Zpráva o úmrtí Věňka Šilhána mne zastihla na volebním turné. Stál jsem na pódiu v Holešově. Když mi udělili slovo, věnoval jsem svou řeč improvizovaně Věňku Šilhánovi.

Věněk se v šedesátých létech stal na Vysoké škole ekonomické propagátorem moderního řízení. Požadoval zavádění manažerských metod a osvobození aktivity v dobách, kdy příkazová doktrína pevně svírala hospodářství. Zapojil se výrazně do diskusí přípravy ekonomické reformy, která byla součástí demokratizačního trendu šedesátých let.

V roce 1968 se Věněk postavil do čela odporu proti sovětské okupaci. Na Vysočanském sjezdu bez ohledu na osobní riziko dočasně přijal vysokou funkci a několik dnů zastupoval uvězněného A. Dubčeka. Doplatil na to velmi tvrdě.

Normalizace Věňka vyhnala z Vysoké školy ekonomické. Dlouhá léta se pak musel živit nekvalifikovanou prací a čelil četným útrapám. Nevzdal se. Věnoval se ekonomii jako odbornému koníčku a nezanedbal vůbec politické aktivity. Byl představitelem disentu. Se svou ženou podepsal Chartu 77 a statečná paní Libuše se stala jednou z jejích mluvčích.

Věněk patřil v roce 1989 mezi zakladatele Občanského fóra. V roce 1990 se dočkal plné odborné rehabilitace. Stal se rektorem Vysoké školy ekonomické. Byl poslancem federálního shromáždění. Měl velkou odbornou i morální autoritu. Vyhrál.

Věněk Šilhán dlouhá léta pracoval v odborných komisích sociální demokracie. Zúčastňoval se pravidelně diskusí. Byl skvělým řečníkem. Snad mi odpustí mou neomalenost, když jsem ho mnohokrát upozorňoval na přečerpaný časový limit projevu. Byl typem, který srší nápady a lepšími a lepšími formulacemi. Byl úžasně kulturní a stále plný zájmu o nové věci. Přátelský, milý, připravený debatovat.

Je mi moc líto, že už ho v kavárně Lidového domu nepotkám.