Když jsme s Ivanem Gabalem díky Aktuálně.cz přišli na to, že jsme spolu šermovali Na Balkáně pod vedením velikého Maršála, zasmáli jsme se. Šermoval tedy hlavně Ivan (byl úžasný) a dával mi jako malému adeptovi tréninky. Já byl nemehlo, moc mi to nešlo a doktoři mi to nakonec stejně zakázali. Ivan čeká, že ho pozvu na pivo.

V šermu je to tak, že se člověk postaví na střeh, pak útočí, kryje zásahy, odbodne a nakonec se dá nějaký zásah. A pak si lidé podají ruce a jdou třeba na to pivo. I při šermu se ale dá leccos udělat nečistě a soupeř poškodit. A bolí to jednou jako rána na těle nebo na duši (za nekorektní zásah). Ale soupeři si nakonec musí podat ruce. Kdo by odmítl podat ruku, byl by pro nesportovní chování vyloučen.

Ivan říká, že bych měl nabídnout ruku našim milým vejcometčíkům. Říci jim něco jako: „Mí drazí vejcorodí a vejcometní! Byli jsme snad příliš vejcožraví a zle jsme vám ublížili. Odpusťte nám, to drazí.“ A pak si prostě podáme ruce a půjdeme spolu na to pivo.

Když ono mne to, Ivane, už napadlo. Proto nabízím těm milým lidem růže a vlídné slovo. A oni mi na to s rozkošným taktem říkají něco v tom smyslu, že jsem čuník či kravička, ovád, úd, vulva, exkrement, sockomil, cikorkofil, nemakačenkopodpůrce, že jsem poněkud slabší inteligence, a podporovatel hnutí omezujících občanské svobody. Svobodný tisk je pak dokolečka přesvědčuje, že tak je to vlastně správně, že je to tak po právu, že je to tak demokraticky. Pravda, několik tiskovin to až tak úplně neříká. To budou nejspíš ty nesvobodné.

K tomu slavnému dni asi tolik: Bylo mi blbě, měl jsem horečku. Na Pankráci jsem rozdal asi čtyřicet růží a najednou stál přede mnou kluk, tak sedmnáct a držel plato s šesti vejci. Tak jsem mu tu růži nabídnul. Zatvářil se zděšeně, neřekl nic jen vrtěl odmítavě hlavou. Poklekl jsem před něj a podal tu růži, jako podává šermíř kord ke zkoušce slečně rozhodčí. Kluk stál jako socha. Přišel se přece vytáhnout před kamarády a nemohl si, chudák, místo toho vzít tu pitomou růži… Pak jsme něco povídali a přiletělo asi pět vajec a jedno psí hovno.

Na Jiřáku jsem hulákal a přišel o hlas, protože někdo vtipně zapnul rušící aparaturu. Když jsem skončil, poprosil mne technik, jestli bych už radši nemohl přestat chodit s mikrofonem mezi lidi. Proč, povídám. A on, že tam dostal pěstí do břicha.

U Anděla bylo jasné, že dostaneme nakládačku. Vejce lítala už když jsme lezli na scénu. Ještě, že jsme na schůdcích přesvědčili Petru Paroubkovou, aby tam nešla s námi. Dívala se na to a měli jsme stejně o ni strach. Šli jsme tam s Paroubkem, každý pro svoji dávku. Scénář měli takový, že zasypou vejci Paroubka a budou slavit až ze scény uteče. A tak jsme tam přišli všichni a vystřihli pět plánovaných projevů.

Byl to zvláštní pocit. Stál jsem svého času v Bruselu na pódiu s šestadvaceti premiéry Evropy a všichni jsme vypínali hrudníky pro společné foto. Teď stálo vedení sociální demokracie na pódiu, aby půl hodiny nastavilo ksichty vejcím. V Bruselu bylo méně fotografů. Vzpomněl jsem si na tu analogii a rozchechtal se. Stál jsem v závětří a vejce trefovala hlavně Paroubka a Zaorálka. Když jsem šel k mikrofonu, všiml jsem si, že Slávek Sobotka, nejpopulárnější politik v zemi, má obličej i náprsenku celou pokrytou vaječným slizem.

Vzal jsem si mikrofon s rozhodnutím, že nebudu uhýbat. Všechny fotky v demokratickém tisku totiž musí zobrazit politika, jak se vejce bojí, jak se před ním krčí, zděšeně uhýbá, kryje zbaběle rukou. Postavil jsem se, jak když máš, Ivane, při šermu kluka na škole a učíš zásah. Mistr nastaví hrudník a ukáže, kam se má elév trefit. A pokud nemá plech, tváří se, že žádnou bolest při zásahu necítí.

Vejce svištěla kolem a přišlo mi to jako věčnost, než se někdo trefil. Lítala vejce, lítaly jiný věci. Dole pode mnou připlácl jeden slušný hoch vejce na čelo rozjívenému důchodci. Půvabná slečna rozškubala plakátek, který držela v ruce neukázněná babička. Já měl vejce na obličeji, ve vlasech, v kalhotách, v saku, na kravatě, na košili.

Povídal jsem těm milým dětem o tom, jak jsem zachraňoval české banky před krachem. Jevily o výuku upřímný zájem a skandovaly hovado, hovado, hovado, hovado, hovado, hovado, hovado, hovado, hovado, hovado, hovado, hovado, hovado, hovado, hovado, hovado. Dlouho jsem nevedl občanský dialog na této úrovni. Ptal jsem se v duchu, kdepak dnes stojí Václav Havel.

A pak jsme dokrafali, slezli dolů a dítky nadšeně volaly, že chtějí diskusi. Na tu diskusi jich ale tak moc nedorazilo. Mají radši vejce. Co mne ohromilo, byl jejich věk. Většina jich byla mezi čtrnácti a šestnácti, mí univerzitní studenti jsou v průměru o pět až sedm let starší. Dojemní byli dva kluci. Podali mi ruku a řekli, ať si z toho nic nedělám. Že by chtěli něco dělat pro sociální demokracii. To bylo moc, byl jsem dojatej, a mumlal nesmysly.

Jiný pán (přes dvacet) mi sdělil, že dnes jsem to u něj definitivně prohrál. Že jsem sice užíval naprosto přesná data, ale jejich prezentace nebyla korektní. Slíbil jsem, že až po mně příště budou házet vejce, zlepším výklad statistických údajů. Stejně si nejsem jist, že mi to u něj pomůže.

Sebevědomá slečna na mne křičela, že bych se měl vrátit do ekonomické školy, protože každej ekonom ví, že když se snížej daně, vzroste jejich výběr. Každej ne, takovej Stiglitz to třeba popírá, povídám. A ona, že ji nějakej Stiglitz nezajímá, ať konečně koukám jít do tý ekonomický školy. A tak se ptám, že do jaké školy chodila ona, a ona že chodí na Vysokou školu finanční a správní. Zakýval jsem hlavou a poprosil, aby ode mne pozdravovala paní rektorku, pana prorektora a pár docentů. Sedím totiž na té její škole v akademické radě. Ztratila najednou řeč a odcupitala. Jiní se se mnou tak nepárali: zařvali něco a zase šli. Mnozí si mne radostně fotili…

Víš Ivane, mám v životě jedno memento. V nějakém zapadlém českém Terezíně končí jedny takové úplně obyčejné koleje. Léta jsem kolem nich jezdil a chodil. Je ti to úplně nenápadná vlečka. Jen nesmíš vědět, kam ta zapomenutá kolej vede. Končí mrcha na pláni v Birkenau před Osvětimským krematoriem. Víš, jednomu od nás na týhle trase nedali zpáteční lístek. A já mu to prostě dlužím: Bojím se terezínských kolejí.

Nezlob se, Ivane, neuhnu. Náckům se neuhýbá. Ani vaječným fašounům. Ani Vaječné frontě dnes. Musím tam stát. My přece po nikom neházíme. Nikoho nebijeme. Jen máme svůj názor. Řekněte svůj, řekněte lepší. Diskutujte. Víš, psal jsem všechny poslední programy sociální demokracie. Pomalu žádný novinář je ale nikdy nechtěl. Ani jen blbé názvy kapitol jsem nestačil dopovědět. Článek o tom noviny odmítly, že nám nebudou dělat promo. Místo toho podprahově nabádají, že se na nás mají házet vejce. Tak to už tu bylo jednou. Napřed odrostlé děti házely vejce, pak dospělí šutry. A bylo hůř. A říkali tenkrát taky, že si za to můžete sami.

Bojím se, Ivane, o ten tvůj zpáteční lístek. To pivo máš u mne.


PS. Děkuji policii, že nezakročila. I těm dvěma policajtům, co chtěli dětem něco říct a dostali od nich přes hubu. Kdyby byl policejní zásah, v kotli by byli zranění a byla by tam krev. Nemohu se zbavit dojmu, že o to šlo.

PPS. Nešlo o spontánní projev mládeže proti ČSSD. Většina studentů, kteří přišli k regionálním volbám v roce 2008, přece volila sociální demokracii. Pravda, jsou to jen měkká sociologická data.