Energetický spor mezi Ruskem a Běloruskem připomíná nekonečnou telenovelu.

Mezi Moskvou a Minskem znovu vzplanul energetický konflikt. Ne první, ne poslední. Tentokrát s tou změnou, že k němu došlo netradičně v létě a nikoliv v zimě, jak bývá zvykem.

Ani příčiny nového sporu nejsou žádnou novinkou. Bělorusko platí od začátku roku za odebraný ruský plyn méně, než bylo dohodnuto smlouvou z roku 2006. Ta předpokládá postupné zvyšování ceny plynu až na standardní evropskou úroveň.

Moskva naopak svému partnerovi neplatí poplatky za tranzit plynu. Podle slov tiskového mluvčí Gazpromu Sergeje Kuprijanova z toho důvodu, že nebyly podepsány náležité dokumenty.

Předmět sporu je jasný – obě strany si nárokují dlužné částky. Minsk požaduje po plynovém gigantovi 260 milionů dolarů, Gazprom po druhé polovině rusko-běloruského svazového státu naopak žádá dlužných 192 milionů.

Oba státy se spor jaly řešit v tradičním duchu vzájemné spolupráce posledních let. Rusko od pondělka začalo postupně snižovat dodávky plynu do Běloruska. Nejdříve o 15 procent, poté o 30 a nakonec o 60. Ve středu do země proudilo pouze 18 milionů metrů kubických místo obvyklé denní normy 45 milionů metrů kubických.

Běloruský prezident Alexandr Lukašenko ještě předchozí den varoval ruskou stranu, že země zcela uzavře tranzit plynu pro evropský trh. Snížení dodávek mohlo pocítit až 7 procent evropských spotřebitelů – Německo, Polsko, Lotyšsko a Litva. Vilnius ve středu odpoledne přitom skutečně informoval, že dodávky plynu se snížily o 40 procent.

Přestože se konflikt v nejbližší době podaří vyřešit – běloruská strana již zaplatila dlužných 192 milionů a stejný krok čeká od Gazpromu – jeho podtext se nevytratil. Rusko a Bělorusko se stále více míjejí na cestě budování společného státu.

Moskva posledních několik let odstřihává svého někdejšího nejoddanějšího spojence z řad bývalých sovětských republik od pupeční šňůry levných energetických surovin. Na začátku letošního roku například Kreml učinil přítrž reexportu ruské ropy z Běloruska.

Minsk nyní dostává se slevou pouze takový objem ropy, který odpovídá jeho domácí spotřebě. Aby Lukašenko úplně neztratil jeden z nejdůležitějších příjmů pro běloruský rozpočet, dohodl se s venezuelským lídrem Hugo Chavezem, že Venezuela bude ročně exportovat do země zhruba 4 miliony tun černého zlata. Není známo, nakolik je tato operace rentabilní, nicméně Bělorusko již přijalo druhou dodávku ropy.

Současný konflikt má podobné kořeny. Rusko, prostřednictvím plynového koncernu, nemíní sponzorovat běloruskou ekonomiku a tvrdě požaduje plnění podmínek smlouvy. A to nehledě na problémy, které má Minsk s nedostatkem valuty (spekulovalo se o tom, že mu dluh pomohl splatit svržený kyrgyzský prezident, který v Bělorusku našel azyl).

Proč se Kreml rozhodl přestat zavírat oči před běloruskými alotrii a nedal svému bratrskému sousedovi mimořádnou slevu, jako v minulém roce?

Z Běloruska se poslední dobou stal neperspektivní partner. Ruské společnosti s neochotou pouští k privatizaci běloruských podniků, hází Moskvě klacky pod nohy při realizaci integračních projektů a není ochotno vyjít vstříc Kremlu (Minsk například stále neuznal nezávislost Jižní Oseti a Abcházie). To je možná dobrá taktika před blížícími se běloruskými prezidentskými volbami, které se uskuteční příští rok, nikoliv z hlediska zahraniční politiky.

Po příchodu na post ukrajinské hlavy státu Viktora Janukovyče se Kreml začal více orientovat na spolupráci s Kyjevem. Ukrajina je, alespoň formálně, nakloněna nové úrovni spolupráce s Ruskem. Dříve Bělorusko mohlo spoléhat na antagonismus mezi Moskvou a Kyjevem, a náležitě, jako jediný partner Ruska na západních hranicích, z něho těžit. Ať se to zdá být sebevětším paradoxem, Lukašenko tak doplatil na porážku oranžové revoluce.

Přestože se běloruská strategická orientace na Rusko nezmění (nato je země příliš závislá na ruské ekonomice), Minsk se bude aktivněji poohlížet po alternativních trasách importu energetických surovin. Bělorusko se například začalo zajímat o možnost dodávky plynu z litevského terminálu na zkapalněný plyn, který má být postaven v klaipédském přístavu.

A Moskva? Ta jen stěží dosáhne svého. S Baťkou, jak je mateřsky Alexandru Lukašenkovi přezdíváno, to po zlém nejde. I když Bělorusko přistoupí na současnou cenu plynu, neznamená to, že v budoucnu nebude o cenu energetických surovin znovu handlovat. Ani přechod na standardní evropskou cenu na tom nic nezmění, maximálně jen předmět sporu – tranzitní poplatky. Evropa se tak hrozby přerušení dodávek ještě dlouho nezbaví.