Volba Libora Roučka místopředsedou Evropského parlamentu byla určitě zadostiučiněním. Libor bude po dva a půl roku nejvýše postaveným Čechem v Europarlamentu. Naopak ODS vyšla ve velkých parlamentních funkcích naprázdno, což je dáno zařazením do nové frakce, která tu opravdu nikomu nevoní. Kvůli spojení s obskurní polskou stranou Právo a spravedlivost a kvůli lotyšskému europoslanci, který podle některých zdrojů sympatizoval s pohrobky SS.

Libor Rouček skončil celkově sedmý ze čtrnácti volených místopředsedů, což byl docela překvapivý úspěch. Zvolení místopředsedové se totiž potom podle pořadí, ve kterém byli zvoleni, ucházejí o jednotlivá portfolia ve vedení parlamentu. Být sedmý ze čtrnácti je na malou zemi, jako jsme my, a navíc na zemi novou, opravdu pěkné.

K dobrému výsledku přispěla i nesporná Liborova autorita zde v Evropském parlamentu. V minulém funkčním období byl členem a dokonce prvním místopředsedou zahraničního výboru. To byla skutečně prestižní pozice. A patřil tam k těm nejkvalifikovanějším s ochotou hledat řešení napříč politickými stranami ale se zřetelnou vůlí nehrbit páteř. S Richardem Falbrem tvořili dvojici, která se v Evropském parlamentu neztratila.

Libor názorově představuje autentickou levici západního stylu. Odešel z vlasti v hlubokých sedmdesátých letech a poznal, co to znamená solidarita. I díky pomoci rakouských sociálních demokratů mohl vystudovat vídeňskou univerzitu, učil na západních vysokých školách a stal se úspěšným redaktorem Hlasu Ameriky.

Libor nikdy k ničemu nepřišel lehce. I doma si svůj úspěch poctivě odpracoval. Čtyři roky byl mluvčím Zemanovy vlády a odkomentoval řadu dějinných momentů. Poté usedl v lavicích české sněmovny. Liborova skvělá odborná a jazyková výbava ho předurčila jako kandidáta do Evropského parlamentu, kam byl poprvé zvolen v roce 2004.

Volba Libora Roučka místopředsedou Evropského parlamentu je samozřejmě i oceněním ČSSD. Je jasným důkazem toho, že strana není v žádné mezinárodní izolaci a že má vysoký respekt.

To, že právě Libor získal postupně nominaci ČSSD a potom i frakce sociálních demokratů, je podle mého názoru dokladem něčeho velmi důležitého. I v politice alespoň občas funguje spravedlnost. V Evropském parlamentu totiž neomylně zafungovalo to, že na posty nejvyšší by měli být nominováni kandidáti, kteří k tomu splňují mravní i odborné předpoklady. Ze zkušenosti z domácího prostředí víme, že tyto principy, bohužel, nejsou vždy uplatňovány.

Jsem také nesmírně rád, že jsem se spolu se svými kolegy - v rámci mnoha desítek oficiálních i neoficiálních schůzek a jednání - o tuto spravedlnost směl alespoň zanedbatelným podílem zasloužit.