Byly doby, kdy nás právě dnešní prezident vedl do Evropské unie. Pod jeho vedením jsme si už v roce 1990 vytýčili jako hlavní transformační cíl vstup do tohoto spolku, a za jeho čerstvého prezidentování jsme do něj také vstoupili. Od počátku devadesátých let věhlas Václava Klause rostl. Z vědeckého pracovníka, známého v roce 1989 několika stovkám odborníků, stal se politikem populárním v Čechách i na Slovensku. Po ztrátě slovenských držav obrátil pozornost na další teritoria. Kupónovou privatizaci opakovali v mnoha zemích a americké investory při ní okradli dokonce až v Azerbajdžánu. V posledních letech pochopil prezident svůj globální význam, což dokumentoval badatelským přínosem v oblasti globálního ochlazování.

Je smutné, že právě v Evropě se nalezli kverulanti, kteří zpochybňují názory skromného českého vědce, nyní pokorného nájemníka pražského Hradu. Při jeho projevu k demokratickým deficitům v Evropském parlamentu nezpůsobně bučeli mnozí poslanci, kteří tak flagrantně zneužívali svou imunitu. Věrolomní Francouzi nazvali jménem Klaus hurikán, který zpustošil akvitánské lesy. Následky hurikánu pak odškodnila Evropské unie bez debat.

Boj českého prezidenta s Evropskou ústavou a poté s jejím klonem, lisabonskou smlouvou dlouhodobě dojímá srdce paní a dívek. Po poslední scénce se prý upřímně rozplakala i Angela Merkelová. Nová podmínka Václava Klause, bez které tři roky vyjednávanou smlouvu nepodepíše, nepochybně našňupne Evropany šestadvaceti zemí. Ale nadchne všechny ty čecháčky, kteří zbla netuší, oč se jedná.

Dodatečná Klausova podmínka sice nemá pranic společného s jeho dosavadní kritikou smlouvy, nicméně je naladěna tak, aby oslovila českého dědouše a babi. Pan prezident prostě říká: „Neohlížejme se na názory nějakých profesorských škrabalů z právnických fakult, koukejte tam pěkně připsat tu mou ptákovinu. Teď, holenkové, bučím zase já!!!

Prezident vědomě provokuje Evropany i domácí scénu. Vychází z toho, že z ústavy je neodvolatelný a nemůže být potrestán, ani kdyby vykrádal banky a samoobsluhy. Zuřte si, ale mně nic dělat nemůžete. Jsem samovládce, jsem tu prostě pán: Já bučím, vy poslouchejte!

Václav Klaus by určitě rád, aby se rozhořela válka o jeho odvolání. To by resuscitovalo jeho politické straničky, které nedávno propadly ve volbách, a hlavně znovu nastolilo zápas o dědictví v ODS. Prezident má války rád a v otevřené konfrontaci moc neprohrává. Dostat se do ukřivděné pozice, by bylo živou vodou na jeho politický mlýn.

Technicky je ale odvolání prezidenta Klause snazší, než by se mohlo zdát. Článek 66 ústavy počítá s tím, že „nemůže-li prezident republiky svůj úřad ze závažných důvodů vykonávat a usnese-li se na tom Poslanecká sněmovna a Senát,“ přechází pravomoc k podpisu Lisabonu na předsedu vlády. Co je pak větším důkazem toho, že prezident není schopen výkonu funkce, když celého půl roku nepodepíše smlouvu zásadního významu?

Bylo by jistě zásadním podceněním prezidenta, kdybychom si mysleli, že s touto možností nekalkuluje. Kalkuluje. Proto nakonec po předvedeném tyátru lisabonskou smlouvu podepíše. Nenechá se však připravit o několik týdnů, kdy bude hrát v Evropě hlavní roli. Nevadí mu, že v tomto adrenalinovém filmu nebude zrovna kladným hrdinou.

Text byl napsán před čtrnácti dny. Nakonec se nevešel mezi komentáře jednoho deníku. Ale předpověď mi docela vyšla, že?