Aby nebylo mýlky, nikdy jsem osobně nepotkal Arta Buchwalda. Mrzí mne to. Přesto mohu říci, že jsem s ním žil. Jeho břitký humor mne provází celý život.

Buchwald byl Američan. Pocházel z židovské rodiny maďarsko-polského původu. Kus života trávil v sirotčinci, kam se dostal po bankrotu tatínkovy firmy. Jeho maminka trpěla duševní chorobou, stejně jako matka Charlie Chaplina. Dobrovolně si odskočil do druhé světové války. Dotáhl to na seržanta. Studoval univerzitu, ale utekl bez diplomu. Již na škole psal a vydával časopis. Odjel do Francie a stal se zpravodajem. Proslul jako nejlepší humoristický sloupkař. Jeho sloupky vycházely v Herald Tribune a byly přetiskovány spoustou dalších periodik. Nešetřily nic a nikoho. Buchwald nemilosrdně skolil Reagana i Bushe. Zesměšnil jak politiky, tak ekonomy. Jeho texty se staly etalonem toho, co se považuje za špičkový humor. Zemřel počátkem letošního roku. V den jeho úmrtí slyšeli k tomu diváci vlastní komentář: „Ahoj, jsem Art Buchwald. Právě jsem umřel.“

Buchwald navštívil i Československo. Pro mne ale bylo ale podstatnější, že tu vycházely jeho články. Humoristický plátek Dikobraz patřil v šedesátých a sedmdesátých letech k českému stylu života. Tam vycházely i české překlady Buchwalda. Ideologicky to někdo mazaně zdůvodnil, že ty texty nemilosrdně tepou Ameriku. No tepaly, to je pravda. Jenže když se člověk nad článkem zasmál, napadlo ho automaticky, že stejná sranda, jakou má v Americe strejda Buchwald z Nixona, se u nás z Husáka dělat nedá. A tak to nad Buchwaldem po doznění smíchu z jeho sloupku vždycky skončilo tichou úvahou.

Knížka sebraných sloupečků A. Buchwalda (Copak jsem vám někdy lhal?) u nás vyšla někdy v devadesátých letech díky univerzitnímu kolegovi Janu Jirákovi. Mám ji na chatě, a čtu si ji znovu každé léto. A mám radost, že už se můžeme aspoň všemu smát. Zároveň si kladu otázku, zdali se nebereme moc vážně.

Od prvního přečteného sloupku A. Buchwalda jsem jako kluk věděl, že bych chtěl umět psát jako on. Jenže stále mi k tomu schází talent, skutečné široké vzdělání, sebeironie, pozorovatelská přesnost a nezměrná láska k životu. Nikdo nebude druhý Art Buchwald. Přesto se svého snu nemohu vzdát. Bylo by to zbabělé. A tak mi odpusťte, že vás budu častovat neumělou komunální satirou VI. cenové skupiny. A že mi k tomu v laskavých poznámkách pod textem (jako vždy) povzbudivě řeknete: Musíte se víc snažit! Nebo spíš takové to české motivační: Vy jste ale vůl…