Druhá část rozhovoru s Pjotrem Ščedrovickým o osudu ruské emigrace v Československu před druhou světovou válkou.

V polovině května bude pražskému publiku představena knižní série Ruská filozofie první poloviny 20. století - společný projekt Institutu filozofie Ruské akademie věd a ruského neziskového fondu Institut rozvoje G. P. Ščedrovického. Jedním z iniciátorů vydání série je Pjotr Ščedrovickij, zástupce ředitele pro rozvoj Institutu filozofie Ruské akademie věd, syn významného ruského filozofa sovětské éry Georgije Ščedrovického.

Pane Ščedrovickij, v první části rozhovoru jsme hovořili, že k „renesanci“ ruské kultury na české půdě v 20. letech došlo díky souhře celé řady okolností. Zmínil jste, že svou roli sehrál pragmatismus nové československé vlády, možnost využít potenciál ruské kulturní obce a vysoká koncentraci intelektuálů na jednom místě. Tato intelektuální diaspora bezpochyby měla vliv na život první republiky. A jaký vliv měla, podle vašeho názoru, Praha a Československo celkově na tak zvanou bílou emigraci? Pomáhalo jí rozvíjet se? Nahradila jí československá vláda ztracený majetek?

Víte, pro lidi z prostředí kultury, vědy nebo umění je nejdůležitější prostředí a možnost v něm obnovit nějaké prvky toho stylu a blízkého okolí, které měli doma. A tato možnost je samozřejmě velmi lákala. Hovořili jsme s vámi o tom, že úroveň koncentrace intelektuálního potenciálu v Praze v tomto období byla nejvyšší v Evropě. To ruské emigraci umožňovalo žít a rozvíjet se.

Je známo, a my jsme o tom nedávno psali, že se Masaryk snažil zachránit ruského teologa, otce Pavla Florenského. Československý prezident pro něho obstaral osvobození z GULAGu a povolení odjet s rodinou do Československa. Avšak Florenský odmítl. Špičky československé elity se tehdy usilovně snažily obstarat podporu a záchranu ruských intelektuálů a kultury.

S čím bylo spojeno odmítnutí Florenského opustit SSSR? Vždyť není příliš obvyklé, aby někdo odmítl osvobození z GULAGu. Přitom Pavla Florenského čekal tragický osud - byl popraven.

To byl možná jediný případ, kdy někdo odmítl vyjít na svobodu ze stalinského lágru. Florenskij byl věřícím, byla to jeho morální volba.

S čím byl spojen takový zájem Čechoslováků o ruskou inteligenci?

V první řadě si myslím, že tento zájem byl zasloužený. Na začátku 20. století v Rusku probíhal mimořádně bouřlivý, možné jeden z nejprogresivnějších intelektuálních procesů. Lidé s ním spojení byli opravdové osobnosti ve svých oborech. Bezpochyby byli nejlepší nebo jedni z nejlepších. Druhým momentem bylo, že Masaryk bezesporu přemýšlel o evropském sjednocení, o integrované Evropě.

Masaryk v sobě spojoval liberální hodnoty a hodnoty demokratického rozvoje. Země se v tu dobu prudce rozvíjela. On si byl vědom nedostatku kulturních intelektuálních kádrů a plně chápal jejich hodnotu.

Proč tedy skončila ruská akce?

Když se na přelomu 20. a 30. let vyostřila ekonomická krize, vznikly s financováním ruské akce objektivní problémy. K tomu, v Československu přišel k moci nový prezident, země se dostala pod tlak z jedné strany Německa a z druhé Sovětského svazu. Plus místní komunisté vyvíjeli tlak uvnitř republiky. V tu dobu se situace v Evropě měsíc od měsíce vyostřovala. Politické vedení bylo nuceno neustále balancovat mezi dvěma zly. V tu dobu z Československa odjeli ti nejobezřetnější ruští emigranti.

Když byla Česko-Slovenská republika okupována Německem, nacisté začali částečně pronásledovat představitele emigrace. Zejména ty, kteří se zapojili do odbojové činnosti. V roce 1945 přišla sovětská rozvědka NKVD, která všechny ruské emigranty definitivně „vyčistila.“ Někdo zemřel a někdo byl zavlečen do Sovětského svazu a zahynul tam.

Třeba generál Sergej Vojcechovský, jeden z vůdců bílého hnutí, zemřel ve Zvláštním táboře GULAGu v Irkutské oblasti. Přitom od roku 1921 působil na generálské hodnosti v československé armádě. V roce 1997 mu Václav Havel udělil in memoriam Řád Bílého lva a nazval ho národním hrdinou.

K podobnému docházelo ve všech koutech Evropy, které se dostaly do područí SSSR. Stejný osud čekal emigranty v Rize, ve Vilniusu, v Polsku...

A ruská inteligence, která žila v Praze v 20. letech, se chtěla vrátit do své vlasti?

Samozřejmě, na začátku 20. let ještě existovala naděje, že se bolševický režim dlouho neudrží. Ale koncem 20. let už bylo jasné, že k žádnému návratu nedojde. K tomu okamžiku už museli ruští emigranti uznat, že odjeli navždy.

Přesto se mnozí s tím nemohli smířit do poslední minuty. Filozof Ivan Ilin v 50. letech stále ještě někomu psát do Ruska, kdo by se měl po bolševismu zabývat obnovou země. Vždyť pro profesionála existuje jediný způsob jak přežít: přemýšlet, psát a doufat, že jeho práce budou číst, že jeho myšlení může být reprodukováno a přenášeno. Může to být falešná představa, ale umožňuje žít.

Mimochodem, v Praze byla vydána první kniha o sovětských pracovních lágrech - Koncentrační tábor: Rusko Ivana Soloněviče. V roce 1936 se poprvé objevila v češtině. Byly to první informace od svědka, který utekl ze stalinského SSSR. Je to zvláštní příběh. Panuje názor, že Soloněvič utekl, ačkoliv se to zdá málo pravděpodobné.

Uvěřili mu?

Myslím si, že mu nevěřili. Evropané si nemohl představit, že několik milionů lidí, bezmála všichni obyvatelé tehdejšího Československa, sedí v koncentračních táborech nebo pracují jako otroci na monstrózních stavbách komunistického režimu.

Jak dobře znají tyto filozofy a ostatní představitele ruské kultury v současném Rusku?

Pokud bych měl na vaší otázku odpovědět krátce, tak dnešní Rusko o nich nic neví. Dnes se v Rusku hodně naříká na „odliv mozků.“ Ale pokud jde o skutečný odliv, tak ten se uskutečnil právě po roce 1917. Tehdy došlo k záměrné deportaci velkého počtu lidí. Nejednalo se přitom pouze o filozofy, které režim mohl podezřívat, že mají zájem o nějaký ideologický vliv a moc. Ale vyhnáni byli vědci a lidé, kteří se jen chtěli zabývat svou prací.

Existuje takové výborné ruské přísloví: „Slyšel cinkání, ale neví, odkud přichází.“ To odráží současnou situaci. S perestrojkou se začaly vydávat práce určitých lidí, proto někdo slyšel nějaká jednotlivá jména. A odtud se vzal náš projekt.

Dali jsme si, metaforicky řečeno, cíl „vrátit Rusku jména.“ Vrátit Rusku ruské filozofy, kteří působili v první polovině 20. století. A rovněž ve druhé, protože mnozí neznají dokonce ty, kteří působili v Sovětském svazu.

Snažíme se nedělat akcent na jednu filozofickou školu, ale předkládáme expozici širokého kruhu absolutně různých filozofických myšlenek a doktrín. U nás budou ruští marxisté, teologové, představitelé vědecké filozofie, filozofie práva a filozofie psychologie. Dali jsme si za úkol co nejšířeji obnovit historickou paměť.

Nebudeme ale vydávat práce těch nebo oněch filozofů, naše série obsahuje knihy přímo o nich. Tedy, každý svazek jsou svým způsobem „vrátka“ k tvorbě určitého myslitele. Nevím o žádném podobném projektu ve světě. Po druhé světové válce v Japonsku podnikli něco podobného, ale tam obnovovali různá jména: filozofů, politiků a umělců. Mimochodem, jejich projekt měl obrovský úspěch.

My se však soustředíme pouze na filozofy a naše knižní série už sklidila kladné reakce.

_______________


Pjotr Georgijevič Ščedrovickij - expert na rozvojový management, problematiku regionální a průmyslové politiky, inovace a personalistiku; poradce generálního ředitele Federální agentury pro atomovou energii Rosatom, prezident Institutu rozvoje G. P. Ščedrovického; člen vedení fondu Centrum strategického vývoje Severozápad; zástupce ředitele pro rozvoj Institutu filozofie Ruské akademie věd; člen Rady klastru města Železnogors, člen expertní rady ruské vlády.

P. Ščedrovickij se narodil 17. září 1958 v Moskvě, v rodině filozofa a metodologa G. P. Ščedrovického. Absolvoval Fakultu psychologie a pedagogiky Leninova Moskevského státního pedagogického institutu. Doktorát získal na Vědecko-výzkumném institutu Obecné a pedagogické psychologie Akademie pedagogických věd.