O trhu bez podtrhu
Když si dělám svou dětinskou bžundu z lidí na druhé straně spektra, zákonitě očekávám jako odpověď drsné vtípky na svou adresu, kterým bych se mohl upřímně zasmát. Čtenář je v příspěvku pod blogem v obrovské výhodě, protože má poslední slovo. To k věci patří, podívejte se někdy na záznam z dolní sněmovny. Na vtip se tam odpovídá lepším vtipem a na argument argumentem. Britové jsou divní lidé. Nefackují se, nenadávají a ještě se smějí veselým replikám protivníka.
Někteří čtenáři ale požadují, abych se i na nevážném blogu věnoval vážným věcem. Třeba: „Od docenta bych čekal spíše sžíravou a především argumenty podloženou kritiku teoretiků liberální ekonomie - mohl by začít A.Smithem, vzít to přes marginalisty se zmínkou o Marshallovi, jen tak mimochodem rozcupovat Misese a Hayeka a zgustnout si na Friedmanovi. Na závěr by mohl vychválit Keynese a prokázat, že lidi jsou nesvéprávná banda, za kterou musí rozhodovat moudrý byrokrat.“
Omlouvám se, ale to obsahově splnit nemohu. Nedává to smysl. Napřed pár slov k přívlastku liberální. Pojem svobody je pro demokratickou levici samozřejmě základním východiskem. Svobodou začíná také většina sociálně demokratických programů. Rozdělení na pravici a levici mimochodem vzniklo za francouzské revoluce v Konventu. Nalevo ale seděli právě liberálové. Liberály samozřejmě také ani náhodou nebyli britští Toryové (konzervativci) nýbrž Whigové. Ti pak splynuli s Radikály v Liberální stranu. I v americké tradici měl liberalismus dlouho spíše levicové vnímání v kontrapozici vůči konzervativismu. Nadávka do „bezbožných liberálů“ bývala součástí republikánského slovníku v nižších patrech volební kampaně. Má-li dnes republikánský senátor pověst liberála, znamená to, že v otázkách práva na potrat nebo práv homosexuálů hlasuje stejně jako většina demokratů. Dnes se k liberálnímu odkazu hlásí stejně konzervativní, křesťansko sociální i sociálně demokratické strany. Model liberální demokracie, ve kterém žijeme, je antipodem jak levicového tak pravicového totalitarismu či někdejšího absolutismu.
Ukázkovým levicovým liberálem byl Tomáš G. Masaryk. Protože jeho levicovost rozebral podrobněji sám profesor Václav Klaus, najdete to na jeho serveru a nemusím se o tom šířit. Ve své významné práci Otázka sociální polemizuje Masaryk s Marxem. Nedomnívá se, že tržní systém musí nutně vést k sebezničující sociální polarizaci. Pro Masaryka je socialismus synonymem humanismu. A odsuzuje příkře ruskou revoluci, protože je ve skutečnosti karikaturou socialismu. TGM založil Dělnickou akademii, která se stala centrem vzdělání sociálních demokratů. Charlotta G. Masaryková byla aktivní členkou sociální demokracie. Její vnučky Herberta a Anna dokonce kandidovaly za sociální demokracii i po roce 1989.
Čtenář touží po mé kritice Adama Smitha. Nemohu sloužit, Smithem totiž začíná studium levicové ekonomie. Smith a Ricardo stojí nejvýše na piedestalu ekonomické vědy i pro jistého Karla Marxe. Jeho pozitivní teorie je téměř plně přejímá. Dochází pouze k závěru, že soutěž bude nerovné skupiny postupně polarizovat, což ohrozí systém natolik, až skončí autodestrukcí. Smith patří k mým oblíbeným autorům. A vzpomínkám, protože byl jednou z mých otázek u státnic v roce 1982. Bohužel, z pěti Smithovských otázek jsem dostal tu, která mi nejméně seděla, tj. úlohu státu. Zvládl jsem to vcelku slušně, ale jedničku jsem dostal především za excelentní znalost německého ordoliberalismu. Kromě vydání Smithova Bohatství národů z padesátých let mám anglický paperback a poslední vydání v luxusní verzi. Číslo prestižního výtisku koresponduje s mým datem narození. Je to dárek od přátel z Liberálního institutu.
Nevím, proč bych měl mít něco proti marginalistům. Jejich aparát se povinně učí každý ekonom. Nemá politickou povahu. Užívá ho levice i pravice. Alfredu Marshallovi mohu vytknout pouze tolik, že mne ve druhém ročníku VŠE dovedl téměř k pláči. Dělal jsem z jeho klasické učebnice (2. vydání z roku 1891?) referát a byla to krušná premiéra. Ale zvolil jsem si zbaběle angličtinu, protože jinak mi hrozil originální Menger ve švabachu. Mimochodem, zakladatel rakouské větve mezního užitku (marginalismu) Karl Menger nějakou dobu studoval na Karlově univerzitě. Friedrich von Wieser na ní dvacet let učil a na jeho německé přednášky chodili mnozí čeští národohospodáři. Třetí představitel vídeňské školy Eugen Böhm Ritter von Bawerk se narodil v Brně. Před Marshallovou fotografií jsem dojatě postál, když jsem byl na stáži v Cambridge právě tam, kde působil. Tam byl také profesorem lord Keynes.
Právě marginalisté, které bych měl údajně kritizovat, dali paradoxně státnímu dirigismu křídla. Walrasův model ve své aplikaci dovedl k představě, že to, co se dá popsat soustavou rovnic, by se dalo použít k centrálnímu řízení výroby. K tomuto závěru dospěl Enrico Barone s tím, že složitý systém není prakticky řešitelný. O něco později Ludwig von Mises formuloval, že racionální systém nemůže fungovat bez trhu, bez svobodně určovaných cen soukromých subjektů. To byla výzva. Uchopil ji Oskar Lange a s Abou Lernerem podal řešení v podobě simulovaného trhu. Bylo to teoreticky nesmírně elegantní a Mises vedle toho zdánlivě vypadal ukoptěně. Intelektuálové jásali a i na mne to jako na studenta po padesáti letech ještě udělalo dojem. Až o mnoho let později jsem pochopil, že pravdu měl Mises. Jeho „primitivní“ argumenty se nedaly vyvrátit stylovou konstrukcí.
Lange si přitom Misese hluboce vážil. Je autorem výroku, že za precizní formulaci otázky by jeho socha měla stát navždy v budově ministerstva hospodářství. Pokud jsem si všiml, nestojí tam. Možná je to proto, že ministr hospodářství nemusí vědět, kdo byl Lange nebo Mises. Vzhledem k tomu, že to dnes nemusí vědět ani řadový absolvent VŠE (královská disciplína dějin teorie tam dávno není povinná), není se vlastně čemu divit.
Friedrich August von Hayek a Milton Friedman jsou neoliberálové. Zatímco liberalismus má věcně spíše neutrální význam (existují levicoví liberálové), neoliberalismus je pravicovou ideologií. Neoliberálové jsou často nedůtkliví na předponu neo a mají se za pravé liberály. Hádá-li se však někdo do krve, že jen on je ten pravý liberál a všechno společně s trhem a školním inspektorem ví lépe než vy, rychle rezignujte. Zkuste mu podstrčit někoho, kdo o sobě zase jako gramofon hlásá, že jedině on je ten pravý autentický levičák, a proto sežral moudrost. Budou si báječně rozumět.
Na návštěvu Miltona Friedmana v Praze mám osobní vzpomínku. Po projevu v nabitém Žofínském sále nastal čas na dotazy, a zářící tuzemský apoštol neoliberálních idejí Tomáš Ježek mu položil otázku, jaký je význam Komise pro cenné papíry, kterou právě vášnivě propagoval jako nemilosrdného arbitra liberálního trhu. A Friedman začal bezelstně hudrovat, že není většího škůdce trhu a americké prosperity než toto hnízdo odporných byrokratů. Ještě na recepci pak Ježek brblal, že u nás jsou úplně jiné podmínky a ty… V duchu jsem se smál, protože v přejmenování tehdejšího orgánu na Komisi a udělení o chlup větší nezávislosti jsem neviděl smysl. Nakonec se ovšem ukázalo, že pravdu měl Ježek. Věcně se sice nic moc nezměnilo, ale na investory to udělalo úžasný dojem… No, člověk se nadělá pitomostí. Ale aspoň jsem v tu chvíli měl shodné stanovisko s Friedmanem. Sdílel jsem omyl génia. Nebojte se, z jeho geniality na mně jinak nic neulpělo.
Neoliberál v extrémní podobě hlásá zrušení antimonopolních zákonů, penzijního systému, veřejného zdravotnictví, volnou distribuci všech drog, svobodnou emisi skleníkových plynů. Proti němu stojí naivní „levicový“ radikál, který majetek apriorně ztotožňuje se zlodějnou (jako svatý Jeroným) a chce systematicky podřezávat slepice snášející zlatá vejce. Většinou z toho vyrostou. Neoliberál se nezřídka stane státním úředníkem (někdo ten chlév musí uklidit) a bývalý anarchista mnohdy usedne v představenstvu společnosti (vždycky se tak snažil). Po několika letech si vymění role. Podnikatel vrčí o nižších daních a úředník se ho ironicky ptá, zdali má kvůli tomu rušit školy.
Pokud někdo říká, že má patent na rozum, napravo nebo nalevo, tak plácá. Pokud se levicoví a pravicoví ekonomové budou navzájem s humorem hlídat, je tu jistá větší pravděpodobnost, že na společné cestě do ráje nespadnou do žumpy. Pokud se budou příliš hádat, hrozí, že ten otvor otevřené jímky přehlídnou. Dávno patří k bontónu, že ten z pravice už nechce rušit zákaz dětské práce a volební právo pro chudé a ten z levice nechce centrálně řídit hospodářství. Pokud si to přece začnou vyčítat, znamená to, že se už opili do němoty.
Někteří čtenáři ale požadují, abych se i na nevážném blogu věnoval vážným věcem. Třeba: „Od docenta bych čekal spíše sžíravou a především argumenty podloženou kritiku teoretiků liberální ekonomie - mohl by začít A.Smithem, vzít to přes marginalisty se zmínkou o Marshallovi, jen tak mimochodem rozcupovat Misese a Hayeka a zgustnout si na Friedmanovi. Na závěr by mohl vychválit Keynese a prokázat, že lidi jsou nesvéprávná banda, za kterou musí rozhodovat moudrý byrokrat.“
Omlouvám se, ale to obsahově splnit nemohu. Nedává to smysl. Napřed pár slov k přívlastku liberální. Pojem svobody je pro demokratickou levici samozřejmě základním východiskem. Svobodou začíná také většina sociálně demokratických programů. Rozdělení na pravici a levici mimochodem vzniklo za francouzské revoluce v Konventu. Nalevo ale seděli právě liberálové. Liberály samozřejmě také ani náhodou nebyli britští Toryové (konzervativci) nýbrž Whigové. Ti pak splynuli s Radikály v Liberální stranu. I v americké tradici měl liberalismus dlouho spíše levicové vnímání v kontrapozici vůči konzervativismu. Nadávka do „bezbožných liberálů“ bývala součástí republikánského slovníku v nižších patrech volební kampaně. Má-li dnes republikánský senátor pověst liberála, znamená to, že v otázkách práva na potrat nebo práv homosexuálů hlasuje stejně jako většina demokratů. Dnes se k liberálnímu odkazu hlásí stejně konzervativní, křesťansko sociální i sociálně demokratické strany. Model liberální demokracie, ve kterém žijeme, je antipodem jak levicového tak pravicového totalitarismu či někdejšího absolutismu.
Ukázkovým levicovým liberálem byl Tomáš G. Masaryk. Protože jeho levicovost rozebral podrobněji sám profesor Václav Klaus, najdete to na jeho serveru a nemusím se o tom šířit. Ve své významné práci Otázka sociální polemizuje Masaryk s Marxem. Nedomnívá se, že tržní systém musí nutně vést k sebezničující sociální polarizaci. Pro Masaryka je socialismus synonymem humanismu. A odsuzuje příkře ruskou revoluci, protože je ve skutečnosti karikaturou socialismu. TGM založil Dělnickou akademii, která se stala centrem vzdělání sociálních demokratů. Charlotta G. Masaryková byla aktivní členkou sociální demokracie. Její vnučky Herberta a Anna dokonce kandidovaly za sociální demokracii i po roce 1989.
Čtenář touží po mé kritice Adama Smitha. Nemohu sloužit, Smithem totiž začíná studium levicové ekonomie. Smith a Ricardo stojí nejvýše na piedestalu ekonomické vědy i pro jistého Karla Marxe. Jeho pozitivní teorie je téměř plně přejímá. Dochází pouze k závěru, že soutěž bude nerovné skupiny postupně polarizovat, což ohrozí systém natolik, až skončí autodestrukcí. Smith patří k mým oblíbeným autorům. A vzpomínkám, protože byl jednou z mých otázek u státnic v roce 1982. Bohužel, z pěti Smithovských otázek jsem dostal tu, která mi nejméně seděla, tj. úlohu státu. Zvládl jsem to vcelku slušně, ale jedničku jsem dostal především za excelentní znalost německého ordoliberalismu. Kromě vydání Smithova Bohatství národů z padesátých let mám anglický paperback a poslední vydání v luxusní verzi. Číslo prestižního výtisku koresponduje s mým datem narození. Je to dárek od přátel z Liberálního institutu.
Nevím, proč bych měl mít něco proti marginalistům. Jejich aparát se povinně učí každý ekonom. Nemá politickou povahu. Užívá ho levice i pravice. Alfredu Marshallovi mohu vytknout pouze tolik, že mne ve druhém ročníku VŠE dovedl téměř k pláči. Dělal jsem z jeho klasické učebnice (2. vydání z roku 1891?) referát a byla to krušná premiéra. Ale zvolil jsem si zbaběle angličtinu, protože jinak mi hrozil originální Menger ve švabachu. Mimochodem, zakladatel rakouské větve mezního užitku (marginalismu) Karl Menger nějakou dobu studoval na Karlově univerzitě. Friedrich von Wieser na ní dvacet let učil a na jeho německé přednášky chodili mnozí čeští národohospodáři. Třetí představitel vídeňské školy Eugen Böhm Ritter von Bawerk se narodil v Brně. Před Marshallovou fotografií jsem dojatě postál, když jsem byl na stáži v Cambridge právě tam, kde působil. Tam byl také profesorem lord Keynes.
Právě marginalisté, které bych měl údajně kritizovat, dali paradoxně státnímu dirigismu křídla. Walrasův model ve své aplikaci dovedl k představě, že to, co se dá popsat soustavou rovnic, by se dalo použít k centrálnímu řízení výroby. K tomuto závěru dospěl Enrico Barone s tím, že složitý systém není prakticky řešitelný. O něco později Ludwig von Mises formuloval, že racionální systém nemůže fungovat bez trhu, bez svobodně určovaných cen soukromých subjektů. To byla výzva. Uchopil ji Oskar Lange a s Abou Lernerem podal řešení v podobě simulovaného trhu. Bylo to teoreticky nesmírně elegantní a Mises vedle toho zdánlivě vypadal ukoptěně. Intelektuálové jásali a i na mne to jako na studenta po padesáti letech ještě udělalo dojem. Až o mnoho let později jsem pochopil, že pravdu měl Mises. Jeho „primitivní“ argumenty se nedaly vyvrátit stylovou konstrukcí.
Lange si přitom Misese hluboce vážil. Je autorem výroku, že za precizní formulaci otázky by jeho socha měla stát navždy v budově ministerstva hospodářství. Pokud jsem si všiml, nestojí tam. Možná je to proto, že ministr hospodářství nemusí vědět, kdo byl Lange nebo Mises. Vzhledem k tomu, že to dnes nemusí vědět ani řadový absolvent VŠE (královská disciplína dějin teorie tam dávno není povinná), není se vlastně čemu divit.
Friedrich August von Hayek a Milton Friedman jsou neoliberálové. Zatímco liberalismus má věcně spíše neutrální význam (existují levicoví liberálové), neoliberalismus je pravicovou ideologií. Neoliberálové jsou často nedůtkliví na předponu neo a mají se za pravé liberály. Hádá-li se však někdo do krve, že jen on je ten pravý liberál a všechno společně s trhem a školním inspektorem ví lépe než vy, rychle rezignujte. Zkuste mu podstrčit někoho, kdo o sobě zase jako gramofon hlásá, že jedině on je ten pravý autentický levičák, a proto sežral moudrost. Budou si báječně rozumět.
Na návštěvu Miltona Friedmana v Praze mám osobní vzpomínku. Po projevu v nabitém Žofínském sále nastal čas na dotazy, a zářící tuzemský apoštol neoliberálních idejí Tomáš Ježek mu položil otázku, jaký je význam Komise pro cenné papíry, kterou právě vášnivě propagoval jako nemilosrdného arbitra liberálního trhu. A Friedman začal bezelstně hudrovat, že není většího škůdce trhu a americké prosperity než toto hnízdo odporných byrokratů. Ještě na recepci pak Ježek brblal, že u nás jsou úplně jiné podmínky a ty… V duchu jsem se smál, protože v přejmenování tehdejšího orgánu na Komisi a udělení o chlup větší nezávislosti jsem neviděl smysl. Nakonec se ovšem ukázalo, že pravdu měl Ježek. Věcně se sice nic moc nezměnilo, ale na investory to udělalo úžasný dojem… No, člověk se nadělá pitomostí. Ale aspoň jsem v tu chvíli měl shodné stanovisko s Friedmanem. Sdílel jsem omyl génia. Nebojte se, z jeho geniality na mně jinak nic neulpělo.
Neoliberál v extrémní podobě hlásá zrušení antimonopolních zákonů, penzijního systému, veřejného zdravotnictví, volnou distribuci všech drog, svobodnou emisi skleníkových plynů. Proti němu stojí naivní „levicový“ radikál, který majetek apriorně ztotožňuje se zlodějnou (jako svatý Jeroným) a chce systematicky podřezávat slepice snášející zlatá vejce. Většinou z toho vyrostou. Neoliberál se nezřídka stane státním úředníkem (někdo ten chlév musí uklidit) a bývalý anarchista mnohdy usedne v představenstvu společnosti (vždycky se tak snažil). Po několika letech si vymění role. Podnikatel vrčí o nižších daních a úředník se ho ironicky ptá, zdali má kvůli tomu rušit školy.
Pokud někdo říká, že má patent na rozum, napravo nebo nalevo, tak plácá. Pokud se levicoví a pravicoví ekonomové budou navzájem s humorem hlídat, je tu jistá větší pravděpodobnost, že na společné cestě do ráje nespadnou do žumpy. Pokud se budou příliš hádat, hrozí, že ten otvor otevřené jímky přehlídnou. Dávno patří k bontónu, že ten z pravice už nechce rušit zákaz dětské práce a volební právo pro chudé a ten z levice nechce centrálně řídit hospodářství. Pokud si to přece začnou vyčítat, znamená to, že se už opili do němoty.