Sny o liberalizaci skončily a Rusko posledních několik měsíců zažívá absolutně opačný proces. Ruská opozice je vystavena novým represím. Má se však Česká republika angažovat v bezvýhradné podpoře ruské občanské společnosti?

Situace v Rusku posledních pár měsíců je velmi zvláštní. Šílí a vymkla se z kloubů, řekl by dánský princ. Degradují jak státní, tak opoziční instituty, a společnost jako celek začíná upadat do stále větší apatie. Tak se to alespoň jeví z vnějšku.

Zdánlivý konsenzus z prvních měsíců letošního roku, kdy dokonce tehdejší prezident Medveděv usedl za jeden stůl se zástupci opozice v čele s předákem radikální levice Sergejem Udalcovem, vyprchal. Nahradil jej kolotoč legislativního i čistě silově represivního utahování šroubů.

Projevem zcela zjevné degradace státních institutů se projevila právě tím, že přestal fungovat filtr únosnosti a zdravého smyslu. Ruský parlament schválil zákony, které otevřeně slouží jako bič na svobodu občanské společnosti.

Restrikce se dotkly neziskových organizací, shromažďovacího práva, internetu. Na řadě je snaha umlčet kritiku klerikalismu. V ruském parlamentu se totiž nachází zákon o ochraně citů věřících, který bude rouhání trestat až pětiletým vězením.

Tato zákonodárná smršť, jež se objevila v posledních měsících, je, podobně jako petrohradská vyhláška o zákazu homosexuální propagandy, maskována snahou o zachování mravní čistoty ruské společnosti.

O mravní čistotu společnosti se současně začali starat pochybní aktéři. S pedofily bojuje souzený nacista, prokremelští mládežníci honí a trestají dealery syntetických drog, pravoslavní extrémisté útočí na stoupence Pussy Riot a brání svým tělem otevření „rouhačské“ výstavy. V Krasnodarském kraji místní kozáci mají zamezit spoluobčanům ze Severního Kavkazu usazovat se v regionu.

Zároveň represím byli vystaveni přední představitelé ruské opozice Sergej Udalcov, obviňovaný, mimo jiné z přípravy státního převratu, nebo Alexej Navalnyj, který se jakoby měl dopustit defraudace. Poslanec kvaziopozičního Spravedlivého Ruska Gennadij Gudkov, který se angažuje v protestním hnutí, byl pod smyšlenou záminkou zbaven mandátu. Nyní je zřejmě na řadě jeho kolega Ilja Ponomarjov.

Je přitom zajímavé, že podobnou politiku ruský režim neprováděl dokonce ani v době, kdy v sousedních státech docházelo k tak zvaným barevným revolucím. A to nehledě na to, že Kreml považoval výměnu režimů v Gruzii a zejména na Ukrajině za přímou hrozbu.

O nic lépe na tom však není ani ruská opozice. Silný impulz v podobně netransparentních parlamentních voleb loni v prosinci se v průběhu roku postupně vytratil a v současné době protestní aktivity dostaly kritické úrovně. Mnohatisícové protesty se lídrům protivládního hnutí nepodařilo přetavit v hmatatelnější výsledky a nyní i samotná pouliční podpora začíná upadat.

Šanci, kterou opozice měla na začátku letošního roku, byla ve větší míře promarněna. Nepodařilo se jí rozšířit masové protesty za hranice tradičních protestních center. Tak jako v minulých letech se mnohatisícové demonstrace až na výjimky konají pouze v Moskvě a Petrohradu.

O tomto neúspěchu svědčí i netransparentní volby starosty v Astrachani, proti kterým se místní i následně moskevská opozice snažila neúspěšně protestovat. Opozice nemohla na svou stranu získat nespokojené místní obyvatele a starostou města se stal poslanec státostrany Jednotné Rusko.

Ruská opozice nevyužila získaný potenciál ani během říjnových regionálních voleb. Místo toho, aby motivovala voliče hlasovat proti Jednotnému Rusku, Rusové raději k volebním urnám nepřišli. Nejvýraznější prohrou protivládních sil se stala volba starosty podmoskevských Chimkách. O tento post se ucházela známá aktivista Jevgenije Čirikovová, která se proslavila kampaní proti kácení místního lesa.

Čirikovová obdržela bezmála 8 tisíc hlasů, přitom v Chimkách má právo volit 151 tisíc obyvatel. Nutno dodat, že vítěz hlasování, kandidát Jednotného Ruska, získal pouze 21 tisíc hlasů.

Degradace státní moci a opozici názorně ilustruje případ opozičníka Leonida Razvozžajeva. Razvozžajev, člen radikální Levé fronty a asistent poslance Ilji Ponomarjova, je figurantem kauzy o plánovaném státním převratu, který měli představitelé levého křídla opozice s pomocí Gruzie jakoby chystat.

Razvozžajev, který v té době figuroval v případu jako pouhý svědek, byl unesen z Kyjeva, když žádal o azyl na ukrajinské pobočce Úřadu vysokého komisaře OSN pro uprchlíky. Nehledě na to, že tuto skutečnost potvrdil jak úřad OSN i ukrajinské ministerstvo vnitra, ruský vyšetřovací výbor trvá na tom, že Razvozžajev přijel do Moskvy sám, vzdal se bezpečnostním orgánům a ještě k tomu napsal desetistránkové přiznání.

Schizofrenii celé situace umocnil tiskový mluvčí ruských vyšetřovatelů Vladimir Markin, když prohlásil, že Razvozžajevova výpověď vlastně nemá valnou váhu.

Je nutné podotknout, že to je poprvé, co ruské orgány podobným způsobem zasáhly proti představiteli politické opozice. Oligarchu Borise Berezovského nebo mediálního magnáta Vladimira Gusinského, kteří jsou považováni za nepřátele Kremlu, ruské tajné služby z jejich zahraničního exilu neunášely.

Únos Razvozžajeva se mohl stát pro opozici vhodným mobilizačním momentem. Mohl, ale nestal se jím. Na incident fakticky nereagovala ani parlamentní, legalizovaná opozice v podobě sociálnědemokratického Spravedlivého Ruska či komunistické strany, se kterou Levá fronta spolupracuje, ani protivládní opozice.

K žádným spontánním demonstracím, akcím na Razvozžajevovu podporu či masovým protestům nedošlo. Demonstrace na podporu politických vězňů se v Moskvě zúčastnilo pouze pár tisíc osob. Místo toho nedávno zvolený Koordinační rada opozice, jak zmiňuje ruský tisk, píše zákony na období po svržení putinovského režimu.

Vzniká tedy otázka: má se Česká republika angažovat a bezvýhradně podporovat ruskou opozici?

Klíčovým pilířem české zahraniční politiky je podpora lidských práv. Česko podporuje občanskou společnost na Kubě, v Bělorusku, na Balkáně, a přesto, že se to na oficiálních stránkách ministerstva zahraničí neuvádí, i v Rusku.

Ve vztahu k Rusku jsou pro nás určující historické zkušenosti, kulturní blízkost a předsudky (o jejichž platnosti lze dlouho debatovat). Proto i někteří politici mají potřebu se vůči Moskvě vyhraňovat nebo jí naopak považují za protiváhu evropské federalizaci.

Nejednotnost naší pozice k Rusku nedávno demonstroval spor okolo Pussy Riot. Zatím co ministr zahraničí Schwarzenberg ruské punkerky otevřeně podpořil, premiér Nečas tuto podporu odsoudil, přičemž dodal, že škodí českému vývozu.

Problém se však netýká pouze našeho exportu. Má Česká republika suplovat ruskou občanskou společnost a bezhlavě se bít za každého vězněného nebo stíhaného opozičníka? Má vyjadřovat podporu všem, nehledě na jejich politickou orientaci a spáchané činy?

Osobně si myslím, že nikoliv. Na rozdíl od Spojených států, Velké Británie či Německa naše země není považována za garanta demokracie, a proto není povinna vyjadřovat se nebo dokonce zasahovat v každém případě narušení lidských práv, ke kterému v Rusku dochází. Naopak, Česká republika si může dovolit ten luxus, že může reagovat na případy, které si to zaslouží, a jejich aktéři přinejmenším vyznávají podobné hodnoty, jako my.

Ať se o podporu zmíněného Razvozžajeva starají Spojené státy nebo Německo. Jeho radikálně levicové vidění světa je sotva blízké politikům současné vládní koalici. Podpora ruské opozice by totiž neměla být účelová, neměla by být naším klackem na Kreml, kterým bychom si léčili komplexy. Mělo by platit, že protivník našeho „nepřítele“ není náš partner.

Česká zahraniční politika by měla prosazovat univerzální myšlenky lidských práv a podporovat ty, kteří se k nim hlásí. A to i nehledě na složitou situaci, ve které se ruská opozice nyní nachází.

Místo falešného humanismu, který nám Moskva může vyčítat a s chutí to také dělá („podporujete extrémisty, které byste sami trestali“), by Česká republika měla pečlivě vybrat představitele ruské občanské společnosti, jež je připravena různými způsoby podporovat.

To současně znamená, že bychom naši pozici měli více koordinovat s unijními partnery. Místo sporné podpory Pussy Riot bychom měli například prosazovat zavedení černého seznamu ruských úředníků, podílejících na represích vůči občanské společnosti, kterým by byl zakázán vstup na území Evropské unie.

Takový přístup vyžaduje jasnou koncepci zahraniční politiky, kterou by se řídili všichni ústřední aktéři na české politické scéně. A to je zjevně problém.