Koncem roku 1981 jsem se rozhodoval, kam nastoupit. Ekonomie mne bavila a vybíral jsem si zaměstnání mezi několika katedrami VŠE a Ekonomickým ústavem ČSAV. Váhal jsem mezi katedrou financí a dějin teorií. Už jsem se pomalu rozhodl pro ty finance a sdělil to svému oblíbenému učiteli. Zachmuřil se a povídá: „Ty nechceš dělat skutečně potřebnou práci? Chceš se zašít? Utéct od odpovědnosti?“


A vysvětlil, že skutečná potřeba práce a odvahy je hlavně v politické ekonomii socialismu. Zbledl jsem. Práce jsem se nebál. Odvaha mi chyběla. Byl jsem ekonomické embryo, ale věděl jsem, že tahle disciplína je „o hubu“. Kdysi se tu popravovalo (Bucharin, Vozněsenskij, Feldman, Frejka) a zavíralo (Goldman, Hrubý). Později už „jen“ normalizačně vyhazovalo z práce, vyhodili jich celé tři čtvrtiny. Nikde ale čistky nebyly horší. Nejvíc vyhozených dělalo právě politickou ekonomii socialismu, Kadlec, Šulc, Kouba, Kožušník, Urban, Turek, Šilhán a spousta dalších. Nejšťastnější zdrhli přes hranici jako Šik nebo Kosta.

Všechny (skoro) jsem už jako student četl. Protože to bylo zakázané. Obdivoval jsem je. Jenže neštěstí v téhle disciplíně bylo hotovo raz dva. Dříve nebo později člověk řekl, že ekonomika běží špatně, prostě to nevydržel. Záleželo na době, co s ním provedli. Někdy stačilo bububu. Jindy ale vyhazov a manuální práce. Zdislav Šulc byl vulkanizér.

Pokud vám někdo posměšně řekne: „Ty se bojíš?“ tak to ve čtyřiadvaceti nevydýcháte. Tak jsem se tam přihlásil. A udělal životní blbost. Ne kvůli disciplíně, spíš kvůli prostředí, které nemotivovalo. Šéfové věděli, že nebezpečí nehrozí jen tomu, kdo nic nedělá. Nemysleli to špatně. Osmdesát procent jejich kolegů přece nemilosrdně vyhodili za to, že pracovali… Šéfové přežili s těžkými tresty. To byla politická ekonomie socialismu v praxi: Práce tam byla. Dělat ji poctivě bylo sebevraždou a kariéra se tím dělat nedala. Přesto jsem nakonec zažil úžasné dobrodružství. Ledy totiž pukaly a psaly se dějiny.

Mimochodem, ten učitel, životní mentor a kamarád, který mi takhle určil osud, mi v roce 1993 vyčítal, že nevnímám řádně zas tu pravicovou ekonomii. Poslal jsem ho do brdíčka. Ale nic na něj nesvádím. Za všechno si mohu sám.

Dějství první

Někdy v roce 1988 si mne zavolal profesor X. Ortodoxní normalizační hrdina, stranický hlídací pes. A začal inkvizitorsky zjišťovat, proč jsem psal ta skripta a proč jsem je napsal, jak jsem je napsal a kdo mi to dovolil a schválil. Bylo to nepříjemné, říkal, že takhle se to dělat nesmí, a že to byla vážná chyba. Že jsem veřejně, dokonce do učebnice napsal, že celá politická ekonomie socialismu nemá systém a že se od Stalina vlastně nezměnila. Že nezkoumá realitu. Že se musí udělat úplně jinak. Měl vztek. A že mne to bude ještě mrzet.

Oč šlo? Koncem roku 86 za mnou přišel šéf katedry dějin teorií a nabídl mi spolupráci na nové učebnici. Chtěl napsat pod hlavičkou dějin především učebnici moderní západní ekonomie a hledal spiklence. Načrtl to přede mnou a já se rozzářil jako žárovka. Něco takového tu nebylo. A pak povídá, že tam samozřejmě musí být i ty standardní historické kapitoly, protože bez nich by to nemohlo vyjít.

Posmutněl jsem, když mi řekl, že by ode mne chtěl napsat Lenina. Zvadl jsem, myslel jsem si třeba na německé historiky či nejstarší dějiny, Galbraitha, Schumpetera, nové keynesovce. Musíš to napsat ty, jen ty mi to napíšeš tak krátce, aby mi to tam nebučelo, hučel do mne. No a pak se zmínil, že by chtěl ještě krátkou kapitolu o dějinách politické ekonomie socialismu. Tu ještě u nás nikdo nenapsal. Neodvážil se, bylo to hraní s ohněm. Tak to byla nabídka.

Učebnicová politická ekonomie socialismu byla slepá kolej. Netvořila logický systém. A strašil v ní Stalin. Bez něj se ovšem nedají dějiny téhle dnes uzavřené disciplíny napsat. On rozhodl, aby se téhle nauce vůbec dal oborový statut, rozhodl o jejím předmětu, zformuloval výchozí „zákon“ a odůvodnil existenci trhu, který byl do té doby popírán. Systém učebnice, která vznikla pod jeho dohledem, přežil kritiku stalinismu až do osmdesátých let.

Psal jsem svou úplně první učebnici a opravdu jsem nechtěl psát oslavu Stalina. Vzpomínám si, že jsem řešil to, jak zvolit základní formulaci, kde bych se zbavil vlastního hodnocení. Nechtěl jsem samozřejmě napsat, že Stalina v něčem kladně hodnotím já nebo nějaká věda. Tak jsem napsal, že ruští komunisté vedle jeho záporů vidí i kladné stránky. Hloupé je, že tato formulace, která tak rozběsňuje české novináře, je pravdivá dodnes. A kdyby jen to. Stalin je dodnes v Rusku považován za téměř nejvýznačnější osobnost historie země. Divné? Spíš děsivé…

Pozitivně jsem se vyjádřil o té ekonomice, která nám umožnila přežít válku. Vyjadřují se tak dodnes všichni. Pokud by se ekonomika stalinistické diktatury zhroutila, slabá Británie by zřejmě nevydržela. Jako národ bychom tu pak zřejmě už nebyli. Dnes bych jistě mohl napsat více o tom, kolik obětí to stálo. Ale skripta nebyla o obecných dějinách nýbrž o ekonomii.

Nedělám ze sebe hrdinu. Text má nepochybně výraznou dobovou rétoriku stejně jako tehdejší připředkloněné články Martina Komárka nebo Pavla Párala ve svazáckém a komunistickém tisku. Skripta jsme tenkrát oslavili, protože to byl úspěch a dnešní slavní liberálové (spoluautoři) mi dokonce poděkovali, že se za ten můj text nemusejí stydět. Že se pohybuje na hraně možného a možná i kousek dál. Učebnice se používala k výuce západní ekonomie na celé VŠE ještě dva roky po listopadu a měla dotisk. Dostali jsme za ni nějakou cenu.

Pokud by přišla po perestrojce další normalizace, stála by mne asi navzdory opatrnické marxistické dikci ta „frajerská“ kritická formulace kariéru. Řekl jsem přece, že disciplína nemá logiku, je poplatná Stalinovu schématu, nevypovídá o realitě a musí být radikálně přetvořena. Další normalizace se zdála v roce 1987 možná pravděpodobnější než sametová revoluce. Na počátku roku 1989 nepředpokládal pád berlínské zdi v dohledném období žádný politický analytik. Mnoho kremlologů čekalo v Moskvě převrat v režii složek bezpečnosti a armády s tvrdým dopadem na satelity typu Československa. Ale všichni se zmýlili. Plukovník Putin se dostal k moci až o deset let později.

S minulostí je Kříž

Netutlám svou stranickou a profesionální minulost. Mluvím o tom možná častěji než jiní a dělám na to i hořké vtipy. Dělám to, aby mi nikdo nemohl vyčítat tutlání. Všichni novináři to vědí. Nabídne-li mi někdo exponovanou funkci, zvracím na něj pikantérie svého životopisu, aby si nemohl následně stěžovat.

Jsou lidé s morálním právem mi něco vytýkat. Aktivní účastníci disentu. Jiří Dienstbier, Zdislav Šulc, Petr Uhl, Anna Šabatová, Karel Kouba, Lubomír Mlčoch, Otakar Turek, Věněk Šilhán, Klára Veselá si do mne mohou kopnout a já v zásadě nesmím než slušně mlčet a sklopit hlavu. Nedělají to.

Kopanec přišel z úplně jiné, dost nečekané strany. Krátce potom, co jsem se v roce 2006 stal místopředsedou vlády, přišlo pozvání na diskusi do CEPu, což je pravicový spolek a klub fanoušů Václava Klause vedený Petrem Machem. Tématicky mělo jít o debatu nad slovem kapitalismus.

V jedné předešlé debatě chválil pan Říman kapitalismus a nahrál na smeč. Pobaveně jsem řekl, že pojem kapitalismus v politickém klimatu Evropy přece už používají jen komunisté. Pro všechny ostatní je zastaralý a má zápornou konotaci nehumánního pravěku moderní tržní společnosti.. Poté se na mne slétli všichni „vzdělanci“ a volali, jak jen jsem urazil pravici a svátost jejich pojmu. Nebožátka netušila, že s výjimku ortodoxních komunistických stran se už pojem kapitalismus žádný evropský politik zprava či zleva neodváží terminologicky použít, a jako programový cíl už vůbec ne. Pravicoví čecháčci humorně hájí „svůj“ marxistický pojem kapitalismus a jsou náramně rozhořčeni, že o něm někdo pochybuje. V diskusi v CEPu jsem tato tvrzení snadno doložil a poněkud kysele s tím snad trochu souhlasil i přítomný Říman. Šlo jen o fakta.

Třetím debatérem byl starý „kamarád“ Karel Kříž, se kterým jsem si dvacet let tykal. Ten ale své vystoupení pojal jako likvidaci třídního nepřítele. Kapitalismus vzal zkrátka, tomu moc nerozuměl. A začal s Pol Potem, který vyhubil milion Kambodžanů. Věnoval se hlavně mému morálnímu profilu. Vyložil všem, jak prý jsem byl s ním a s Pavlem Mertlíkem v roce 88 Moskvě, a jak jsem tam Rusy zkoušel a napomínal, že scházejí ze správné levicové cesty, zatímco Mertlík se choval rozumně. Konečně doložil citáty vytrhanými z kontextu výše zmíněných skript, že jsem byl vášnivým stalinistou ještě v roce 1988, což je jasným dokladem mé hlouposti, zaslepenosti a kdoví čeho horšího. Pak řídící diskuse honem vyhlásil, že se nesmíme vyjadřovat ke svým vystoupením, ale musíme jen odpovídat na dotazy z publika.

Fakta? Nikdy jsem nebyl v Moskvě ani v Rusku s Pavlem Mertlíkem. Pravdou je, že jsem byl na moskevské minikonferenci s Křížem. Konferenci pořádal ústav, který vydal několik nepříčetných publikací o českém osmašedesátém roce. Autoři opakovaně navštívili VŠE, školili nás revizionistické ošklivce, nakoupili si v pražských obchodech a zanechali nezapomenutelný dojem. Jednu jejich brožurku mi kolegové na pracovišti před odletem našli. Přečetl jsem to snadno, byla to koncentrovaná ideologická snůška nadávek osmašedesátníkům ředěná axiomy aparátčického socialismu.

Působilo mi v té Moskvě docela radost dát jim ochutnat vlastní medicíny. Dával jsem jim systematicky otázky na téma slučitelnosti jejich axiomů s perestrojkou. Okamžitě věděli, oč jde a kupili floskule. Hrozné bylo, že nezaznělo nic konkrétního, byli dezorientovaní, ztratili jasné vedení, a byli poprvé odkázáni sami na sebe. Jeden z mladších ruských kolegů pochopil, pozval mne domů a shodli jsme se, že jejich šéfové jsou intelektuálně odvaření. Kříž se Rusů na nic neptal. Po většině přednášek příšernou ruštinou pronesl jednoduché stanovisko, že trh je nejlepší, a mají ho zavést. Moc jim to pomohlo.

Křížovo vykreslení mého morálního profilu mne zarazilo. Souhlasím jistě s tím, že jsem levicová zrůda. Ale přece jen dorazit na odbornou diskusi, vyslechnout si denunciaci vlastní osoby a nesmět na to ani odpovědět, je trochu překvapivé. Vyslechnout si to od člověka, kterého znáte dvacet let, a potkáte-li se, prohodíte se zájmem pár vět a případně zajdete na kafe, vyděsí. Několik lidí se mi omluvilo na místě a dva neznámí mi vmetli do tváře: „Ty svině!“ Pak mne obstoupili přátelé. Někdo vysvětlil, že Kříž teď údajně dělá pro Topolánka a potřebuje se před volbami zavděčit.

Karlu Křížovi se tenkrát nepovedlo umístit svůj výtvor v tisku. Všude ho s tím, nebožáka, vyhodili. Přišlo jim to eklhaft. Vyšlo to na nějakých marginálních serverech, jen nějaký týdeník z toho splácal skromný článeček s pěknou karikaturou. Dokonce i sám Machův CEP vyškrtl ty denunciační pasáže ze svého sborníku. Chudák Kříž si na to pak prý stěžoval až u Klause. Od Kříže se v následných setkáních ale distancovali i lidé z prezidentova okolí.

Říká se, že na fekálie se nemá odpovídat. Vymazal jsem pouze Křížovo číslo ze svého mobilu. Bylo to symbolické, stejně jsem ho nikdy předtím nepoužil. Ale bylo jasné, že ho už nikdy nebudu potřebovat. Zajímavostí bylo, že mi to číslo dal v době, kdy jsem vedl Fond národního majetku. Říkal mi tehdy cosi v tom smyslu, že si slušní lidé mají pomáhat. Nejspíš loudil o nějakou zakázku.

Epilog

Onehdy mi zavolal pan redaktor z MfD a začal zhurta, že mi to nebude příjemné. A zeptal se, zdali o mém „stalinismu“ straníci věděli, když mne nominovali do současné pozice. Odpověděl jsem, že to přece vědí už tři roky, kdy Kříž vypustil myšlenku. To nevěděl pan redaktor, takže jsem pochopil, že pracuje jen s podsunutým podkladem. A pak bylo pár otázek ve smyslu nakolik miluji Stalina. Poukázal jsem na zřejmou absurditu věci. Z telefonátu jsem vyrozuměl, že si pan redaktor možná i vypůjčí ta skripta z knihovny. Vyjádřil jsem obavy, zdali bude rozumět obsahu a kontextu sdělení. Odpověděl sebevědomě, ať to nechám na něm. Pak zavolal Paroubkovi a Sobotkovi a měl s jejich reakcemi článek hotový.

Druhý den jsem „vychvaloval“ Stalina na první stránce MfD. Koordinovaně vyšla týž den z ODS „rozhořčená“ tisková zpráva Jana Zahradila a taktní připomenutí mého stalinismu na následném Zahradilově blogu. Šlo to rychle. V článku se opakovaly vytržené Křížovy citace a přidala informace, že jsem učil na VUMLu Vlastimila Tlustého a ještě jsem se k tomu přiznal. Je mi líto, nikdy jsem neučil Vlastimila Tlustého. Nikdy jsem neučil na VUMLu. A nikdy jsem nestudoval na VUMLu. Údajné přiznání „vyrobil“ pan redaktor z dávné „vtipné“ televizní repliky, že bych měl jistě i kvalifikaci Tlustého na VUMLu učit…

MfD napsala, že skripta byla určena posluchačům Ústavu marxismu leninismu. Opět zavádějící informace: byla určena všem posluchačům Vysoké školy ekonomické, aby se koncem osmdesátých let povinně poučili především o západní ekonomii. Jiný zdroj nebyl. Ústav byl obligatorním domicilem pracoviště, kde tehdy musely být povinně umístěny katedry společenských věd. Pod tímto domicilem proto pracovaly všechny zasloužilé mozky dnešního chrámu pravice Liberálního institutu, mnohé hvězdy současné ekonomie, filosofie, politologie a moderní historie, pozdější poradci premiérů včetně poradce Václava Klause, poradci členů vlády, zástupy polistopadových akademických funkcionářů, člen vlády, vysocí manažeři, bankéři až po současného Klausova člena bankovní rady ČNB. Ehm.

Ano, chápu, v době otištění článku začala volební kampaň. Na druhé straně jsem si ze studia žurnalistiky odnesl poučení, že zpráva má být vyvážená a objektivní. Komentář může odrážet názor autora, ani on však nesmí podle pravidel novinářské etiky zkreslovat fakta.

V žánru zprávy MfD propadla. Jako udání za tři.