Můj dědeček prý říkal, že člověk nemá strkat hlavu ze zákopu, protože by ho do ní mohli trefit. Umřel v koncentračním táboře. Protože tu hlavu ze zákopu lhostejnosti přece jen vystrčil. Možná, že tedy jsou na světě věci, kvůli kterým má člověk udělat něco navíc. Ačkoli mu hrozí, že dostane přes ústa. Tak nějak čtu to poselství.

Jen jsem se stal kandidátem do Evropského parlamentu, tak to zas kolem mne zhoustlo. Lidi mají pocit, že jsem se kvůli ostrým loktům prodral na lepší místo. Že jsem tím oranžovým terčem, který mají nakopat, pozvracet, znectít, pocuchat, pomačkat, zfaulovat, otlouct, otrhat, ohoblovat, odšťavnit, vylisovat, vypeckovat, pokálet, polulat, poplivat, ztrapnit, zhnusit, vymandlovat, vyválet v dehtu, pomazat rudohnědým jílem, pošpinit, pocintat, pokecat a možná i trošičku pomluvit. To mám za to! Že prý teď víc koušu a štěkám… Nebojte, nebudu tu polemizovat s nesmysly. S nesmysly se prostě nepolemizuje. Nesmysly za to nestojí.

Jak to vlastně bylo? Víc než před rokem jsem poprvé uvažoval, že bych taky mohl být tím europoslancem. Popadla mě vám taková nějaká pejcha. Ale rozmyslel jsem si to. Doma zůstaneš, řekl jsem si. Nebudeš se někam drát a prát se o polstrovanou židli. A nebudeš se hlavně nikoho prosit. Nikoho jsem se o nominaci vážně neprosil. Když mne potom prostě požádali, abych vedl kandidátku, koukal jsem jako vrána.

Opravdu s nikým jsem se o ten flek nepral. Když se o tom rozhodovalo, dostal jsem v tajném hlasování 106 hlasů ze 109. Nepamatuji takový výsledek. My socani se přece rádi hašteříme a bojovně hlasujeme. Víte, že ani prezidenta volit neumíme. Proto mne to trochu dojalo. Od té doby si říkám, jestli bych to neměl brát vážně. Protože mi ti naši nejspíš věří. Možná bych měl přestat se šprťouchlaty. Nasadit koženej ksicht.

Nezažil jsem to poprvé. Třeba když mi premiér kdysi oznámil, že si mne vybral jako místopředsedu vlády, odpověděl jsem mu, že to není dobrý nápad. A vyzvracel jsem svůj životopis s rudostranickými detaily. Navrhl jsem dva kandidáty, co by byli lepší. Šéf mávnul rukou a povídá, že mne chce kvůli tomu, co umím. A že mi prostě věří. Pak už se špatně odmítá.

Ne, nehraju si tu vůbec na to, že jsem skromný. Jsem určitě strašný ješita a vůbec protivnej chlap. Ale tu svou chvíli slávy a záři reflektorů jsem si dávno užil. Jako předseda Fondu národního majetku v době čištění bank a podnikové krize před deseti lety. Od té doby o něco takového zvlášť nestojím. Když na vás všichni pobaveně koukají, co honem uděláte s krachující největší bankou v zemi, kde teď seženete pár desítek chybějících miliard, není to zrovna k popukání. Když všichni hledají, jak vám podrazit nohy a namydlit schodiště.

Já vím, stejně mi tu někteří musíte napsat, že jsem vobluda vobludovatá. Špatně by se vám spalo. Pokud se vám tím ale nějak uleví, potěší mne to. Alespoň budu čímsi užitečný.

Čtenáři mi tu třeba píší, že jsem houby ekonom. Jsou mnohem lepší a já jsem nicka. No Nobelova cena mi vážně nehrozí a na svém univerzitním pracovišti opravdu patřím k těm hloupějším. Ale zase to pracoviště patří k nejlepším v zemi a má nejchytřejší studenty. Mohl bych si určitě vybrat místo, kde bych patřil k chytřejším já. Ale asi by mne to tam nebavilo.

V posledních letech už skoro odborně nepublikuji. Dávno mám ve škole zkrácený úvazek nebo neplacenou dovolenou. Za posledních deset let jsem naplno trávil na fakultě necelé dva roky. Vykonávám jen holou pedagogickou povinnost vůči škole, finančně se mi to samozřejmě nevyplatí: je to hlavně dávný životní závazek. Pokud jde o publikace, když jednou reálně děláte hospodářskou politiku, přestáváte být přece vědecky objektivní a ztrácíte panickou motivaci. Spousta kluků, když se stane piloty, taky přestane pouštět draka. Považuji za důležitější navrhnout a prosadit reálné řešení, ne psát pseudovědecké ptákoviny (znalí kolegové z branže mi jistě odpustí). Jsem velkej kluk. Považuji taky za důležitější napsat článek o ekonomii pro obyčejné lidi. Třebaže mi tu pak často řeknou, že jsem úplné ťululum. Umožňuje jim to snad pochopit, jak se ta politika dělá. A ujistí je to v tom, že mají pravdu. Nebo někdy uznají, že by mohli trošičku změnit názor.

Lidé se mne tu často ironicky ptají, zdali si myslím, že bych si jako soukromník něco vydělal. Nebojte, i já jsem si pomalu před dvaceti lety nechal vystavit živnostenský list. A taky jsem se tvářil jako pan podnikatel. Kdybych se nesnažil, z univerzitního platu bych asi nevyšel… Později jsem to zrušil, protože bylo jednodušší tu práci odvést napřímo nebo to zúčtovat přes kamarádovu firmu.

Podle jiných jsem zase teoretik, který jakživ neviděl podnik. No, trochu jsem těm podnikům deset let radil. Ve vedení první firmy s miliardovým majetkem jsem se poprvé ocitl tak před šestnácti lety, dávno předtím než jsem vstoupil do politiky. Pak jich přišlo ještě pár. A vedl jsem chvíli ten hrozný FNM, který vlastnil takových firem kolem třiceti. Jsem rád, že jsem to přežil a vyhnul se větší ostudě či trestnímu stíhání. Situaci, ať uděláte, co uděláte a nikdy to není a nemůže být dobře, jsem zažil mockrát. Byla vítězství, byly prohry. Od té doby si vážím manažerů, kteří umí a riskují v rozhodování denně mnohem víc, než by se ostatním zdálo.

Nějaký pán se mne tu taky opakovaně ptal, zdali vedu doma kasu já nebo moje manželka. Asi se chtěl zeptat, jestli bych aspoň na to stačil. Myslel si, že ne. Ale ono je to, bohužel, takhle: Od té doby, co má žena před patnácti lety zemřela, vedu tu kasu jenom já. Nejmladšímu z mých třech kluků byly tenkrát tři. Přežili jsme to. A snad nestrádáme. Od té doby vím, že solidarita a přátelství nejsou tak úplně prázdná slova. Spousta lidí mi pomohla a já jim nikdy nedokázal být dost vděčný. Taky mám pocit, že něco dlužím těm, kdo štěstí zrovna nemají.

Asi nejšťastnější jsem byl v bytě jedna plus jedna s dvěma malými dětmi. Dnes mám mnohem větší ledničku, velký byt, můžu si koupit ještě větší auto a letět třeba na Bermudy. Ale se štěstím to nemá nic společného. To přece víte taky.

Myslím, že mi možná máte i co závidět. Poznal jsem docela hodně. Ale ještě pořád jsem toho nepoznal dost. Hlavně proto mne život baví.

Nejsem ani lepší a snad ani tak o moc horší než vy. Tak mi tu bruselskou židli odpusťte…