Vědecká rada Národohospodářské fakulty VŠE zamítla návrh na jmenování Tomáše Ježka profesorem. Profesura je nejvyšší pedagogická hodnost, které se dá na vysoké škole dosáhnout. Po Ježkově neúspěchu se vyrojilo několik uštěpačných poznámek. Staré latinské přísloví říká, že na mrtvého lva si troufají i štěňata. Víte, ona na vysokých školách platí nepsaná zásada. Kdo má moc, nemá usilovat o akademické pocty. Dostane je sice hravě (školám jde o peníze), ale stavovskou čest tím navždy ztratí. Profesor, který si přidělil titul při výkonu vysoké státní funkce, zůstane terčem akademického posměchu. Ale platí to hodně krutě i naopak. Kdo ztratil moc, stává se lákavým terčem trpaslíků. Ježek dnes opravdu nemá kousíček moci.

S Tomášem Ježkem představujeme totální protipóly. On je vášnivý neoliberál, já přesvědčený levičák. V diskusích se léta poctivě mydlíme a v textech odsuzujeme své praktické kroky. Leckterá naše odborná debata skončila zvýšenými hlasy a brunátnými tvářemi. Jsme jako oheň a voda. Těžko bychom spolu mohli tvořit hospodářskou politiku.

Jednou jsem kandidoval do kolektivního vrcholného orgánu jedné významné státní instituce. Tenkrát ještě vládla pravicová vláda. Prošel jsem příslušnými koly výběrového řízení a dorazil k pohovoru. Pohovor byl příjemný, odborný, prostě normální živé povídání mezi lidmi, kteří se v problematice vyznají. Ale nakonec padla otázka, zdali bych si při případném jmenování činil nějaké personální podmínky. Řekl jsem poctivě, že bych mohl být jen těžko v jednom řídícím orgánu s Tomášem Ježkem. Co já řekl mezi několika páry očí, vyhlásil kolega Ježek veřejně. Docela se mne to dotklo. Ministerská komise nakonec navrhla prezidentovi ke jmenování Ježka.

Ve stejné době jsem psal s kolegy novodobé dějiny české ekonomické teorie pro monografii, která později vyšla v Londýně u Routledge. V tom stručném dílku samozřejmě není zmíněna drtivá většina českých profesorů ekonomie. Ježek tam je. Musí tam být, žerty stranou, moderní českou ekonomii významně formoval, hospodářskou politiku z mého pohledu možná i deformoval, ale jednoznačně vyryl hlubokou brázdu. Mohu i klidně napsat, že něco zvoral. Ale nemohu o něm nenapsat nic. To by bylo neprofesionální.

V čem je Ježek v české ekonomické historii zajímavý? Inu tím, že za hlubokého socialismu existoval ekonom z Akademie věd, který tu otevřeně propagoval neoliberální ideje. Ježkovsky to dělal dřív než to začalo být módní, dělal to nezištně z přesvědčení a s odvahou, kterou musím ocenit. Neoliberalismus nemusím, ale klobouk dolů. První překlad Hayeka, který mi někdo půjčil, byl možná kostrbatý, ale Ježkův.

Asi o tři roky později jsem se ocitl na zasedání vědecké rady Národohospodářské fakulty jako její řádný člen. Na pořadu jednání byl návrh docentury Tomáše Ježka. Po proslovu habilitanta proběhla rozprava. Přihlásil jsem se jako úplně poslední a řekl jsem, že jak je všem přítomným známo, měl jsem s kandidátem řadu sporů a rozcházím se s ním diametrálně v hodnocení jeho hospodářských kroků. Nehledě na to, pokládám za svou povinnost říci, že dle mého názoru Tomáš Ježek bohatě splňuje veškerá odborná kritéria k udělení této pedagogické hodnosti. Uzavřel jsem svůj příspěvek tím, že pro něj budu hlasovat. Ježek pro svou habilitaci získal bezpečnou většinu hlasů. Když jsem odcházel, zaklepal mi na rameno tehdejší proděkan a poznamenal: „Věděl jsem, že to řekneš.“ Zasmáli jsme se na sebe. Oba víme, že akademické prostředí je především o korektnosti. Že jsem nic jiného nesměl udělat. Jinak bych morálně propadl.

Z toho, co jsem se o nynější Ježkově profesuře dočetl, mu hlavně vyčítají profesorskou přednášku. Za svůj život jsem vyslechl tak dvě či tři desítky přednášek kolegy Ježka, a mohu říci, že z formálního hlediska je skutečně antiřečník. To ale všichni vědí třicet let. Ježek užívá bohatý slovník, ale nevolí správná citová zabarvení. Jakoby sedlák chtěl kázat jako katecheta. Mluví zdánlivě chaoticky, nervně, avšak s obrovským zápalem. Při projevu je možná legrační. Není ovšem směšný a bývá v celkovém efektu velmi přesvědčivý. V diskusi s ním vám k vítězství nestačí to, že problém znáte o řád výš. Jeho antiřečnictví je ve skutečnosti nespravedlivou výhodou. Jako podceňovaný soupeř vás nakonec rozdupe svou zajíkavou nehranou upřímností. Raději nevzpomínat, kolikrát mne roznesl na kopytech, ačkoli jsem o podstatě věci, myslím, věděl třikrát tolik.

V pětašedesáti letech si tu profesuru Ježek asi zaslouží. Je to jen ocenění, žádná prebenda. Jistě se nevejde do úhledných krabiček toho, co všechno se má splnit, aby byl člověk docentem či profesorem. Je to Ježek, bude vždycky přečuhovat. Když si v materiálech vědeckých rad pročítám, čím tyto kolonky hravě naplňují ti, kdo za celý život ani prakticky ani teoreticky nic neudělali, nevím, zdali se takovému srovnání smát nebo plakat. Nemohu se ovšem vyjádřit k tvrzením, že prý si zamáznutím profesury vlivný profesor Václav Klaus vyřídil s Ježkem jistý starý účet. Nebyl jsem tam a nevím nic o nějakém spikleneckém mrkání. Mohu s jistotou říci jen tolik, že mi zamítavý postup vědecké rady Národohospodářské fakulty přijde ponižující. Ponižující pro českou akademickou obec.