Musím se přiznat, že kandidatura do Evropského parlamentu mi otevřela nové, netušené obzory. Objevil jsem třeba, že jednou z hlavních vlastností pravicových bijců je obyčejná lidská závist. To bych od advokátů mamonu nečekal. Nejčastější otázkou, kterou jsem dostal od českých „pravých“ novinářů bylo, kolik tam budu brát. Čekal bych dotaz, co tam budu dělat, jaké hodnoty prosazovat, jakou Evropu chci nebo jakou mám kvalifikaci. Přišla většinou otázka, kolik ti to vynese, hajzle? Ten hajzl byl teda nevyslovený, ale já ho tam přece slyšel.

Dost mne ta otázka zaskočila. Především proto, že jsem napřed fakt nevěděl, kolik poslanci berou a na jaké další náhrady a prebendy mají nárok. Je to divné, ale nikdy jsem se v životě neptal předem na svůj plat a nikdy se o něj nehandrkoval. Možná proto jsem si na plat nikdy nestěžoval. Mimochodem jsem si také nikdy neřekl o žádnou významnou funkci. Myslím si starosvětsky, že to nosí smůlu. Buď něco umíte, a pak nabídka přijde sama. Nebo neumíte, a pak je dobře, že nabídka nepřijde, protože byste na to nestačili… Je to jen takový test. Já na něj naivně věřím.

Neřekl jsem si pochopitelně ani o to slavné evropské poslancování. Prostě mi to bylo nabídnuto jako něco, co je potřeba udělat. Přeji všem kritikům, aby alespoň někdy ve své nominaci dostali tak drtivou podporu v tajném hlasování jako jsem, nejspíš nezaslouženě, dostal já. Přeji jim pak i tu dvoucifernou podporu preferenčních hlasů. Přeji jim totiž silný mandát. Mohou kandidovat, mají v demokracii stejnou možnost jako já. Bylo by dobře, aby kandidovali. Demokracie je totiž i trochu spravedlivá.

Závist se nevyhýbá ani milionářům. Nejvíce mi tu závidí nám všem známý kanadský multimilionář Blue Jay. Závist s ním poctivě cvičí pod každým mým blogem. Ti milionáři! Závist cloumala pány mladými konzervativci (svazáky) Jánským a Rýcem natolik, že na mne založili hezkou kojzarovskou stránku Kozel zahradníkem. Škoda, že se pánové Jánský a Rýc ve škole víc neučili. Byl by je potom taky někdo povolal, by řídili záchranu krachujících bank, rozkradených v devadesátých letech pod štítem klientelistických „reforem“. Mohli mít dávno vyděláno a nemuseli by závidět ani mně, a třeba ani prezidentu Klausovi. Každopádně pánům Jánskému a Rýcovi děkuji za podporu. Negativní reklama je také reklama a ve skutečnosti pomáhá každá zmínka vašeho jména… Ty negativní se dokonce lépe pamatují. To je důvod, proč si třeba náš moudrý prezident část negativních zmínek sám plánovitě vytváří.

Je zajímavé, že závist se v mém případě zcela vyhnula levicovému spektru přispěvatelů. Snad ortodoxně levicový pan Vilém trochu dobromyslně hudroval. Závistí zjevně nejméně trpí ti, kterým se tu obecně přisuzuje. Bál bych se ovšem generalizovat, že závist je snad obecně pravicovou vlastností. Třebas paní Lena, která se opakovaně hlásí k řadě reálných konzervativních hodnot, závistí netrpí. Přitom, myslím, ví, jak je těžké poctivou samostatnou prací něco dokázat. Zobecnil bych to spíše tak, že závist bude zřejmě vlastností tlučústů celého spektra.

Je též docela zajímavé, že ani moji straničtí kolegové o podrobnostech odměňování a financování v Evropském parlamentu mnoho nevěděli. Dáváme to teď společně dohromady kvůli nezbytné administrativě. Chápu ovšem, že je těžké připustit, že by se někdo mohl o práci zajímat i kvůli práci samotné a nikoli jen kvůli prebendám. Ostatně, v Evropském parlamentu ani k miliardovým veřejným zakázkám nepřijdete…

Jo, ten Štrasburk jsem vlastně neviděl. Byl jsem tam čtyři dny, ale na město nezbyl čas. Vykašlal jsem se i na ohňostroj ke státnímu svátku s místem na starostově lodi. A parlamentní dojmy? Zdánlivý chaos má řád, nakonec tam všechno funguje. Lidé se tu v základních věcech dohodnou. Občas narazíte i na pitomce. O to víc oceníte ten zbytek.

Ale zažil jsem i šoky. Tři maďarští poslanci tu běhají v uniformách gard, které nápadně připomínají historické fašouny. V první brázdě vedle Zahradila sedí doktor Sládek. Vypadá typově jako Sládek, gestikuluje jako Sládek a mluví jako Sládek. Jmenuje se Nigel Farage a je to britský nacionalista, někdo říká fašista.

Právě Farage mne zděsil. Když řekl, že jediným světlým bodem českého předsednictví byl projev pana prezidenta Klause. Vzápětí jsem ocenil úžasný suchý humor českého premiéra Fischera, který Farageovi odpověděl, jak si jen váží ocenění českého prezidenta a jakou ctí mu bude již dnes večer tuto chválu tlumočit. Trouba Farage nepochopil drsnou ironii bytostného antifašisty Fischera a zářil samolibostí v lavici, na které má manifestačně vztyčenu malou britskou vlajku. A tu se o slovo přihlásil předseda komise Barroso. Povídá, že by se chtěl zeptat pana předsedajícího, zdali je v tomto sále povoleno užívat vlajky. Pokud to povoleno je, měl by taky jednu. A postavil před sebe vlajku Evropské unie. Vyprskli jsme smíchy a zatleskali. Farage se tvářil, že tam vůbec není, něco jako Mr. Bean, když ho přistihnou při dalším trapasu. A potom odešel. Hned nám bylo líp.

PS. Nad tím prvním příspěvkem do diskuse jsem se zasmál, ale měl jsem malé zpoždění, které ten vtip umocnilo. Dík, pane Řepo. Pokud jde o pana Farage, nechtějte na mě něco, co nemohu překonat. Je to šéf frakce, která je opravdu fašounsky hnusná a patří k bontónu s ním nemluvit, víc než je úředně nutné.
Pokud jde o pana Prducha, splnil má očekávání a podrhl má konstatování. Jen má ve vykreslení mé osoby trochu zpoždění v tom, že jedenáct let už hospodářskou politiku dělám a nepíšu o ní odborné, korektně vědecké články. Nebylo by to fér, schází mi objektivita. Pokud jde o jím vysmívaný časopis Politická ekonomie, je to nejstarší český impakt, vychází desítky let, podporuje ho a publikuje v něm třeba Václav Klaus. A prohlásil za trumpety ty, kdo ho chtěli přejmenovat. S obdobným názvem vychází ve světě více časopisů... Jinak jsem, pane Prduchu, ocenil váš názor pod blogem kolegy Hořejšího.