Ryzí pop punk
Ruská vláda, církev a soudní systém jsou punk. Na rozdíl od vězněné skupiny Pussy Riot.
Navzdory pronásledování ruským režimem skupina Pussy Riot znovu vystoupila na veřejnosti. Nikoliv však v Rusku, ale v hlavním městě České republiky v Praze. Dvě členky skandálně známého kolektivu, který se proslavil především svou punkovou modlitbou Bohorodičko, vyžeň Putina v moskevském Chrámu Krista Spasitele, přijely do české metropole podpořit tak zvaný Týden svobody, organizovaný nevládní organizací Opona.
Pokud v loňském roce bylo hlavním tématem rozpuštění vojenského paktu Varšavská smlouva a dvacetileté výročí odchodu sovětských vojsk z Československé republiky, letošní akce byla věnována svobodě slova.
V jejím rámci proto v centru Prahy na Václavském náměstí na dva dny vyrostla Zeď Pussy Riot, na které každý mohl napsat svůj vzkaz trojici vězněných dívek. Mezi prvními, kdo se zhostil fixy, byl český ministr zahraničí Karel Schwarzenberg, který je známý svým negativním vztahem vůči současnému ruskému establishmentu.
„Velice vás obdivuji. Držte se. Rusko získá svou důstojnost a svobodu. Všichni na vás myslíme,“ vzkázal dívkám na zdi Schwarzenberg.
O případ feministické punkové skupiny Pussy Riot se nemalá část české inteligence aktivně zajímá. A to nejen kvůli možnosti znovu zaútočit na Rusko, jak se mnohým Rusům může zdát. Při pohledu na to, jak je s dívkami zacházeno, se chtě nechtě objevuje paralela s naší českou zkušeností z nedávné minulosti.
Iniciativa Charta 77, která se objevila okolo stejnojmenného stěžejního dokumentu československého protikomunistického disentu, vznikla právě na popud tehdejšího režimu, jenž chtěl umlčet nepoddajné hudebníky.
V roce 1976 komunistická policie zadržela členy undergroundové skupiny The Plastic People of the Universe a obvinila je z výtržnictví. Je tak trochu příznačné, že tehdejší československý komunistický režim proces využil ve své propagandě. Plastici se, mimo jiné, dokonce stali soupeři samotného majora Zemana, oddaného pracovníka Sboru národní bezpečnosti, v kultovní detektivní agitce ze 70. let Třicet případů majora Zemana.
Ale není všem dnům konec. Třeba ruská nejmenovaná televize také zvěční zlotřilé chuligánky v nějakém svém detektivním majstrštyku, kterými diváky každý den vydatně krmí.
Česká solidarita s Pussy Riot je pro nemalý počet lidí zároveň listováním ve vlastní paměti. Jak jim režim zakazoval hrát a zpívat co chtějí, poslouchat muziku jaká se jim líbí. Je to reakce na nesvobodu, kterou sami zakusili, a proto se s jejími projevy, byť daleko v zahraničí, nechtějí smiřovat.
Čeští politici svobodu zpěvu, na rozdíl od ruských kolegů, respektují. I když občas musí čelit hudebním útokům, neznám ani jeden případ, kdyby hudebník byl popotahován za sebeostřejší „politicky nevhodný“ výtvor. Před soudem neskončila ani legendární punková skupina Visací známek, která na předloni vydaném albu bez skrupulí zpívá, že prezident je buzna.
Co by se v Rusku za takou píseň stalo třeba se skupinou Tarakany!, si každý čtenář může domyslet sám. Přinejmenším by je čekal výlet do lesa.
Případ Pussy Riot je proto pro mnohé Čechy indikátorem svobody slova v Rusku. Dívky urazily dnes už znovu úřadujícího ruského prezidenta Vladimira Putina, patriarchu a tancem na oltáři zřejmě i věřící, za to se však pobyt za vězeňskými mřížemi ve svobodné společnosti nedává. Tak zní alespoň převážná většina názorů mých českých kolegů a známých.
A já s tímto pohledem do velké míry souhlasím. Proč musí punkerky už čtvrtý měsíc sedět ve vazbě za ani ne desetiminutovou výtržnost snad vědí jen vyšetřovatelé. Proč byl šéf policejní služebny Dalnij, obviněný z účasti na umučení nevinného podezřelého, propuštěn po dvou měsících z vazby do domácího vězení ví jen slepá Spravedlnost.
Ruské úřady celý případ zbytečně, ale zřejmě zcela záměrně, politizují. Kdyby dívky po měsíčním pobytu za mřížemi byly za recidivu výtržnictví odsouzeny k tučné pokutě nebo veřejným pracím, škraloup na pověsti Ruska, coby demokratického státu, za který se považuje, by byl menší.
Tím by však pochopitelně přišli režimem vlastnění propagandisté o argumentační střelivo proti opozičním oponentům. A to je zřejmě mnohem důležitější, než mezinárodní reputace.
Přesto bych se zdráhal dívky obhajovat či bagatelizovat jejich čin a vydávat ho za pouhý umělecký happening. Dokonce je nepovažuji ani za hrdinky protiputinovského odboje. Ty z nich dělá právě prokremelská propaganda.
Troufám si tvrdit, že pokud by svou akci provedli v pražské katedrále svatého Víta, před český soud by se také dostaly. Byť by jim hrozilo maximálně jen tři roky odnětí svobody (které by, přičemž, sotva dostaly).
Plesat na oltáři, vykřikovat feministická a protisystémová hesla v kostele totiž není žádné umění. A není to ani známka punku, jak zpívá zmiňovaný Visací zámek v jedné písni.
Známka punk naopak beze sporu je, když soudkyně nechává za mřížemi matky malých dětí. Punk je, když nejvlivnější ruská nevládní organizace, které se klaní dokonce hlava státu, shání na svou obranu tisíce oveček. A co si budeme namlouvat. Pokud někdo pod záminkou ozdravení společnosti zcela vědomě podporuje a nepřímo se podílí na nových represích alternativních lidí, tak to je už samotný vrchol thrash punku.
(Upravený text byl 26. června 2012 zveřejněn v ruském deníku Moskovskij komsomolec)

Ilustrační foto: LGBT aktivista s plakátem na podporu Pussy Riot
Navzdory pronásledování ruským režimem skupina Pussy Riot znovu vystoupila na veřejnosti. Nikoliv však v Rusku, ale v hlavním městě České republiky v Praze. Dvě členky skandálně známého kolektivu, který se proslavil především svou punkovou modlitbou Bohorodičko, vyžeň Putina v moskevském Chrámu Krista Spasitele, přijely do české metropole podpořit tak zvaný Týden svobody, organizovaný nevládní organizací Opona.
Pokud v loňském roce bylo hlavním tématem rozpuštění vojenského paktu Varšavská smlouva a dvacetileté výročí odchodu sovětských vojsk z Československé republiky, letošní akce byla věnována svobodě slova.
V jejím rámci proto v centru Prahy na Václavském náměstí na dva dny vyrostla Zeď Pussy Riot, na které každý mohl napsat svůj vzkaz trojici vězněných dívek. Mezi prvními, kdo se zhostil fixy, byl český ministr zahraničí Karel Schwarzenberg, který je známý svým negativním vztahem vůči současnému ruskému establishmentu.
„Velice vás obdivuji. Držte se. Rusko získá svou důstojnost a svobodu. Všichni na vás myslíme,“ vzkázal dívkám na zdi Schwarzenberg.
O případ feministické punkové skupiny Pussy Riot se nemalá část české inteligence aktivně zajímá. A to nejen kvůli možnosti znovu zaútočit na Rusko, jak se mnohým Rusům může zdát. Při pohledu na to, jak je s dívkami zacházeno, se chtě nechtě objevuje paralela s naší českou zkušeností z nedávné minulosti.
Iniciativa Charta 77, která se objevila okolo stejnojmenného stěžejního dokumentu československého protikomunistického disentu, vznikla právě na popud tehdejšího režimu, jenž chtěl umlčet nepoddajné hudebníky.
V roce 1976 komunistická policie zadržela členy undergroundové skupiny The Plastic People of the Universe a obvinila je z výtržnictví. Je tak trochu příznačné, že tehdejší československý komunistický režim proces využil ve své propagandě. Plastici se, mimo jiné, dokonce stali soupeři samotného majora Zemana, oddaného pracovníka Sboru národní bezpečnosti, v kultovní detektivní agitce ze 70. let Třicet případů majora Zemana.
Ale není všem dnům konec. Třeba ruská nejmenovaná televize také zvěční zlotřilé chuligánky v nějakém svém detektivním majstrštyku, kterými diváky každý den vydatně krmí.
Česká solidarita s Pussy Riot je pro nemalý počet lidí zároveň listováním ve vlastní paměti. Jak jim režim zakazoval hrát a zpívat co chtějí, poslouchat muziku jaká se jim líbí. Je to reakce na nesvobodu, kterou sami zakusili, a proto se s jejími projevy, byť daleko v zahraničí, nechtějí smiřovat.
Čeští politici svobodu zpěvu, na rozdíl od ruských kolegů, respektují. I když občas musí čelit hudebním útokům, neznám ani jeden případ, kdyby hudebník byl popotahován za sebeostřejší „politicky nevhodný“ výtvor. Před soudem neskončila ani legendární punková skupina Visací známek, která na předloni vydaném albu bez skrupulí zpívá, že prezident je buzna.
Co by se v Rusku za takou píseň stalo třeba se skupinou Tarakany!, si každý čtenář může domyslet sám. Přinejmenším by je čekal výlet do lesa.
Případ Pussy Riot je proto pro mnohé Čechy indikátorem svobody slova v Rusku. Dívky urazily dnes už znovu úřadujícího ruského prezidenta Vladimira Putina, patriarchu a tancem na oltáři zřejmě i věřící, za to se však pobyt za vězeňskými mřížemi ve svobodné společnosti nedává. Tak zní alespoň převážná většina názorů mých českých kolegů a známých.
A já s tímto pohledem do velké míry souhlasím. Proč musí punkerky už čtvrtý měsíc sedět ve vazbě za ani ne desetiminutovou výtržnost snad vědí jen vyšetřovatelé. Proč byl šéf policejní služebny Dalnij, obviněný z účasti na umučení nevinného podezřelého, propuštěn po dvou měsících z vazby do domácího vězení ví jen slepá Spravedlnost.
Ruské úřady celý případ zbytečně, ale zřejmě zcela záměrně, politizují. Kdyby dívky po měsíčním pobytu za mřížemi byly za recidivu výtržnictví odsouzeny k tučné pokutě nebo veřejným pracím, škraloup na pověsti Ruska, coby demokratického státu, za který se považuje, by byl menší.
Tím by však pochopitelně přišli režimem vlastnění propagandisté o argumentační střelivo proti opozičním oponentům. A to je zřejmě mnohem důležitější, než mezinárodní reputace.
Přesto bych se zdráhal dívky obhajovat či bagatelizovat jejich čin a vydávat ho za pouhý umělecký happening. Dokonce je nepovažuji ani za hrdinky protiputinovského odboje. Ty z nich dělá právě prokremelská propaganda.
Troufám si tvrdit, že pokud by svou akci provedli v pražské katedrále svatého Víta, před český soud by se také dostaly. Byť by jim hrozilo maximálně jen tři roky odnětí svobody (které by, přičemž, sotva dostaly).
Plesat na oltáři, vykřikovat feministická a protisystémová hesla v kostele totiž není žádné umění. A není to ani známka punku, jak zpívá zmiňovaný Visací zámek v jedné písni.
Známka punk naopak beze sporu je, když soudkyně nechává za mřížemi matky malých dětí. Punk je, když nejvlivnější ruská nevládní organizace, které se klaní dokonce hlava státu, shání na svou obranu tisíce oveček. A co si budeme namlouvat. Pokud někdo pod záminkou ozdravení společnosti zcela vědomě podporuje a nepřímo se podílí na nových represích alternativních lidí, tak to je už samotný vrchol thrash punku.
(Upravený text byl 26. června 2012 zveřejněn v ruském deníku Moskovskij komsomolec)
Aktivista s plakátem na podporu Pussy Riot
Ilustrační foto: LGBT aktivista s plakátem na podporu Pussy Riot