Naše řecké dluhy
Zdánlivě by nám mohlo být Řecko ukradené. Kalifornie stojí léta v katastrofální situaci a je pro USA jistě důležitější než nějaké Řecko pro Eurozónu. Řecko představuje nějaká tři procenta výkonu měnové zóny a ještě méně v rámci celého EU. Takže zdánlivě bychom se mohli zasmát a škodolibě se dívat, jak se Řekové vaří ve vlastní šťávě: Ať si banky, které řeckým furiantům půjčily, spočítají ztráty. Ať si Řekové sníží platy. Ať žerou pučálku!
Jenže rozdíl mezi Řeckem a Kalifornií, resp. mezi EU a USA je v tom, že USA mají silnou centrální vládu a EU takto silně integrována není. Vláda USA v nedávné krizi ukázala finančním trhům, že je připravena zasahovat se vší rozhodností a v kritickém okamžiku pustit na podporu bank a hospodářství bezprecedentní peníze. A aniž by slibované injekce sázené Bushem stejně jako Obamou byly vyčerpány, nervozita finančních trhů zmizela. USA začaly generovat optimističtější zprávy, jakkoli je jejich růst založen na drtivé fiskální expanzi a větším dluhu než má Eurozóna. V případě Eurozóny však mají trhy pochybnost, zdali umí být akceschopná jako USA.
Ve skutečnosti nejde o Řecko. To je propíchnutý pokusný balón. Týž problém může potkat i jiné státy se stejně vysokým dluhem jako je třeba Itálie, nebo země s pošramocenou pověstí a s rychlým růstem dluhů jako Irsko, Portugalsko nebo Španělsko. Panika se nemusí zastavit na hranicích měnové zóny, vzpomeňme na Maďarsko nebo kritickou epizodu s baltskými státy, které mají dluh zanedbatelný. Dvouciferný deficit ovšem měla kvůli selhání finančního sektoru i Británie. Krizi kolem nás pak málem rozpoutali přihlouplí finanční analytici, kteří jen nedokázali správně odečíst, že Češi nemají zadlužení v cizích měnách.
Jistě jde o euro. Kráčelo v minulosti k formálně necílené pozici světové měny ambiciózně a dolar chřadl. Pokud by dolar masově přestal být rezervní měnou, byl by ohrožen klíčový hospodářský a finanční region světa. Trhy cítí, že oslabení eura posiluje stabilitu tradičního amerického centra. Trhy cítí, že šance zpochybnit pozici eura je vysoká a obnovit důvěru by trvalo léta. Šance na zakonzervování ústřední pozice dolaru na dalších pár let je nejen lákavá, ale reálná. A poškádlení evropských politiků vedoucích ty hloupé žvásty o potřebě nějaké finanční regulace určitě nemůže škodit.
Jaká je evropská cesta z řecké krize? Musí vést k přísnějším fiskálním pravidlům a především k jejich uplatňování včetně sankcí. Evropa musí mít akceschopný vnitřní mechanismus prevence a léčení akutní fiskální a monetární krize. To vše ovšem předpokládá další prohlubování integrace. Pouze silnější Evropa je schopna se finanční nákaze bránit. Nedivme se však, že tento jasný imperativ způsobuje euroskeptikům kocovinu. Vědí velmi dobře, že euro je nejnebezpečnějším kukaččím vejcem eurofederalismu. Pláč Václava Klause a spol. nad tím, že léta toužebně vyhlížené potíže eura logicky povedou k posílení Bruselu, je upřímný.
Jenže rozdíl mezi Řeckem a Kalifornií, resp. mezi EU a USA je v tom, že USA mají silnou centrální vládu a EU takto silně integrována není. Vláda USA v nedávné krizi ukázala finančním trhům, že je připravena zasahovat se vší rozhodností a v kritickém okamžiku pustit na podporu bank a hospodářství bezprecedentní peníze. A aniž by slibované injekce sázené Bushem stejně jako Obamou byly vyčerpány, nervozita finančních trhů zmizela. USA začaly generovat optimističtější zprávy, jakkoli je jejich růst založen na drtivé fiskální expanzi a větším dluhu než má Eurozóna. V případě Eurozóny však mají trhy pochybnost, zdali umí být akceschopná jako USA.
Ve skutečnosti nejde o Řecko. To je propíchnutý pokusný balón. Týž problém může potkat i jiné státy se stejně vysokým dluhem jako je třeba Itálie, nebo země s pošramocenou pověstí a s rychlým růstem dluhů jako Irsko, Portugalsko nebo Španělsko. Panika se nemusí zastavit na hranicích měnové zóny, vzpomeňme na Maďarsko nebo kritickou epizodu s baltskými státy, které mají dluh zanedbatelný. Dvouciferný deficit ovšem měla kvůli selhání finančního sektoru i Británie. Krizi kolem nás pak málem rozpoutali přihlouplí finanční analytici, kteří jen nedokázali správně odečíst, že Češi nemají zadlužení v cizích měnách.
Jistě jde o euro. Kráčelo v minulosti k formálně necílené pozici světové měny ambiciózně a dolar chřadl. Pokud by dolar masově přestal být rezervní měnou, byl by ohrožen klíčový hospodářský a finanční region světa. Trhy cítí, že oslabení eura posiluje stabilitu tradičního amerického centra. Trhy cítí, že šance zpochybnit pozici eura je vysoká a obnovit důvěru by trvalo léta. Šance na zakonzervování ústřední pozice dolaru na dalších pár let je nejen lákavá, ale reálná. A poškádlení evropských politiků vedoucích ty hloupé žvásty o potřebě nějaké finanční regulace určitě nemůže škodit.
Jaká je evropská cesta z řecké krize? Musí vést k přísnějším fiskálním pravidlům a především k jejich uplatňování včetně sankcí. Evropa musí mít akceschopný vnitřní mechanismus prevence a léčení akutní fiskální a monetární krize. To vše ovšem předpokládá další prohlubování integrace. Pouze silnější Evropa je schopna se finanční nákaze bránit. Nedivme se však, že tento jasný imperativ způsobuje euroskeptikům kocovinu. Vědí velmi dobře, že euro je nejnebezpečnějším kukaččím vejcem eurofederalismu. Pláč Václava Klause a spol. nad tím, že léta toužebně vyhlížené potíže eura logicky povedou k posílení Bruselu, je upřímný.