Blížící se ukrajinské prezidentské volby mohou přinést nejen definitivní konec oranžové revoluce, ale i posílení vlivu Moskvy v zemi. Na rozdíl od předchozích voleb v roce 2004 Rusko má nyní v ohni dvě vážná želízka, která tomu mohou napomoci.

Nedávno Ukrajina oslavila páté výročí tzv. oranžové revoluce – sledu událostí, který začal jako protest proti výsledku druhého kola prezidentských voleb, v němž zvítězil prorežimní kandidát Viktor Janukovyč, a skončil příchodem k moci opozičních politiků v čele s Viktorem Juščenkem. Následný vývoj zemi přinesl zlepšení v oblasti lidských práv (od roku 2006 je organizací Freedom House hodnocena jako svobodná země) a svobody tisku (podle hodnocení organizace Reportéři bez hranic v roce 2004 obsadila Ukrajina 138. místo a nyní zaujímá 89. místo), nicméně k úplné demontáži předchozího nomenklaturně- oligarchického režimu nedošlo.

Vládu i nadále ovlivňují oligarchické klany. A to nejen formou příspěvků do stranických kas, ale i přímou cestou. Důkazem tomu je nejen etablování na politické scéně Julie Tymošenkové, někdejší majitelky společnosti zabývající se mimo jiné importem ruského a turkmenského plynu. Například oligarch Petr Porošenko působil nejdříve jako předseda rady národní banky a nyní je ministrem zahraničí, nebo Viktor Baloga, který vykonával do letošního května funkci šéfa prezidentského sekretariátu.

Problémy se nevyhnuly ani oranžové koalici. V následujících letech se začalo objevovat mezi jejími předními představiteli tření a poté v roce 2008 fakticky došlo k jejímu rozložení. Mezi Viktorem Juščenkem a Julií Tymošenkovou vznikly dokonce natolik velké rozpory, že na slavném náměstí Nezávislosti neproběhla žádná oficiální oslava výročí a každý z bývalých lídrů revoluce si událost připomněl zvlášť.

Na pozadí toho popularita prezidenta Juščenka zaznamenala postupné snížení. Jím vedená strana Naše Ukrajina dvakrát za sebou obsadila v parlamentních volbách třetí místo, přičemž celkový počet získaných hlasů nepřekročil 15 % a na tradičně „oranžovém“ západu země 30 %. Naopak popularita jeho bývalého soupeře Viktora Janukovyče neklesá. Strana regionů stabilně vyhrávala poslední parlamentní volby a její předseda má zatím největší šanci zvítězit v blížícím se souboji o post hlavy státu.

Právě na výsledku lednových voleb záleží, jakou konečnou známku obdrží oranžová revoluce. Zejména, dojde-li ke korekci současné zahraniční politiky, nebo bude-li pokračovat ve stejném směru.

Během vlády Viktora Juščenka země zesílila kurz na integraci do euroatlantických struktur a budování alternativních integračních projektů na postsovětském prostoru, což se odrazilo na úrovni vztahů s Ruskem. Přestože rusko-ukrajinské vztahy také měly před oranžovou revolucí proměnlivý charakter, po vítězství opozice došlo k nárůstu problematických momentů. Jednalo se přitom nejen o vyostření sporných otázek společných dějin, náboženský rozkol, působení Černomořské floty v Sevastopolu nebo celkově otázka Krymského poloostrova. Vliv eskalace vztahů mezi Moskvou a Kyjevem pocítily i okolní státy. Například během energetických krizí, kdy byly přerušeny dodávky plynu do Evropy, nebo když Ukrajina v roce 2006 uzavřela hranici s neuznanou Podněsterskou republikou jako odpověď na ruský ekonomický nátlak.

Na rozdíl od vstupu do Evropské unie, k němuž se všichni vážní pretendenti na prezidentský úřad hlásí, další vývoj vztahů s Ruskem představuje v blížících se volbách jedno z hlavních zahraničněpolitických témat. Pozice kandidátů je přitom různorodá. Od pokračování politiky oddalování země od Ruska, kterou prosazuje Viktor Juščenko, po politiku co nejtěsnějších vztahů, navrhovanou Viktorem Janukovyčem.

Také Moskva se pokouší zvrátit nepříznivou situaci, která pro ni panovala v minulých pěti letech. Jak píše bývalý poradce amerického prezidenta pro národní bezpečnost a politolog Zbigniew Brzezinski v knize Velká šachovnice, Rusko „nemůže bez Ukrajiny obnovit své impérium, ať už na základě Společenství nezávislých států nebo eurasijstké filozofie. Impérium bez Ukrajiny by v konečném důsledku znamenalo, že se Rusko stane více asijským a vzdálenějším Evropě státem.“ Bez Ukrajiny nemůže Moskva plně realizovat žádný z integračních projektů, stejně tak i plně obnovit mocenský status na postsovětském teritoriu a v Evropě. Zároveň, bez spolupráce s Kyjevem jsou všechny pokusy dominovat na evropském energetickém trhu odsouzeny k neúspěchu.

Jako před minulými ukrajinskými prezidentskými volbami, tak i nyní Moskva pomáhá svému favoritovi prostřednictvím ekonomické pomoci. V roce 2004 například Rusko zrušilo pro členy Společenství nezávislých států daň z exportu uhlovodíkových surovin, což mělo Ukrajině přinést snížení ceny benzínu. Nyní je ústředním motivem cena plynu. Již minulý rok se premiéři obou zemí dohodli, že by se cena pro Ukrajinu mohla v roce 2009 pohybovat okolo 250 dolarů za tisíc metrů kubických. Tato dohoda nebyla kvůli plynové krizi nakonec uskutečněna a Kyjev v prvním čtvrtletí letošního roku platil 360 dolarů za tisíc metrů kubických (ke konci roku se průměrná cena kvůli setrvačnosti cenového vzorce snížila na 260 dolarů za tisíc metrů kubických).

V polovině listopadu poté Ukrajina, respektive premiérka Julie Tymošenko, dostala další předvolební dárek. S Vladimirem Putinem se dohodla, že republika nebude muset platit penále za neodebraný plyn, jehož výše má ke konci roku dosahovat až 7,5 miliardy dolarů, bude snížen roční objem importu plynu z původních 52 miliard metrů kubických na 33,75 miliard, poplatek za tranzit plynu bude odpovídat evropským standardům a průměrná cena plynu se bude pohybovat okolo 286 dolarů za tisíc metrů kubických.

V porovnání s rokem 2004, kdy Moskva byla nucena vsadit na kandidáta, jehož vítězství nejvíce slibovalo zachování stávajícího režimu výhodného pro ruské firmy, má nyní v ohni minimálně dvě želízka. Tradičně na Rusko orientujícího se Viktora Janukovyče a někdejší oranžovou princeznu Julii Tymonšekovou.

První zmíněný kandidát svou pověst potvrdil na nedávném sjezdu Jednotného Ruska, kde konkrétně prohlásil, že „dnes existuje skutečná šance vrátit naše (rusko-ukrajinské – pozn. autora) vztahy na úroveň ne pouze strategického, ale historického partnerství – společně budovat budoucnost našich národů a států.“ Naopak Julie Tymošenko na první pohled nevypadá jako favorit Moskvy. Tradičně si zakládá na ukrajinském patriotismu a například před volbami v roce 2006 razantně vystoupila proti zavedení ruštiny jako druhého úředního jazyku.

Nicméně Tymošenko je pragmatický hráč. Bez podpory Moskvy nemůže vyhrát osobní souboj s prezidentem Juščenkem, který se snaží snižovat její kompetenci, stejně jako bez podpory východní části Ukrajiny nemůže ve volbách zvítězit. Spolupráce s Ruskem, konkrétně uzavření smlouvy na dodávky plynu, má dokázat, že je schopna řešit klíčové ekonomické problémy a je s ním schopna, na rozdíl od nynější hlavy státu, navázat konstruktivní dialog.

Takové rozložení sil Kremlu vyhovuje. Slibuje nejen zlepšení rusko-ukrajinských vztahů, ale také posílení na postsovětském teritoriu. Oba kandidáti se zdrženlivě staví k vstupu země do Severoatlantické aliance, rýsuje se možnost získat přístup k ukrajinské potrubní infrastruktuře a není vyloučeno, že může dojít na slova Michaila Brodského, bývalého poradce Tymošenkové, který tvrdí, že Rusko může za příznivou cenu plynu získat Sevastopol. Třeba pouze v podobě prodloužení smlouvy o pobytu ruského námořnictva.

Před Moskvou se zároveň otevírá ještě jedna možnost. Nejen realizovat své regionální geopolitické ambice, ale také využít Ukrajinu jako most pro sblížení s Evropskou unií. Překročit imperiální politiku a v souladu s výzvami prezidenta Medveděva modernizovat ruskou zahraniční politiku. Takovou šanci Rusku nemůže poskytnout rigidní Lukašenkův režim, ale právě Ukrajina absolvovavši oranžovou tranzici. Otázkou zůstává, nezastaví-li se Moskva v půli cesty?