Evropský parlament je pro mne stále odosobněnou studenou budovou. Aseptické bruselské prostředí připomíná cosi mezi velikou nemocnicí a letištní budovou. Obrovitánské prostory, kudy proudí davy vymydlených Evropanů označených evidenčními cedulkami. Jsou tu muži všech velikostí břich a dámy v kostýmech všech barev.

Rituál příchodu je pro mne vždycky stejný. Proběhnu po modrém koberci, projdu přízemní do prostoru otevřenou chodbou a vyjedu do svého čtrnáctého patra, kde máme kanceláře. Úterý podvečer, kdy mne přiváží auto z letiště, je ale jiný den. V chodbě je výstava fotek obětí havárie polského prezidentského letadla. Snažím se nedívat na ty portréty. Je jich moc. Cítím, jak se mi stahuje hrdlo. Jsem zbabělý, mám pocit postrašeného malého kluka na hřbitově. Před chvílí jsem vystoupil z letounu a přijdu si provinilý, že jsem ještě živý.

Zasedání frakce socialistů a demokratů začíná zpravidla obtížně utišitelným hlukem. Dnes je v sále Anny Lindtové nezvyklé ticho. V uličce mezi lavicemi stojí vedoucí polské delegace Boguslaw Liberadzki v černých šatech. Štíhlá aristokratická postava impozantního šedesátníka stojí shrbeně. Kolem něj jsou kolegové a mluví polohlasem. Pokládám Boguslawovi ruku na rameno, spontánně se obejmeme a podáme ruce. Pokrčíme rameny a nic neříkáme. Není to potřeba, výraz v tváři říká všechno za nás.

Boguslaw sedává vedle mne. Má vůči mně něco jako syndrom staršího bratra. Rozumíme si dokonale. Liberadzki, který patří v Polsku k nejpopulárnějším sociálním demokratům, je také ekonomem a profesorem Varšavské vysoké ekonomické školy. Ale v úterý večer náš hovor drhne. Bolí.

Předseda frakce Martin Schulz začíná jednání v němčině. Říká, co se stalo v Polsku a připomíná, co byla Katyň. Předává slovo Liberadzkému. Boguslaw zapne mikrofon a mluví bez pathosu. Vysvětluje, že úcta ke katyňské tragédii spojuje všechny Poláky. Proto sedělo v prezidentském letadle celé politické spektrum včetně představitelů levicové opozice, nejvyššího vedení armády, vysocí duchovní a další lidé s nejvyšším morálním respektem až po zástupce pozůstalých po katyňských obětech. V letadle byl i vicemaršálek sejmu z Boguslawovy strany a zástupkyně Polska v prezidiu PES (Evropské sociálně demokratické strany). Minuta ticha na závěr je nekonečně dlouhá.

Oficiální tryzna je svolána na středu poledne. Vcházím do plného hemicyklu (půlkruhového hlavního zasedacího sálu). Kdo mohl, přišel. Kývám na předsedu Komise Barossa, vedle kterého sedí polský komisař Lewandowski. Přichází slovenský místopředseda Maroš Ševčovič, podávám si ruku se Štefanem Fülem. Vedení parlamentu je kompletní a od mikrofonu zazní polština. Předsedou parlamentu je Jerzy Buzek, někdejší polský premiér.

Mluví krátce. Zajímavá je pasáž, že Poláky hluboce dojímá spolupráce a lítost, kterou jim projevují Rusové. A pak říká, že v Polsku je zvykem připomenout jména mrtvých. U mikrofonu se symbolicky střídají Poláci a Němci. Přečtou jméno a dívka za každého mrtvého vloží květinu do velké vázy uprostřed sálu. Portréty mrtvých se střídají na velké obrazovce.

Poslední jméno bylo vyřčeno. Zní úryvek z třetí věty Chopinovy klavírní sonáty č. 2. Je to marche funèbre. Tu muziku mám rád. Ale teď zní zoufale, zoufale prázdně…

Naše úcta patří mrtvým a zraněnému polskému národu.