Roučkova parlamentní spravedlnost
Volba Libora Roučka místopředsedou Evropského parlamentu byla určitě zadostiučiněním. Libor bude po dva a půl roku nejvýše postaveným Čechem v Europarlamentu. Naopak ODS vyšla ve velkých parlamentních funkcích naprázdno, což je dáno zařazením do nové frakce, která tu opravdu nikomu nevoní. Kvůli spojení s obskurní polskou stranou Právo a spravedlivost a kvůli lotyšskému europoslanci, který podle některých zdrojů sympatizoval s pohrobky SS.
Libor Rouček skončil celkově sedmý ze čtrnácti volených místopředsedů, což byl docela překvapivý úspěch. Zvolení místopředsedové se totiž potom podle pořadí, ve kterém byli zvoleni, ucházejí o jednotlivá portfolia ve vedení parlamentu. Být sedmý ze čtrnácti je na malou zemi, jako jsme my, a navíc na zemi novou, opravdu pěkné.
K dobrému výsledku přispěla i nesporná Liborova autorita zde v Evropském parlamentu. V minulém funkčním období byl členem a dokonce prvním místopředsedou zahraničního výboru. To byla skutečně prestižní pozice. A patřil tam k těm nejkvalifikovanějším s ochotou hledat řešení napříč politickými stranami ale se zřetelnou vůlí nehrbit páteř. S Richardem Falbrem tvořili dvojici, která se v Evropském parlamentu neztratila.
Libor názorově představuje autentickou levici západního stylu. Odešel z vlasti v hlubokých sedmdesátých letech a poznal, co to znamená solidarita. I díky pomoci rakouských sociálních demokratů mohl vystudovat vídeňskou univerzitu, učil na západních vysokých školách a stal se úspěšným redaktorem Hlasu Ameriky.
Libor nikdy k ničemu nepřišel lehce. I doma si svůj úspěch poctivě odpracoval. Čtyři roky byl mluvčím Zemanovy vlády a odkomentoval řadu dějinných momentů. Poté usedl v lavicích české sněmovny. Liborova skvělá odborná a jazyková výbava ho předurčila jako kandidáta do Evropského parlamentu, kam byl poprvé zvolen v roce 2004.
Volba Libora Roučka místopředsedou Evropského parlamentu je samozřejmě i oceněním ČSSD. Je jasným důkazem toho, že strana není v žádné mezinárodní izolaci a že má vysoký respekt.
To, že právě Libor získal postupně nominaci ČSSD a potom i frakce sociálních demokratů, je podle mého názoru dokladem něčeho velmi důležitého. I v politice alespoň občas funguje spravedlnost. V Evropském parlamentu totiž neomylně zafungovalo to, že na posty nejvyšší by měli být nominováni kandidáti, kteří k tomu splňují mravní i odborné předpoklady. Ze zkušenosti z domácího prostředí víme, že tyto principy, bohužel, nejsou vždy uplatňovány.
Jsem také nesmírně rád, že jsem se spolu se svými kolegy - v rámci mnoha desítek oficiálních i neoficiálních schůzek a jednání - o tuto spravedlnost směl alespoň zanedbatelným podílem zasloužit.
Libor Rouček skončil celkově sedmý ze čtrnácti volených místopředsedů, což byl docela překvapivý úspěch. Zvolení místopředsedové se totiž potom podle pořadí, ve kterém byli zvoleni, ucházejí o jednotlivá portfolia ve vedení parlamentu. Být sedmý ze čtrnácti je na malou zemi, jako jsme my, a navíc na zemi novou, opravdu pěkné.
K dobrému výsledku přispěla i nesporná Liborova autorita zde v Evropském parlamentu. V minulém funkčním období byl členem a dokonce prvním místopředsedou zahraničního výboru. To byla skutečně prestižní pozice. A patřil tam k těm nejkvalifikovanějším s ochotou hledat řešení napříč politickými stranami ale se zřetelnou vůlí nehrbit páteř. S Richardem Falbrem tvořili dvojici, která se v Evropském parlamentu neztratila.
Libor názorově představuje autentickou levici západního stylu. Odešel z vlasti v hlubokých sedmdesátých letech a poznal, co to znamená solidarita. I díky pomoci rakouských sociálních demokratů mohl vystudovat vídeňskou univerzitu, učil na západních vysokých školách a stal se úspěšným redaktorem Hlasu Ameriky.
Libor nikdy k ničemu nepřišel lehce. I doma si svůj úspěch poctivě odpracoval. Čtyři roky byl mluvčím Zemanovy vlády a odkomentoval řadu dějinných momentů. Poté usedl v lavicích české sněmovny. Liborova skvělá odborná a jazyková výbava ho předurčila jako kandidáta do Evropského parlamentu, kam byl poprvé zvolen v roce 2004.
Volba Libora Roučka místopředsedou Evropského parlamentu je samozřejmě i oceněním ČSSD. Je jasným důkazem toho, že strana není v žádné mezinárodní izolaci a že má vysoký respekt.
To, že právě Libor získal postupně nominaci ČSSD a potom i frakce sociálních demokratů, je podle mého názoru dokladem něčeho velmi důležitého. I v politice alespoň občas funguje spravedlnost. V Evropském parlamentu totiž neomylně zafungovalo to, že na posty nejvyšší by měli být nominováni kandidáti, kteří k tomu splňují mravní i odborné předpoklady. Ze zkušenosti z domácího prostředí víme, že tyto principy, bohužel, nejsou vždy uplatňovány.
Jsem také nesmírně rád, že jsem se spolu se svými kolegy - v rámci mnoha desítek oficiálních i neoficiálních schůzek a jednání - o tuto spravedlnost směl alespoň zanedbatelným podílem zasloužit.