Rusko a Spojené státy se stále nemohou dohodnout o protiraketové obraně. Tyto neshody však mohou hrát na ruku rizikovým státům, proti kterým se štít buduje.

Moskva se před blížícím se summitem Severoatlantické aliance v Chicagu varovala Západ před rozšířením protiraketové obrany v Evropě. Pokud budování amerického protiraketového deštníku přejde do další fáze, Rusko hrozí, že v případě eskalace situace může štít zlikvidovat.

Varování zaznělo na nedávné konferenci o protiraketové obraně, kterou v Moskvě zorganizovalo ruské ministerstvo obrany. Na ní Rusko chtělo znovu přesvědčit delegáty z členských států Severoatlantické aliance o hrozbě, kterou pro jeho mezikontinentální balistické rakety představuje budování protiraketové obrany v Evropě. Obě strany se navzájem vyslyšely, ale ke shodě nedošly.

Respektive ruský ministr obrany Antolij Serdjukov i poradkyně amerického ministra obrany pro globální strategické otázky Madelyn Creedonová svorně konstatovali, že jednání o protiraketovém deštníku zašlo do slepé uličky a míra vzájemné nedůvěry je na vysoké úrovni.

Konference zcela jasně ukázala klíčové problémy, které se Rusku a Spojeným státům nedaří překonat.

Rusko trvá na projektu společné, sektorové protiraketové obrany Evropy, kterou navrhovalo ještě před rokem, a členové Aliance jej odmítli. Jak zároveň zaznělo v kuloárech konference, ruská armáda by nemohla chránit evropské nebe před potenciálním raketovým útokem, neboť nemá žádné prostředky k likvidaci balistických raket.

Také alternativní projekt, předpokládající zapojení ruských radiolokačních zařízení do systému protiraketové obrany, které by v reálném čase měly předávat informace o startu a trajektorii letu nepřátelských raket, byl hodnocen vlažně.

Překážky k dosažení kompromisu se objevují také na druhé straně jednacího stolu. Spojené státy z nevysvětlitelného důvodu nechtějí Rusku dát písemnou záruku, že protiraketový deštník nebude proti němu namířen. Jediným důvodem k odmítnutí ruského požadavku, přičemž poněkud zvláštním, je, že takovou smlouvu by neschválil americký Kongres.

Nejenže Rusku nikdo nechce poskytnout nějaké tvrdé záruky, Washington a jeho evropští partneři odmítají ruské námitky o rizicích, která pro ruské jaderné síly v dohledné době může protiraketová obrana mít, k snížení obav Kremlu však nepodnikají žádné kroky. Jedině snad verbální deklarace o nutnosti vzájemné důvěry.

Náměstek generálního tajemníka NATO Alexander Vershbow na konferenci odmítl argumenty představené náčelníkem ruského generálního štábu Nikolajem Makarovem a označil je za nepřesvědčivé. Proč by se Rusko nemělo obávat amerického protiraketového štítu, Vershbow jasně nevysvětlil.

Nesmiřitelná pozice Spojených států a členů NATO navozuje dojem, že kolize v diskuzi o vojenském významu protiraketového deštníku jsou umocňovány politickým nebo snad ideologickým podtextem.

Co dál s protiraketovou obranou? Krizi se řešit nedaří. Znamená to, že pokud riziko vycházející z protiraketového deštníku v Evropě dosáhne svého maxima, což se do roku 2018 skutečně může stát, měli bychom se připravit na konflikt s Ruskem?

Generál Makarov sice po skončení konference novinářům sdělil, že prostředky americké protiraketové obrany nemusí být zlikvidovány raketami Iskander. Prý je možná bude stačit vyřadit z provozu na dálku, s pomocí zařízení radioelektronického boje. Ani to však není příliš uspokojující představa.

Celá situace připomíná studenoválečný pat. Obsahově i formou. Problém protiraketové obrany přitom oba státy řeší přesně 45 let. Místy úspěšně (v roce 1972 byla uzavřena sovětsko-americká smlouva o protiraketové obraně), místy neúspěšně (v roce 2002 byla prezidentem Bushem vypovězena, jako relikt minulosti).

Pokud by se však tento patová situace dotýkala pouze bilaterálních vztahů, které protiraketová obrana bude s jejím rozšiřováním ovlivňovat silněji, možná by bylo možné doufat v jakési prozření. Vše má ale daleko širší dopad.

Spory Moskvy a Washingtonu degradují snahy o posílení režimu nešíření raketových technologií a brzdí vytvoření společné strategie proti rizikovým státům, které touží vlastnit vyspělé raketové technologie a nezřídka také jaderný arzenál. Pouze vzájemná spolupráce obou jaderných mocností může posílit režim nešíření podobných technologií a vyvinout efektivní tlak na státy, které je vlastní a odmítají se připojit k smlouvě o nešíření jaderných zbraní.

Vždyť právě riziko jaderného konfliktu s účastí Pákistánu, Indie, Severní Koreje či Íránu je vyšší, než rozpoutání hypotetické jaderné války mezi Ruskem a Spojenými státy.

S prohlubujícími se rozpory okolo americké protiraketové obrany budou mít problémoví aktéři lepší podmínky pro své riskantní hry s raketami a jadernými bombami, což samozřejmě ve výsledku může ospravedlnit budování protiraketového štítu. Ale za jakou cenu?