Je možné, aby se Čechovi zalíbilo v Rusku, když k němu nikdy neměl žádný vztah? Ano, ale potřebuje k tomu minimálně pět let.

Není to tak dávno, co jsem seděl se svými kamarády v pivnici moskevského Českého domu. Několik půllitrů černých Kozlů bylo za námi a pár nás ještě čekalo. Během tradičního tlachání se mě zčista jasna naproti sedící Kirill zeptal: „Žiješ tu už pět let, můžeš mi říct, co se Ti na tom Rusku líbí?“

Kirillova otázka byla spíše rétorická. Opadla rychleji, než pivní pěna. Debata pokračovala dál, aniž bych na ni odpověděl. Přesto mi začala vrtat hlavou.

Nad tím, co se mi v Rusku opravdu líbí, jsem se vlastně nikdy vážně nezamýšlel. Vždycky jsem známým nebo zvědavým ruským kolegům, abych se vyhnul nudnému filozofování, nejčastěji žertem odpovídal: holky a zmrzlina.

Se svým citem k Rusku mám totiž menší problém. Nikdy jsem se za rusofila nepovažoval. Jako každého Čecha, narozeného v raných osmdesátých letech, mě rodiče vychovali k lhostejnosti vůči východní velmoci. Nástěnka československo-sovětského přátelství, jako ve slavném českém filmu Pelíšky, u nás nikdy nevisela.

Není asi vhodné, abych se k tomu přiznával na stránkách ruského týdeníku, ale nejsem ani milovník ruské literatury, ani ruské kultury celkově. Ruskou hudbu prakticky neposlouchám. Před ruským filmem dám přednost prohnilému Hollywoodu.

Mojí duši nedojímá ani představa širé tajgy, trojka nesoucí se po zasněžené plání nebo dýmící samovar na stole pod břízkou. To vše má samozřejmě punc jisté neobyčejné atmosféry, ale nejsou to ty věci, díky nimž bych si Rusko zamiloval.

Možná vztah k Rusku ovlivnila má první návštěva Moskvy před bezmála deseti lety. Nevím, jak se cítí Rusové, když poprvé přijedou do Prahy s pocitem, že v ní budou se vší pravděpodobností žít, ale mě tehdy podobná vidina nepřipadala radostná.
Z Moskvy jsem byl, mírně řečeno, konsternován. A to natolik, že jsem si zavedl deníček, do něhož jsem si zapisoval všechny neobyčejné dojmy. A že jich nebylo málo.

Čeho jsem si nemohl nevšimnout? Mé vnímání hlavního města Ruska oscilovalo mezi otevřenými krásami starodávné architektury a panelovými domy, které svými železnými dveřmi na kód připomínají malé, jakoby na okolním světu autonomní, pevnosti. Příjemné parčíky v centru města, ne nepodobné zeleným oázám, byly (a doposud jsou) pro místní policii chráněnou zónou – nedej Bože, aby se někdo posadil na trávu. Co nejvíc bilo do očí: nádherné metro se starými hlučnými vagony, ve kterých z jedné strany na druhou přejížděly pivní lahve.

A Moskvané? Vřelí, upřímní, přátelští. Spěchající mezi luxusními obchody a podchody, ve kterých si babičky přivydělávají prodejem česneku ke svému mizernému důchodu, z první práce do druhé.

Takové byly mé první dojmy z Moskvy. V ruské metropoli bydlím již pátým rokem, avšak kardinálně se můj pohled nezměnil. Naopak, protože jsem mezi tím začal v Rusku pracovat jako novinář, některá ruská specifika jsem začal vnímat ostřeji.

Bylo by zbytečnou ztrátou času vyprávět Rusům žijících v Česku o problémech s úřady. Myslím si, že mi dáte za pravdu, když napíši, že peklo na české cizinecké policii je úměrné peklu ruské byrokracie. Podezřívám, že za tím nemůže být nic jiného, než tajná panslovanská družba úředníků.

Daleko více mě v Rusku fascinuje vším prostupující paternalismus. Jev, který v naší republice pomalu vymizel a drží se ho jen levicoví nostalgikové, je v Rusku živý a vzhledem k štědré stimulaci ze strany vládního režimu ani za 12 let neztratil na síle.

Pro většinu obyčejných Rusů, s nimiž jsem se setkal, je přirozené, že o jejich problémy by se měl postarat stát. Respektive, ne stát, ale konkrétní osoba, která celému státu vládne. Nemáme silnici? Zavoláme do Kremlu. Továrna nevyplácí mzdu a krachuje? Pán celé Rusi se snese z nebes na vrtulníku a donutí oligarcha platit. Jen federální centrum v očích nemalého počtu Rusů může řešit problémy, kterými by se měl zabývat starosta nebo maximálně gubernátor.

Přirozeně, toto pouto mezi jedincem s nataženou rukou a státem je dáno historickým a kulturním vývojem Ruska. Vnímám to jako jistý druh konservatismu, na němž má podíl i tradičně silná role státu v ruské společnosti.

Mě však starost ruského státu o všechno a všechny nejenže udivuje, ale také do jisté míry dusí. Než jsem odjel do Ruska, sympatizoval jsem spíše se socialismem. Nyní, po pěti letech zkušeností s ruským státem se má politická orientace přesunula blíže k politickému liberalismu.

Jedním z projevů paternalismu, který mě rovněž překvapuje, je faktická apolitičnost Rusů. Pokud nebudeme počítat moskevské a petrohradské protivládní demonstrace za poslední rok, Rusové politikou žijí stále jen za kuchyňským stolem.
Nikdo v Rusku není naivní. Všichni vědí, že se ve volbách čestně nehraje. Většina Rusů je s tím nicméně, k mému údivu, smířena. „A kdo nám zaručí, že změna něco přinese? Takhle aspoň něco máme,“ slyšel jsem nespočetněkrát.

Když jsem ale dělal v únoru reportáž na proputinské akci před letošními prezidentskými volbami v moskevských Lužnikách, málokdo znal něco o konkurentech Vladimira Vladimiroviče. V čem je horší program Sergeje Mironova nebo Michaila Prochorova, než ten Putinův, většina dotazovaných nevěděla. Zato šli hlasovat srdcem.

Vyjmenovávat momenty, které mě na Rusku udivují, bych mohl ještě dlouho. Troufám si říci, že za těch pět let jsem viděl nemálo zvláštního. Alespoň tedy pro Čecha narozeného na okraji republiky. Přesto mi to nedá, abych se nezmínil ještě o vztahu k životnímu prostředí.

Tento vztah v Rusku nádherně demonstruje můj soused. Jeho oblíbeným letním sportem je vyhazování pivních lahví z okna. Zvuk rozbíjejícího se skla o asfalt je už mnoho let signálem, že do naší čtvrtě přišlo teplé roční období.
Odpadky se vyhazují všude. Na různých místech se válí plechovky nebo lahve od piva. Pamatuji si, jak mě překvapila skládka hned na okraji jezera asi sto kilometrů za Moskvou. Lidé se bez viditelného znepokojení opalovali vedle haldy, kterou tu zřejmě nechali předchozí návštěvníci.

Nepřestává mě udivovat, že v Rusku neexistuje zpracování odpadu. Z domova jsem byl zvyklý třídit odpad do speciálních popelnic. V Moskvě je bezmála hřích se o něčem takové zmiňovat, v regionech jsi automaticky za blázna.
I když určitý pokus tu byl. Před několika lety v Moskvě instalovaly automaty na zpracování plastikových lahví a u zastávek visely miniaturní koše na třídění odpadu. Za pár měsíců koše, jejichž sekce každý ignoroval, zmizely. Automaty na ulicích stále stojí, ale s postupem času se z nich staly reklamní sloupy, olepené desítkou inzerátů nabízejících neuvěřitelně levné půjčky nebo zajištění (rozuměj koupi) řidičského průkazu.

Ale abych se však vrátil ke Kirillově otázce. Co se mi na Rusku a v Rusku líbí? Zjistil jsem, že se mi zde líbí dvě, pro mě zcela zásadní věci: atraktivní pracovní prostředí a různorodost Ruska – jak kulturní, tak povahová.
Mohu mít desítky výhrad k Rusku (a také je mám), může se mi nelíbit plno věcí, ale pracovat zde jako novinář je neobyčejně zajímavé. Země se, nehledě na zprofanované heslo o stabilitě, vyvíjí. Pozorovat tento vývoj v samotném centru dění, psát o něm, je sen každého, kdo se o postsovětský prostor zajímá.

Žít a pracovat v Rusku zároveň umožňuje se setkávat se zajímavými lidmi. S hrdiny minulých či současných dnů, s experty nebo jen s obyčejnými Rusy, kteří mají svůj pohled na věc, často tak odlišný od toho českého.

Za pět let prožitých v Rusku jsem zároveň objevil, nakolik tato země může být různorodá. Nakolik rozmanitá je její tvář, její regiony a jaké krásy v sobě ukrývá. S chutí se nechávám seznamovat s jinými kulturami, které po celém Rusku existují. Mám rád zvláštní atmosféru Machačkaly, stejně jako poklidné tempo Jaroslavle. V Kazani, k mému údivu nečekaně moderní, se mi také líbilo.

V Moskvě ze všeho nejraději navštěvuji VDNCh, které je pro mě symbolem zmíněné různorodosti. Rád se procházím mezi pavilony (které se bohužel změnily ve vetešnictví), užívám se rozmanitou architekturu jednotlivých, dnes už bývalých, sovětských republik a nikdy nevynechám návštěvu kyrgyzské restaurace. Ne, to bych v České republice, při vší její kráse, zažít nemohl.

Proto snad příště Kirillovi budu moci s čistým svědomím odpověď. Na Rusku je něco, co se může líbit i takovému kulturnímu barbarovi, kterým bez pochyby jsem.

(Upravený text byl 6. července 2012 zveřejněn v ČR vycházejícím ruskojazyčném týdeníku Inform Praga)