Slavný americký ministr zahraničí Henry Kissinger kdysi pronesl větu, že když chce znát názor Evropy k nějaké otázce, tak vlastně neví, komu zavolat. Nejspíš proto se Evropská unie rozhodla mít Vysokou představitelku pro zahraniční a bezpečnostní politiku, kterou se stala britská labouristka Catherine Ashtonová. Evropští politici se dnes chlubí, že konečně mají pro Kissingera to postrádané číslo.

Jak to ale funguje, vysvětluje s dávkou britského humoru Cathy Ashtonová sama. Vytočíte to číslo a ozve se záznamník: „Dovolali jste se k Vysoké představitelce EU pro zahraniční politiku. Chcete-li k vašemu problému znát názor Německa, stiskněte klávesu jedna, názor Francie, tlačítko dvě, názor Británie tlačítko tři, názor Španělska tlačítko čtyři, názor …“

Skutečností je, že pranice o formování společné zahraniční politiky EU pokračuje. Země si nechtějí nechat sebrat kousek elegantní moci. Stanovit vlastní národní postoj k Nepálu, Formose či Malvínám je totiž lákavé, nemluvě o rozdělování pomoci nebo o zahraničních misích. Jakkoli nikdo nepochybuje, že společná či koordinovaná zahraniční a bezpečnostní politika EU je potřebná, Cathy Ashton řídí pytel blech.

Pro mnohé se Cathy už také stala univerzálním hromosvodem. Všechny úspěchy si „poctivě“ rozdělují ztepilí národní lídři jako Sarkozy či Berlusconi a za všechny evropské neúspěchy může baronka Ashtonová z Uphollandu. V současné době se ovšem vede zákopová válka i mezi úředníky. Buduje se totiž Evropská služba vnější akce (ministerstvo zahraničí), a všichni hafani s klotovými rukávy se je snaží dostat pod kontrolu.

Úředníci Rady jsou skálopevně přesvědčeni, že by služba vnější akce měla být podřízena právě jim. Z oslovování paní Ashton proto manifestačně vypouští, že je místopředsedkyní Komise. Podřízení služby Radě by zvýšilo prestiž a peníze místního personálu a dosáhlo by se tak posunu moci z Komise do budovy Rady. O svůj podíl se hlásí i národní státy, které se budou podílet na financování služby. Stanou nechce zůstat ani Evropský parlament, který bude pravidla řízení služby a základní rozhodnutí schvalovat a kontrolovat.

Budovaná zahraniční služba není maličkostí. Odhaduje se, že na jejím konci budou diplomatické mise ve všech podstatných státech. Střízlivým odhadem to pak znamená nějakých pět až sedm tisíc pracovních míst navíc. Spor ovšem panuje i o jejich složení. Staré státy unie teatrálně zdůrazňují, že v obsazení funkcí musí rozhodovat výlučně odborná kritéria a zejména praxe. Zánovní státy upozorňují, že pak si ovšem klíčové funkce rozdělí reprezentanti starých zemí. Nové země pochopitelně tak „zkušené“ evropské ouřady nemají.

Co říci k této kompetenční pranici? Zahraniční služba by určitě měla být soustředěna pod Komisí. Moc v EU nelze dále drobit, beztak je její mechanismus s ohledem na věčné „ochránce“ národních zájmů dost těžkopádný. Má-li být služba funkční, musí mít jasné začlenění, odpovědnost a parlamentní kontrolu. Rada složená z nejvyšších představitelů zemí zůstává místem, které bude přijímat zásadní rozhodnutí. Rozdělení míst v nově vznikajícím úřadě by mělo být spravedlivé a nemělo by diskriminovat nové země.