. Když dnes zapnu televizi, občas mám pocit, že by na té cenzuře možná něco mohlo být. Nebojte, zavádět ji nechci.

V něčem podobná je situace při tvorbě textů. Když napíšete něco pro noviny, posoudí to editor. Rozhodne se, zdali se bude nebo nebude publikovat a v jaké podobě. Tak se texty zamítají, upravují, krátí, opatřují zvonivějšími titulky a činí se atraktivnějšími mezititulky. Drtivou většinou je to ku prospěchu. Z textů mizí balast a vyspraví se forma. Občas se to nepovede a autor brblá. Nebo chodí kanály, protože kouzlo nechtěného je nevypočitatelné.

Přestože autoři někdy protestují, je tento způsob nakládání s texty přirozený. Noviny patří vydavateli a ten určí někoho, kdo je odpovědný za to, co se tiskne. Hlídá obsah, kvalitu a férovost. A taky čtivost, protože noviny živí čtenáři a jim podsouvaná reklama. Ke čtivosti patří jistě i to, že čtenář ve svých novinách hledá své autory, svá témata a sobě blízké názory. K férovosti patří ovšem i to, že se nezkreslují informace, a že je slyšet druhá strana. Tedy zazní její argumenty a názory.

Blog je naproti tomu útvar mnohem svobodnější. Žádný editor text neodmítne, neopraví. Čtenář ho dostane i s hrubými gramatickými chybami (už jsem se také notně červenal). Dostane ho se slepými argumentačními rameny, zjevnými omyly a formulačními neobratnostmi. Čtenář dostane i to, co by nikdo neotiskl. Moudrý cenzor (editor) by mne hanby ušetřil. Pokud by si na mně zlomyslně nesmlsl právě tím, že by to pustil…

A v tom je kouzlo blogu. Dostáváte autora obnaženého v trenýrkách. Kdysi jsem uvažoval, že bych požádal pana Stejskala, zdali by některý z těch mých příspěvků neskoukl. Výsledek by byl určitě lepší. Ale už by to nebyl blog. Byl by to článek na redakční stránku.

Nedávno mi tu vyčetli ve vzácné shodě čtenáři Vlk a Jarpor, že jsem v textu, který sliboval polemiku s komentátorem HN panem Kamberským (Odborově organizovaný pračlověk), utekl příliš daleko a tloukl svým mečem do virtuální reality, kterou jsem sám vytvořil. Inu myslím, že reakce se nemusí omezovat jen na striktní výčet uvedených rigorózních faktů, má téma také rozšířit a pracovat s identifikovatelnou nadsázkou. Kamberského text byl inspirací k odpovědi, nikoli předmětem podrobného rozboru. Na druhé straně přiznávám, že mi autorská a emotivní slepota zřetelně brání v potřebné soudnosti.

V dané věci máme k dispozici objektivní zhodnocení. Zmíněný text byl zaslán do HN. Na adresu editora, kterým je právě pan Kamberský. Ten se ve věci zcela profesionálně označil za podjatého a požádal o úsudek kolegu s rozsáhlou editorskou praxí. Páně Němečkův rozsudek byl poučný. Obě sdělení se ve skutečnosti v základním poselství potkávají. Oba autoři se shodli v tom, že se nejspíš nebude stávkovat. Pan Kamberský si ve svém sdělení navíc dělá srandu z odborů a já zase hlavně pošťuchuji pana Kamberského: „Z odborů a mé babičky si dělat šprťouchlata nebudete!“ Proto můj text nepatří na komentářové místo, ale v krácené formě mezi reakce čtenářů. A tak se stalo. Pod tíhou jasného důkazu musím říci, že i pánové Vlk a Jarpor mají kus pravdy. Možná pravdu celou, ale to má zhoubná ješitnost už těžko může přiznat.