Bývaly doby, kdy odpor vůči euru byl mezi teoretickými ekonomy i manažery téměř známkou stavovské příslušnosti. Stával jsem jako příznivec eura často osamocen. Dalšími bílými vranami byli třeba Pavel Mertlík, Jan Mládek či nynější vládní zmocněnec pro přijetí eura Oldřich Dědek. Dnes naopak drtivá většina manažerů i teoretiků přijetí eura podporuje. Zkušenost z dopadů prudkých kursových pohybů a rostoucí nezájem investorů o teritorium s kursovým rizikem oproti slovenské eurem položené stabilitě jsou opravdu výmluvnými argumenty. Vějička výhod vlastní měnové politiky u folklórní měny vyšuměla.

Krize přidává k potřebě eura další významný argument. Jakákoli vláda, pravá nebo levá, zelená, křesťanská či úplně nekřesťanská bude v krizi užívat dluhové financování. Už loňský růst státního dluhu o 107 miliard byl přece absolutně druhý nejvyšší v novodobé historii, navzdory všem dokolečka opakovaným vládním sloganům o rozpočtové odpovědnosti: Kalouskovo dělání rekordních dluhů je přece sladká taškařice.

Celkově pak nízká veřejná zadluženost ČR pod 29 % HDP (jde po léta o jednu z nejnižších zadlužeností v EU, přičemž průměr Eurozóny je někde nad pětašedesáti procenty) umožňuje obecně využít krizové deficitní financování v potřebném rozsahu. Kdyby v tuto chvíli ČR měla euro, mohla by se obrátit na všechny finanční ústavy světa a peníze by snadno získala. Jako země s malým dluhem, jako členská země EU, země s průmyslovým potenciálem a perspektivním růstem cen aktiv.

S národní měnou je ale umístění vládních dluhopisů obtížnější. Pohledávky denominované v korunách v sobě pro zahraničního investora obsahují náklady konverze, kursové riziko násobené nyní obecnou finanční nestabilitou, a v neposlední řadě obavy investorů z osudu měn menších zemí. Dluh v národní měně je proto hůře dosažitelný, zranitelný a zároveň dražší. Pokud by např. v ČR odmítly kupovat veřejný dluh tři klíčové finanční skupiny, ocitli bychom se v kritické situaci. Velcí hráči by mohli státu diktovat podmínky. Pak by nezbylo než pokorně pokleknout před Mezinárodním měnovým fondem. Z téhle hořké studánky se nalokali Maďaři.

Ekonomové proto občas uvažují o možnosti jednostranného přijetí eura. Země by za této situace stanovila směnný poměr své měny k euru a následně by vlastní měnu zrušila. Závazky by byly dále splatné v eurech. Výhodou tohoto postupu je, že euro je možno přijmout bez dlouhých lhůt a složitého plnění náročných podmínek. Vzhledem k ekonomickému rozměru baltských států a Maďarska by jejich jednostranné přijetí eura nebylo zátěží pro EU. Země by ovšem neměly statut plnoprávných členů Eurozóny a nepodílely by se na řízení Evropské centrální banky (ECB) a ražebném. S lehkou dávkou cynismu je ale možno říci, že na řízení ECB by se fakticky moc nepodílely ani v případě plnoprávného členství.

Abychom si správně rozuměli, nepléduji nyní pro jednostranné přijetí eura naší zemí. Pro Maďarsko a baltské státy by to při eskalaci finančních problémů mohlo být přijatelné. Řešení už ostatně řadu let aplikuje Černá hora. Měli bychom si aspoň uvědomit, do jak složité situace nás léta odporu proti euru dostaly. Mohli jsme mít euro, plnili jsme konvergenční program a maastrichtské ukazatele lépe než země Eurozóny, avšak euro jsme furiantsky nechtěli. Dnes už bychom chtěli, ale nemůžeme…

Bůůů.