Ruská opozice neporazí vládní režim, dokud v Rusku bude panovat politická apatie.

Když teď vzpomínám, jak jsem se 4. února promrzlý dělil na Bolotném náměstí s rumunskou kolegyní o plastikový kelímek čaje a v duchu přemýšlel, že ti lidé tam před tribunou snad něco mohou dokázat, tak musím konstatovat, že jsem se zmýlil.

Revoluci jsem neočekával. Tahrír na Rudém náměstí – to je to poslední, co by Rusko potřebovalo. Doufal jsem spíše, že opoziční akce budou pro ruskou společnost impulzem, na který tolik dlouhých let čekala.

K čemu však došlo?

Vladimir Putin, jak jinak, volby vyhrál a Dmitrij Medveděv se až kafkovsky z liberála proměnil v konzervátora. A co víc, souhlasil vést stranu, která úspěšně torpédovala jakékoliv snahy na uvolnění uvnitř ruské společnosti.

Protesty sice prý na Kreml dojem udělaly, přesto je zdárně ignoroval. Ani jeden z pěti bodů opoziční deklarace nebyl splněn. Snad jen reforma volebního práva by se mohla částečně započítat. Avšak zákon o volbě gubernátorů, který nezávislým kandidátům fakticky brání kandidovat, svědčí o tom, že hovořit o liberalizaci volebního systému by bylo předčasné.

Při vší úctě k opozičním aktivistům, pozice ruské vlády se sotva v nejbližší době změní. A to nehledě na to, jestli se demonstrací bude účastnit několik desítek nebo stovek tisíc Rusů.

Byl by však omyl myslet si, že nespokojení se situací v Rusku prohráli parlamentní nebo dokonce prezidentské volby. Troufám si tvrdit, že opozice prohrála volby jako takové. Volby jako proces, jehož prostřednictvím se delegují ti nejvhodnější kandidáti na politické posty.

Představme si na okamžik, že se sen všech opozičníků splnil. Vladimir Putin uznal, že jím vybudovaný systém je chybný a reformovat se ho nepodaří. A proto abdikuje, nasedne do své Volhy a odjíždí do Itálie za kamarádem Silviem věnovat se rybaření a projížďkám na koni.

Změní se nějakým způsobem situace v Rusku? Nastoupí konec klientelismu, korupci, pokřiveného soudního systému a vypaří se nekompetentní úředníci? Nikoliv. Jsem přesvědčen, že by k tomu nedošlo, ani kdyby byl prezidentem Alexej Navalnyj a premiérem Jevgenije Čirikovová.

Klíčový neúspěch opozice totiž spočívá v tom, že v ruské společnosti neprobudila zájem o politiku. Rusové, z mého pohledu, se plně přestali zajímat o politiku. Abstrahovali se od ní. Jsou přesvědčeni, že se jich netýká a naopak jim překáží.

Dovolím si malý příklad z České republiky. Vždyť naše země mají, ať si to chce nebo nechce přiznat, k sobě blízko. A to nejen kvůli výroku českého miliardáře Petra Kellnera, který se nedávno nechal slyšet, že úroveň korupce je u nás vyšší, než v Rusku.

Ruskou a českou společnost spojuje negativní vztah k politickým institucím a politikům na státní úrovni obecně. Přitom míra nedůvěry k vrcholným státním představitelům je v Česku mnohem vyšší, než v Rusku.

Podle nedávného průzkumu české vládě důvěřuje pouze 16 procent obyvatel. Hůř je na tom už jen naše dolní komora parlamentu, které věří o něco víc než deset procent dotázaných. Pouze prezident se tradičně těší slušné podpoře. Důvěřuje mu 47 procent obyvatel. Celkově je však nespokojeno se současnou politickou situací 79 procent Čechů. Od posledních voleb, které se konaly před dvěma roky, se jedná o více než dvaceti procentní nárůst nespokojených.

Podobně jako v Rusku, lidé nespokojení s vládou nedávno vyšli do pražských ulic protestovat proti její politice. Podle některých odhadů se jich na Václavském náměstí sešlo bezmála sto tisíc. Mělo se jednat o jednu z největších protestních akcí od sametové revoluce v roce 1989.

Ale nehledě na to, rozdíl mezi Ruskem a Českou republikou přeci jen existuje. Pokud je v Rusku nedůvěra k politice a politikům absolutní, prostupující všemi úrovněmi mocenské vertikály (samozřejmě s výjimkou víry ve Vladimira Putina), v Česku je možné vidět jiný trend.

Nedůvěra české společnosti si vysloužili především ti politici, kteří „slouží lidu“ na vrcholu mocenské pyramidy. Naopak ti, jež se nacházejí na nejnižším patře, mají podporu nejvyšší. Starostům a obecnímu zastupitelstvu důvěřuje okolo 60 procent Čechů.

Vysvětlení je jednoduché. Voliči se mohou lépe identifikovat s kandidáty, když rozhodují o jejich mandátu, posuzují jejich skutečný přínos městu nebo městské části. Samotná stranická příslušnost pretendenta na post hlavy města nezřídka hraje až druhořadou roli.

To je také můj případ. Stranu, za níž kandiduje náš starosta, vystát nemůžu. Za něho však hlasuji dobrovolně, neboť vím, co udělal pro naše město.

Podle mého názoru se zde nalézá ruský problém – ve valné většině případů právě tato identifikace s kandidátem vašim voličům chybí. A právě kvůli její absenci také dochází třeba k volebním manipulacím.

Nejčerstvějším příkladem může posloužit Astrachaň, kde šedesáti tisícový Šeinův elektorát nijak neznepokojilo, že jeho vládou podporovaný konkurent v bezmála dvou desítkách volebních okruhů získal více jak 80 procent hlasů, nehledě na zneužívání rozpočtu, hyzdění města a na výsměch nad obyvateli. Mobilizovat astrachaňské voliče musel až moskevský opoziční výsadek. A stejně, žádných šedesát tisíc protestujících do ulic Astrachaně nevyšlo.

Dokud si totiž ruští voliči neuvědomí, že skutečně mohou ovlivnit situaci ve svém městě, nezvyknou si, že právě jejich hlas rozhoduje o tom, jak drahá bude horká voda a kdy konečně budou v pořádku silnice, k žádnému zlepšení politické situace v Rusku nedojde.

A to platí také naopak. Ruská opozice nebude moci zvítězit, pokud nezačne voličům vštěpovat, že mají nejen právo, ale i možnost měnit prostředí, v němž žijí. Nepovede se ji zvítězit, pokud nezačne pracovat s elektorátem na nejnižší úrovni. To, že to je možné, ukázaly volby starosty v Jaroslavli. Ale to je zatím jen ojedinělá výjimka.

Pravý boj o moc ve státě nezačíná na moskevských náměstích či parcích, ale nejnižší úrovni politické pyramidy. Ve městech, v obcích a obvodech. Dnes už totiž k vítězství nestačí obsadit poštu, telegraf a nádraží. Musí se vzít útokem hlavně místní parlamenty.


(Upravený text byl 14. května 2012 zveřejněn v ruském deníku Moskovskij komsomolec)