První část rozhovoru s Pjotrem Ščedrovickým o osudu ruské emigrace v Československu před druhou světovou válkou.

16.-17. května se v Praze uskuteční prezentace ruské knižní série Ruská filozofie první poloviny 20. století. Autoři projektu si Česko nevybrali náhodou. Podle jejich slov je role Prahy v podpoře a zachování ruské kultury po Říjnové revoluce v roce 1917 dnes neprávem opomíjena.

„Naše země, v přímém slova smyslu, mají společnou minulost, neboť ruská kultura počátku 20. století se na dlouhé roky stala součástí československé kultury. Československo v 20. letech přijalo a podpořilo více jak 25 tisíc ruských emigrantů,“ říká jeden z organizátorů projektu, zástupce ředitele pro rozvoj Institutu filozofie Ruské akademie věd Pjotr Ščedrovickij.

Mezi těmito 25 tisíci byli ti, kteří emigrovali hned po bolševickém převratu, ale rovněž ti, kteří z Ruska odešli později: s Němci, Francouzi, s generály bílé armády. V roce 1922 rozšířili pražskou ruskou obec někteří cestující nechvalně známého „parníku filozofů“ - vědci, lékaři, právníci, spisovatelé a filozofové, které nový ruský režim vyhnal z vlasti. O jejich osudu a životě v Praze se můžete dočíst v následujícím rozhovoru s Pjotrem Ščedrovickým.

Pane Ščedrovickij, proč Československo po první světové válce a revoluci v Rusku přitahovalo ruské emigranty? Vždyť to byl mladý, nově vzniklý stát. A přeci si ho ruská inteligence vybrala. Proč ruští emigranti nejeli například do Polska nebo do jiných slovanských států?

Klíčovou roli sehrála osoba prvního prezidenta nezávislého Československa Tomáše Garrigua Masaryka. Je všeobecně známo, že se Masaryk zajímal o Rusko a ruskou kulturu. Udržoval přátelské vztahy se širokou skupinou ruských filozofů své generace, těmi, kteří se narodili v druhé polovině 19. století. Méně lidí však ví, že Masaryk napsal knihu o historii ruské filozofie a chtěl ji vydat v Rusku. Cenzura ji však zakázala. Masaryk několikrát Rusko navštívil a do ruské revoluce vkládal určitá očekávání.

Sám Masaryk, podle mého názoru, vytvářel velmi zajímavý obraz vzdělaného a demokraticky orientovaného vládce. A mnozí Rusové s jeho osobou spojovali určité očekávání osvícenějšího vládnutí. Je třeba zdůraznit, že staletý sen Rusů o osvíceném panovníkovi je zvláštní téma pro velký filozofický výzkum nebo román. A Masaryk bezpochyby ztělesňoval tento neobyčejný fenomén: člověka, který získal moc díky své autoritě, erudici, kultuře a vzdělanosti, a nikoliv násilnou cestou.

Je třeba také mít na paměti, že na začátku 20. století bylo Československo jedním z nejbohatších evropských států. A poté, co začala přijímat ruské emigranty, na jejich podporu a výplatu stipendií utratilo víc, než všechny evropské státy dohromady. Historici uvádějí částku půl miliardy korun. Mnozí ruští emigranti žili právě na tuto pomoc, neboť neměli žádné jiné příjmy - když utekli z Ruska, přišli o všechno.

Ano, byla založena tak zvaná ruská akce.

Přesně tak. Koncem roku 1921, díky Masarykovi a některým dalším lidem z jeho okolí, Československo fakticky založilo tak zvanou ruskou akci a začalo cíleně zvát do republiky lidi z těch míst, ve kterých se nacházeli v okamžiku bolševického převratu. Někdo se nacházel v Cařihradu, někdo v Berlíně, někdo emigroval přes Finsko nebo Pobaltí. Lidé utíkali, jak mohli. Nezřídka jezdili zvlášť, bez rodiny, kterou potom hledali. Je velmi dobře známo, že se Marina Cvětajevová se svým manželem Sergejem Efronem, důstojníkem bílé armády, setkala v roce 1922 v Československu. Efron utekl z Ruska, když už byla v Praze. Potom se tam setkali a v roce 1925 odjeli do Paříže.

Když Češi vyhlásili ruskou akci, přijelo do Československa velké množství Rusů. Ve „zlatém období“ mezi lety 1922 až 1928 žilo v nezávislé Československé republice více než 25 tisíc osob. Fakticky to bylo desetiletí „renesance“ ruské kultury počátku 20. století, ke kterému došlo díky politice prezidenta Masaryka.

A co ruskou akcí získalo samotné Československo?

Československo spojovalo s ruskou emigrací i pragmatický zájem. Masaryk měl zájem na zachování ruské kultury, protože ji velmi vážil. Podpora ruské inteligence byla ale považovaná rovněž jako způsob využití jejích znalostí a možností při budování první republiky, neboť vlastních kádrů měla Praha nedostatek. A tito lidé se samozřejmě podíleli na vzdělávací, osvětové, vědecké a výrobní činnosti.

Prahu díky tomu dokonce nazývali ruským Oxfordem.

Nazývala se různě: ruskými Athénami či ruským Oxfordem. Tato přízviska měla vypovídat o tom, že Praha je centrum vzdělanosti a vědy, a že byla protiváhou k ostatním centrům ruské emigrace.

Pokud si pamatujete, Paříž se nazývala „metropolí ruské emigrace,“ čínský Charbin byl „Ruskem za hranicemi“ a Berlín byl titulován jako „macecha ruských měst.“ V Berlíně bylo ale například neméně lidí než v Praze. Kromě toho tam fungoval Ruský institut, který do příchodu k moci nacistů, financovalo německé ministerstvo zahraničí. Atmosféra tam ale byla absolutně jiná než v Československu.

Vždyť Praha je unikátní město! Je nádherně postavené, výborně se v něm žije, a lidé, kteří tam přijížděli, se do ní ihned zamilovali. Ve svých dopisech z Paříže Cvětajevová píše, jak moc se chce vrátit do Prahy...

Co, kromě Masarykovy pomoci, ještě příznivě ovlivnilo renesanci ruské kultury v Praze?

Myslím si, že to byla souhra náhod. Určitý díl pragmatismu nové československé vlády, možnost využití potenciálu ruské kulturní obce a vysoká koncentrace těchto intelektuálů. Koncentrace intelektuálního potenciálu na jednom místě je velmi důležitá, neboť vždy poskytuje dodatečný synergický efekt.

Talentovaní a vzdělaní lidé se navzájem vydatně doplňovali. Jen si představte, za pouhých několik let vzniklo velké množství organizací a institucí. Ruští emigranti se aktivně účastnili nejen společenského života, ale některé věci vytvářeli od základů - v divadle, archeologii, vědě nebo ve filozofii.

A je tu ještě jeden důležitý moment. Více jak 3 tisíce osob získalo československé občanství. Tedy fakticky pevnou půdu pod nohama. Pravda, někteří žili v Československu na základě Nansenových pasů, který pouze potvrzoval totožnost, ale celkově práva těchto lidí nikdo neomezoval, což je také důležité k seberealizaci.

Můžete uvést jména ruských intelektuálů, kteří v meziválečné Praze působili?

Seznam je obšírný, ale mohu zmínit například Pavla Novgorodceva, který se zabýval filozofií práva, zoologa Michaila Novikova, teologa Sergeje Bulgakova, historika Alexandra Kizevettera, významného archeologa a kunsthistorika Nikodima Kondakova, ekonoma Sergeje Prokopoviče, diplomata a filozofa Pjotra Struve, ukrajinského filozofa a filologa Dmitrije Čiževského, historika Georgije Vernadského, teologa a filozofa Georgije Florovského, lingvistu Romana Jakobsona - žáka Gustava Špety.

Mimochodem, Jakobson založil v Praze v roce 1926 Pražský lingvistický kroužek, který bezpochyby patřil mezi nejlepší výzkumná centra světové úrovně. Tento kroužek poté měl velký vliv na celou evropskou sémantiku.

Kromě toho, v Československu působila Pražský skupina Moskevského uměleckého akademického divadla (MCHAT) a celá řada představitelů ruského umění. Již zmiňovaná Marina Cvětajevová žila v Praze v letech 1922 až 1925. Když odjela do Paříže, spisovatelka přišla nejen o státní stipendium, ale také o atmosféru slovanského města.

Často poté zmiňovala, že Paříž jí poskytuje větší finanční svobodu a velké množství kontaktů, ale nikdy tam necítila takovou otevřenost a srdečné přijetí emigrantských kruhů, jako v Praze.