Koncem listopadu ruský prezident představil projekt smlouvy o evropské bezpečnosti. Jeho prostřednictvím se Moskva chce podílet na rozhodování o bezpečnostní politice v Evropě. Nynější podoba dokumentu však více vyhovuje ruským zájmům, než zájmům Evropy a Spojených států.

Amerického prezidenta Baracka Obamu a ruského prezidenta Dmitrije Medveděva spojuje přinejmenším jeden moment. Oba dva si na první příčku svého zahraničněpolitického programu postavili vysoce ambiciózní projekty. Prezident Obama se touží zapsat do dějin mezinárodních vztahů jako průkopník celosvětového jaderného odzbrojení. Tuto koncepci představil během letošní návštěvy Prahy a na první etapě do ní zahrnul novou pozici k íránskému jadernému programu, adaptaci protiraketového systému a podepsání nové rusko-americké smlouvy o snížení počtu strategických jaderných zbraní. Jeho ruský protějšek vystoupil s projektem na nižší úrovni, avšak o nic méně zajímavějším. Pokouší se změnit pro Rusko nevýhodnou situaci v rozhodování o evropské bezpečnosti „novým Závěrečným helsinským aktem.“

Problém ztráty vlivu na rozhodování a řešení bezpečnostních otázek na evropském kontinentu řeší Moskva od konce studené války. Po rozpadu východního bloku přišla o většinu instrumentů, kterými mohla ovlivňovat bezpečnostní politiku v Evropě, a základ novým položen nebyl. Situaci dále prohlubovala postupná integrace někdejších členů Varšavské smlouvy do Severoatlantické aliance. Rusko ji zpočátku vnímalo jako vnitřní záležitost každého státu, nicméně s absencí reformy Aliance a posilovaní její role na úkor OBSE a OSN začala Moskva postupně zaujímat k organizaci negativní postoj.

Změnu nepřineslo ani založení Rady Rusko-NATO. Orgán disponuje pouze konsultativní funkcí a nemůže se podílet na schvalování rozhodnutí Aliance, nebo ovlivňovat rozhodovací proces. Obdobně ani Severoatlantická aliance nemá nástroj, kterým by mohla ovlivňovat rozhodnutí Moskvy. To se během kosovského konfliktu v roce 1999 a později během kavkazského konfliktu v roce 2008 ukázalo jako kritický faktor. Ani jedna ze stran neměla účinný mechanismus, jak eskalaci situace zabránit. Naopak, jednostranné prosazování vlastních zájmů přispělo k ochlazení vzájemných vztahů.

Rusku k posílení role na evropském kontinentu nepomohla ani na začátku 90. let založená Organizace Smlouvy o kolektivní bezpečnosti (ODKB), analogie NATO na postsovětském teritoriu. Uskupení mělo původně fungovat jako vojensko-politická organizace sjednocující bývalé republiky SSSR, avšak členem se stalo pouze Rusko, Bělorusko, Arménie, Kazachstán, Kyrgyzstán, Tádžikistán a Uzbekistán. Například Moldavsko členství odmítlo kvůli ruské účasti v podněsterském konfliktu, Ukrajina se omezila pouze na vojensko-technickou spolupráci. ODKB tedy zůstala více asijským uskupením, než evropským. Vážným faktorem je i skutečnost, že Severoatlantická aliance doposud s organizací nenavázala spolupráci na oficiální úrovni.

Aby Moskva tuto nepříznivou situaci změnila, přišla s návrhem transformovat architekturu evropské bezpečnosti prostřednictvím nové smlouvy. Ruský prezident tuto iniciativu poprvé představil během státní návštěvy Německa v červnu 2008. Text smlouvy byl zveřejněn koncem listopadu letošního roku.

Dokument předpokládá vznik organizace kolektivní bezpečnosti, jejímiž členy se mají stát „všechny země nacházející se na euroatlantickém a euroasijském teritoriu od Vancouveru do Vladivostoku“ a uskupení jako je Evropská unie, OBSE, ODKB, NATO a Společenství nezávislých států. Cílem organizace má být „regulace vznikajících otázek a rozporů, snížení nedůvěry, vypracování adekvátní reakce na výzvy a hrozby v oblasti bezpečnosti.“ K dosažení tohoto cíle má sloužit nejen výkonný orgán v podobě konference členských států vynášející na základě konsenzu závazná rozhodnutí, ale také jednotlivé body smlouvy.

Její signatář se například zavazuje vést takovou politiku nebo účastnit se takových akcí, které by se zásadním způsobem nedotýkaly bezpečnosti jiného signatáře, podobně i rozhodnutí přijímaná v rámci organizací, jež je signatář členem, by neměly zásadním způsobem ovlivňovat bezpečnost ostatních spolusignatářů. Stát, který podepsal smlouvu, současně nemůže poskytnout své území k napadení či ohrožení bezpečnosti jiného signatáře. V případě ohrožení nebo napadení jednoho ze signatářů smlouva předpokládá i pravidlo kolektivní obrany. Agrese proti jednomu členskému státu může ostatními spolusignatáři považována za agresi proti nim samotným.

Ze zmíněných bodů je zřejmé, že taková forma kolektivní bezpečnosti je v první řadě výhodná pro Rusku. V případě, že by se signatáři dokumentu staly „všechny státy od Vancouveru do Vladivostoku,“ Moskvě by to pomohlo řešit většinu palčivých otázek v oblasti bezpečnosti. S odkazem na článek o zákazu poskytování území k ohrožení ostatních spolusignatářů by se mohla zbavit bezpečnostního rizika, které spatřuje v umístění americké protiraketové obrany v Evropě. S odkazem na dodržování bezpečnostních zájmů zbývajících signatářů při přijímání rozhodnutí v jiných organizacích by mohla po Severoatlantické alianci požadovat ukončení procesu rozšiřování, neboť Kreml jej považuje za riziko pro svou bezpečnost.

Naproti tomu není zcela jasné, co by tím Evropa a Spojené státy na oplátku získaly, a jak by smlouva ve skutečnosti ovlivnila nynější architekturu evropské bezpečnosti. Vedle OBSE by vznikla další organizace s podobnou agendou, přičemž z dokumentu není zcela jasné, jaká role je OBSE v budoucnu přisuzována. Podle smlouvy je jediný orgán „s hlavní odpovědností za udržování mezinárodního míru a bezpečnosti“ Rada bezpečnosti OSN. Rusko se takovým způsobem může snažit snížit vliv organizace, která jeho politiku často kritizuje.

Naopak je zřejmé, že smlouva je zaměřena na oslabení pozice Severoatlantické aliance a zároveň Spojených států v Evropě. Dokument je jednoznačně namířen k oslabení její role výhradního garanta evropské bezpečnosti, neboť by se musela podřizovat ruským požadavků. Takový dojem vyvolává například bod, na jehož základě by Moskva mohla požadovat zastavení procesu rozšiřování Aliance. Za protinatovskou lze považovat také zmínku o kolektivní obraně. Kromě identifikace s euroatlantickou civilizací zůstává i nadále stěžejním důvodem vstupu do NATO článek 5 Washingtonské smlouvy. Zbavení Aliance exkluzivity kolektivní obrany má snížit její váhu v očích nynějších členů a přitažlivost pro budoucí.

Současně se objevují pochyby, dodrží-li sama Moskva smlouvu, pokud například vznikne požadavek na stažení ruské armády z Podněstří, Jižní Osetie, Abcházie nebo Krymu? Moldavsko, Gruzie a Ukrajina tradičně vnímají působení ruského vojska na svém území (v případě prvních dvou států de iure území) negativně. Moskva si naopak tímto způsobem zachovává strategický vliv v dané oblasti a není jisté, zda-li by na takový požadavek přistoupila. Dokument se tak může rozpadnout dříve, než by ukázal svou životaschopnost.

Medveděvův projekt smlouvy o evropské bezpečnosti je v určitém smyslu krok správným směrem, neboť nynější architektura neodpovídá stavu mezinárodních vztahů, který vznikl po studené válce. Nicméně USA a evropské státy, zejména ty, které stále vnímají Moskvu jako bezpečností hrozbu, nebudou souhlasit s předloženým návrhem smlouvy, jež by znamenal posílení ruského vlivu. Aby bylo možné dosáhnout určité shody, Kreml bude muset nabídnout svým partnerům určité garance. Minimálně zrušení moratoria na Smlouvu o konvenčních ozbrojených silách v Evropě (CFE) vyhlášeného v roce 2007 nebo stažení vojsk z neuznaných republik.