Pane docente, jak hodnotíte ekonomickou situaci v České republice?

Když se dívám na současnou Českou republiku, vidím ji přes všechny problémy jako splněný sen. Můj i dalších ekonomů, kteří na počátku 90. let min. stol. měli představu, že naše hospodářství dostaneme na dráhu standardní evropské ekonomiky. A to se povedlo. Když jsem v roce 1998 přebíral na Úřadu vlády ČR a později ve Fondu národního majetku díl odpovědnosti, vytyčili jsme si hospodářskou strategii a uvažovali o tom, kdy se prakticky projeví, s vědomím, že se na výsledek politiky čeká někdy i pět a více let. Skutečně to vyšlo. V roce 2006 jsme opouštěli vládu a předávali zemi, která byla stabilizovaná a měla za sebou čtyři roky fantastického hospodářského růstu, který pokračuje dosud. ČR za poslední čtyři roky třikrát splnila i maastrichtské kritérium tříprocentního schodku veřejných rozpočtů, což mimochodem neplní řada zemí, jež v eurozóně už jsou. Naším problémem nikdy nebyl veřejný dluh, který je už léta stabilizován pod třiceti procenty HDP. Inflace byla v poslední době minimální, letos se výrazněji zvýšila pod vlivem světového růstu cen energií a potravin i úprav nepřímých daní, jež provedla současné česká vláda.

Celkově je tedy situace u nás lepší, než si leckdo z renomovaných ekonomů před několika roky představoval. Paradoxně ale nastávají problémy pro podnikatele, které jsou důsledkem nízké míry nezaměstnanosti – nedostatek pracovních sil, a to nejen vysoce kvalifikovaných, ale i ostatních. Skutečnost, že tyto disponibilní zdroje jsou u nás prakticky vyčerpány, je velkou bariérou pro podnikání.

Takže se dá říci, že jste vy a vaši kolegové po minulých parlamentních volbách odešli „od vesla“ v nejlepším. Nebylo vám to líto?

Jistý pocit hořkosti mám asi jako každý, kdo něco cenného vytvoří, a pak to na stříbrném podnose předá svým nástupcům. Nová česká vláda zatím sklízí plody naší práce, protože dosud pro ekonomiku neudělala skoro nic – daňové změny startují až v tomto roce, loni ekonomika fungovala podle rozpočtu sestaveného jako návrh ještě naší vládou a ta nová k němu přidala jen o tři miliardy větší deficit. Přesto byl loňský schodek veřejných financí jen kolem jednoho procenta, nejméně za posledních dvanáct let.

Představitelé současné vládní koalice však na tom pomyslném podnosu nenacházejí moc sladkých plodů, naopak, některé jsou podle nich velmi hořké. Mají snad jinou chuť?

Hlavní argument, který přichází z vlády, je, že dostala zemi s veřejnými financemi ve špatném stavu. Už jsem uvedl fakta o plnění schodkového a dluhového kritéria, až do nástupu této vlády jsme vždy plnili také inflační kritéria. V poměru zadluženosti a HDP patříme mezi pět procent nejméně zadlužených obyvatel zemí EU-25. Přesto lidé věří tomu, že jsme zemi zadlužili. Nedávno jsme s kolegou Pavlem Mertlíkem počítali, čím jsme ji zadlužili, a vyšlo nám, že na počátku vlády ČSSD (po ODS) byl státní dluh 15 procent a na jejím konci 29 procent HDP. Narostl tedy zhruba stejně, přičemž ale většinu tohoto zvýšení tvořilo půl bilionu korun nutných na úhradu všech ztrát bankovního sektoru z dob vlády ODS. Lidé také věří tomu, že máme rozvrácené zdravotnictví. Ve skutečnosti jsme podle mezinárodních statistik dětské úmrtnosti na 9. místě ve světě a na 3. nebo 4. v Evropě (v USA je dvojnásobná, stejně jako na Slovensku). V počtu tzv. velkých transplantací na sto tisíc obyvatel jsme na tom stejně jako nejvyspělejší státy na světě. Roste střední délka života. Po opatřeních kolegy Davida Ratha skončily loni zdravotní pojišťovny s přebytkem 26 nebo 27 miliard korun. Tam tzv. Julínkova reforma vůbec nezasáhla. Zatímco my jsme v posledním volebním období vlády ČSSD zvýšili výdaje na vysoké školy o polovinu, letos poprvé od roku 1989 poklesnou v absolutním vyjádření atd.

Z toho, co jste řekl, by řadový občan mohl usoudit, že vlastně žádné reformy nejsou třeba, nebo snad přece?

Nikdo nevystačí s tím, aby stále opakoval to samé. Ale slovo reforma má spíš marketingovou podobu – žádný politik nevystačí s tvrzením, že dělá malé, téměř nepodstatné změny, každý musí vykřikovat, že dělá obrovské, pro něž se hodí slovo reformy. Na druhé straně, změny musejí být permanentní a vést k nějakému cíli. Pokud bychom si to ukázali na příkladu automobilu, tak ačkoli je v podstatě stále stejný, každoročně prochází změnami a úpravami, protože to zákazník žádá, chce nejen lepší kvalitu, ale také mít pocit hrdosti, že se na tom pokroku, který pro něho někdo připravil, podílí.

Mohl byste tedy být konkrétní a říci, jak hodnotíte to, čemu současná vládní koalice říká reformy?

Zatím je velmi těžké hodnotit, zvláště na akademické půdě, kde se teď nacházíme. Mezi nezbytné změny bych zařadil ty, které by musela udělat každá vláda – zlepšit výkon veřejné správy a moci v nejširším slova smyslu, od místních přes krajské až po centrální úřady, včetně soudů. V daňové oblasti už léta u nás nejsou hlavním problémem daně (např. daň z příjmů právnických osob představuje maximálně tři procenta HDP). Je to především složitost tohoto systému, kterou je třeba odstranit. Na co tato vláda zapomíná, je skutečnost, že dlouhodobým zdrojem prosperity v západní Evropě, a nakonec i u nás, je sociální smír. Podnikání vyžaduje klid a nesvědčí mu narušování výrobního procesu. Díky kultivovanému vyjednávání sociálních partnerů u nás ještě žádná skutečná stávka nebyla a mělo by to tak zůstat. Zavedení tzv. rovné daně povede k rozevírání sociálních nůžek, a na to je naše společnost velmi citlivá. Přispěje k tomu i zvýšení nepřímých daní, které procentuálně více doléhá na nižší příjmové skupiny. Stejně jako růst cen nájmů a poplatky ve zdravotnictví. Otevřeně řečeno, třicet korun u lékaře asi naprostou většinu lidí nezruinuje, ale skoro všechny spolehlivě naštve. Co mě na současné vládě velmi znepokojuje, je přehnaný euroskepticismus, zejména ve vztahu k přijetí společné měny. Soudím totiž, že to do budoucna bude stále těžší. Slováci na rozdíl od nás správně pochopili, že teď jsou ještě dveře otevřené, a vběhli tam včas. My budeme možná bušit na zavřená vrátka. To je špatná zpráva zejména pro podnikatele.

Vaše politické působení je spojeno s levicí a nedávno jste vyzval veřejnost, aby jí nedovolila páchnout naftalínem. Co by pro to měla udělat?

Na tom je zajímavé, že jde o problém nejen naší, ale i evropské levice. Jsem za ČSSD členem předsednictva Strany evropských socialistů, zahrnující všechny soc. dem. orientované strany členských zemí EU. Připravujeme program – manifest pro evropské volby v roce 2009 a v této souvislosti jsem i tam tlumočil stejnou námitku jako v Praze. Evropská levice si podle mne nechala vnutit defenzivní pozici ochránce zbitých a utiskovaných. Ale samaritánská úloha, ač velmi cenná, je pouze částí jejího celkového poselství, kvůli němuž už ve francouzském Konventu vznikla – být symbolem pokroku. Levice by proto měla celé Evropě předložit ofenzivní program, vycházející z toho, že je úspěšnou politickou silou a hlavním tvůrcem prosperity starého kontinentu v posledních desetiletích nejen v kvalitě života, ale také v ekonomice. Ostatně ve všech zemích západní Evropy funguje sociálně demokratický model – nejvyšší přerozdělování mají dnes paradoxně země s pravicovými vládami jako Švédsko, Francie a Itálie, nejmenší naopak levicí vedené Velká Británie a Španělsko. Vysoké daně už dnes nejsou žádným znakem levicovosti. Tím je schopnost doručit každému občanovi rovnost v zásadních otázkách a motivaci v tom ostatním. Abychom mohli jít do férové soutěže, musíme však mít všichni podobnou (jako ekonom nemohu říci stejnou) startovní čáru. A ta je pro evropskou civilizaci nastavena minimálně tak, že kdo chce a musí soutěžit, ten by měl dostat stejnou šanci na slušné vzdělání jako základní výbavu. Pokud jde do soutěže, musí být pojištěn pro několik případů – stejná lékařská péče, nezbytná podpora v nezaměstnanosti a důstojný důchod. Pak už musí fungovat motivace. Sociální demokracie také nesmí podlehnout fámě, že tu není pro střední třídu, právě naopak, vždyť většina jejích voličů je z této vrstvy. Orientace na „lumpenproletariát“ by byla marná, protože tahle skupina lidí k volbám téměř nechodí.

Může ale Evropa s tímto programem uspět i pod globalizačním tlakem?

Zrovna nedávno jsem se díval na čísla, jak se za posledních deset let vyvíjí ekonomická situace USA a Evropy. Mezera mezi nimi se poněkud zmenšila, hodinová produktivita práce je ve Francii podobná jako v USA, a v Belgii nebo Nizozemí je dokonce vyšší. Při hodnocení konkurenceschopnosti zemí v první desítce skončily Švédsko, Dánsko a Finsko, tedy státy s největším přerozdělováním. Chci tím jen říci, že takové to klišé o výši daní a přerozdělování není rozhodující. To, co žene úspěšné země dopředu, je obrovská kvalifikace a vybavenost lidí. Globalizace je objektivní fenomén, proto s ním nelze úspěšně bojovat, musíme se mu přizpůsobit a využít jeho pozitivní stránky. To, že můžeme dodávat zboží kamkoli chceme, je velká příležitost a záleží jen na nás, jak se prosadíme.

Dostali jsme se tím mj. k potřebě vzdělanosti. Co je v tomto směru pro vás jako stínového ministra školství za ČSSD stěžejní?

Především je třeba chápat školství jako dlouhodobý proces a komplexní systém. Každá jeho cihlička má velký význam. Pro zajímavost, mezinárodní výzkumy hodnotily přínos investic, a zjistilo se (pro mnohé překvapivě), že největší efekt přinášejí v mateřských školách. Každé dítě by mělo aspoň rok před základní školou povinně projít školkou, z čehož logicky vyplývá, že náklady na to by měl uhradit stát. Jsou to drobné a efekt může být značný. Pokud jde o základní školu, jsem ochoten diskutovat o jakémkoli požadavku na výši kvalifikace učitelů, ale na nižším stupni nelze slevit z magisterského vzdělání, protože je tam třeba speciální kvalifikace. Naše střední (ale i základní) školy mají slabiny především ve výuce cizích jazyků a matematiky. Každý středoevropan by měl kromě mateřštiny zvládnout i angličtinu a další jazyk. V matematice jde o připravenost projít prvními semestry vysokých technických škol. Na adresu vysokých škol bych řekl, že žijeme v paradoxní době, kdy polovina těch, kdo jsou v maturitním ročníku, přechází na vysoké školy, a přesto mají ty nejkvalitnější z nich potíže se získáním nejlepších studentů. Motivace lepšího uplatnění po ukončení studia tu nefunguje. Celkově je naše školství kvantitativně saturováno, všechny další kroky by se proto měly týkat zvýšení jeho kvality.

Považujete za důležité zavést na vysokých školách jako motivační prvek školné?

Myslím, že ten problém je velmi zveličený. Jelikož žurnalistika potřebuje ostrá témata a střety, stává se z něj fetiš modernosti (těch, co jsou pro) a zpátečnictví (těch, kdo jsou proti – asi 80 procent populace). Emotivním argumentem levice je obava z jakýchkoli poplatků za veřejné služby, pravice poněkud iracionálně tvrdí, že za co lidé platí, toho si více váží. Z pohledu ekonoma je mylné i tvrzení, že máme u nás vysokoškolské studium zdarma – studenta, resp. jeho rodinu, stojí v průměru asi pět tisíc korun měsíčně. Kromě toho nevidím žádný důvěryhodný model školného nejen u nás, ale ani v jiných zemích. Školné navíc nemůže nikdy tvořit podstatnější část příjmů vysokých škol, než několik procent. Smysluplnější by mi připadalo, pokud by studenti platili např. za nadměrný počet reprobací, za nadstandardní „obtěžování“ administrativních orgánů škol (např. ztracené indexy) apod. Když do nákladů na vysokoškolské studium zahrnu i to, že se student vzdává výdělku, odhaduji, že dvě třetiny platí rodina a pouhou třetinu stát. Zvýšení jejího podílu z 66 procent na 75 těžko něco změní k lepšímu.

Nezapomněl jste na učňovské školství a lze s jeho neutěšeným stavem něco dělat?

Problém učňovského školství je hlavně v tom, že ho lidé nechtějí. Mají totiž představu, že pro jejich dítě bude nejlepší, když získá úhledné maturitní vysvědčení, případně pak půjde na nějakou vysokou školu. Je to i důsledek neustálého zdůrazňovaní ideálu jako člověka s kravatou, nejlépe v roli manažera, zatímco ostatní jsou téměř k ničemu. Hrdinové současných televizních seriálů jsou doktoři, inženýři nebo pojišťovací agenti a ten, kdo chodí do fabriky dělat poctivou práci, jako by byl div ne relikt reálného socialismu. Nezbude tedy než obnovit všeobecné přesvědčení, že ve společnosti má každý své místo, je něčím užitečný, ať už pracuje kdekoli.

Děkuji za rozhovor.

Dialog pro časopis Podnikatel 5/08 připravil Miloš Vávrů