Kopání do Miloslava Vlčka patří k dobrým mravům současnosti. Dovolte, abych se k upalování čarodějnic výjimečně nepřipojil. Připadá mi to nespravedlivé. S Mílou jsem spolupracoval skoro dva roky, byl jsem jeho externím parlamentním poradcem, připravoval stanoviska k vybraným materiálům a občas podklady k vystoupením. Snad jsem ho přitom trochu poznal.

Ve funkci skutečně uvíznul. Dosavadní předseda parlamentu Zaorálek tenkrát nezískal od jedné nejmenované strany podporu za otevřeně projevený antikomunismus, a tento postoj radostně podpořily „antikomunistické“ partaje. Šlo ve skutečnosti o to, že Zaorálek umí pohotově mluvit a řídit parlament. Takového předsedu parlamentu nechtěli.

Tehdy se volil předseda pro dočasné období volebního patu a zkušený matador by byl výhodou. Z kandidátů ČSSD, kteří nesměli být z prvního politického patra, si proto vybrala protistrana právě Vlčka. A protože po volbách nakonec nikdy nedošlo k žádné dohodě, tak ve funkci zůstal: ODS nechtěla poskytnout šéfovi opozice místo, že kterého by se mohl účastnit politického života mezi nejvyššími ústavními činiteli. Chtěla ošklivce Paroubka ponížit a maximálně mu ztížit pracovní podmínky. Přestože mu tu funkci přede mnou Topolánek slíbil…

Mohu říci, že Míla Vlček se snažil s tou situací vyrovnat poctivě. Ne, že by nedělal chyby. Jen se v jeho případě na ně trochu víc upozorňovalo, stejně jako na nedostatek politické protřelosti. Kouzlem Míly bylo cosi jako snaha o starosvětskou akurátnost. Dávno jsme zapomněli, jakými přežblepty ve vedení parlamentu se proslavili Uhde, Klaus, Zeman, nebo i rétor Zaorálek. Intelektuální přešlapy hladce procházely předsedovi senátu Přemyslu Sobotkovi, Vlček byl stále na tapetě.

Vlček je vážně nemocný, jeho statečný boj s chorobou ho samozřejmě silně omezoval. Novináři bohužel záhy poznali, že Vlček se neumí pohotově bránit v osobních kauzách. A tak do něj radostně kopali asi jako do slabšího spolužáka ve třídě. Měl tam psychický blok a jeho nervozita byla vděčně tradována jako přiznání. Kauzy byly v porovnání s „velikány“ na české politické scéně dětinské. Jednou dokazovali, že Vlček získal o něco levněji pražský byt, a důkazem bylo srovnání s cenami pozdějšího období, kdy už byly byty dražší…

Jinou „aférou“ bylo sehnání příspěvku na luxusní fotbalové hřiště. Hřiště na venkově stálo a užívalo se a patřilo mezi obligátní pomníky, které je povinen svému kraji odvést každý poslanec. Každý politik se také za něco přimluvil, a každý politik se spálil. Jen Vlček se styděl nahlas říct, že pokud někdo snad užil prostředky v rozporu s jím podpořeným bohulibým cílem kdesi v Harrachově, má prostě ty prostředky vrátit. Není to Vlčkův problém, on peníze nezneužil, je to problém užití x procent peněz z veřejných zdrojů kdekoli v EU.

Když na něj vybafli, zdali je kdosi jeho poradcem, stáhlo se mu hrdlo strachem a řekl, že ne. Kdyby měl možnost jen chviličku uvažovat a nebyl v hlubokém stresu, neudělal by to. Nemůžete popřít poradce, který je nebo byl na výplatní pásce. Vracení milionu v pytlíku je v ČR banálním přestupkem. Před pár lety po mně chtěli totéž v autobazaru, a na mou námitku, že se to nesmí, se smáli, že by nemohli obchodovat. Denně se v ČR jezdí na červenou, a kdyby se v řadě transakcí v rozporu s foršriftem neplatilo v hotovosti, nedalo by se tu podnikat...

Vlček měl i jistou popularitu. Vyplývala z toho, že lidé cítili, že tam nahoře je taky jeden z nich. Vlček odešel, Langer, Bém, Kalousek či Nečas zůstali. Jako velké vítězství mi to nepřipadá.

Vlček je podle mého jistě nepodstatného přesvědčení slušnější člověk než většina jeho kritiků. Právě proto odešel.