Začalo to nevinně. Nikotinový otrokář mne zas jednou dostal do svých sítí a začalo mi to vadit. Nevadila mi chuť cigarety, to určitě ne. Ale ráno jsem se vzbudil a chrchlal a chrchlal: Kašlete a kašlete až vychrchláte ven plíce. Nebo půlku plic. Pak si dáte cigáro, protože máte odkašláno. Páni, to je slast. A pak další. Až se na vás na balkóně (v bytě se nekouří) šklebí plný popelník. Típnete posledního vajgla a jdete spát. A ráno začnete chrchlat. Věčný to chrchloběh života,

V říjnu jsem si řekl, že toho bylo dost. Od té doby nekouřím. Není to určitě tak, že jsem přestal kouřit navždy. Na tu budoucí cigaretu se vlastně stále těším. Jen si ji nedám zrovna teď. Ještě chvíli počkám. Možná týden a možná ještě nějaký ten měsíc. Uvidíme.

Důležité je nebýt bez cigaret. My kuřáci jsme velice nervózní, když nemáme cigaretu. Mám proto doma stále před sebou krabičku. Nejsem bez cigaret. Žádná nervozita. Mohu si kdykoli vzít a zapálit. Jen zrovna nemám chuť.

Významné je nenechat se vytočit. Většina kuřáků léčí stress cigaretou. Stoupne vám adrenalin a škrtnete zapalovačem. Tady je to jinak. Říkáte si, pokud to vydržím, mám nad tím druhým morální převahu. Můžeš na mne kvičet, můžeš mi nadávat, plácat nesmysly, můžeš si psát do novin o mně nebo o ekonomii kdejaké nebetyčné krávoviny. Za to, abych si kvůli tobě zapálil, mi ale fakt nestojíš. Tahle část nikotinové abstinence mi v posledních měsících vyšla. A naplňovala mne radostí. Byl to vlastně můj největší dopink.

Ke kuřákům jsem zůstal tolerantní. Rád je doprovázím k popelníku a povídám tam s nimi. U popelníku se člověk dost doví. Jsem vděčným pasivním kuřákem. Dělá mi ale upřímnou radost, když mohu odmítnout škodolibě nabízenou cigaretu. Nemusím mít všechno. Ale v duši, v hloubi duše se těším na cigáro. Ani dnes ani zítra si ho nedám. A pozítří? Kdoví…

Dám si tu cigaretu, až sám budu chtít. Jsem svobodný člověk.