Příspěvek do diskuze k článku paní Jany Hybáškové z 15. prosince o příčinách rozporu mezi euroatlantickou civilizací a Ruskem.

Nedávno paní Hybášková zveřejnila na blogu Aktuálně.cz článek, v němž se pokoušela najít příčinu rozporů mezi euroatlantickou civilizací a Ruskem v oblastech společného zájmů. Tyto rozpory zatím nemají fundamentální charakter, nicméně významným způsobem ovlivňují, respektive brzdí vzájemné vztahy. Zářným příkladem je například absence smlouvy mezi Evropskou unií a Moskvou o partnerství a spolupráci. Platnost předchozího dokumentu skončila v roce 2006 a nový nebyl doposud podepsán.

Celý problém autorka vidí v asymetrii společných hodnot a vyhodnocování rizik. Moskva a Brusel (a Washington) volí rozdílné přístupy k otázce lidských práv, energetické bezpečnosti, či k podobě architektury evropské bezpečnosti. Sama paní Hybášková se bohužel nevyhnula pasti „asymetrické“ interpretace některých položek. Značně diskutabilní je tvrzení o jednostranné výhodnosti nové smlouvy o snížení počtu strategických zbraní. Spojené státy žádným způsobem na menším počtu hlavic a nosičů netratí (obzvlášť, vezme-li v úvahu Obamův hlavní zahraničněpolitický projekt). Zvýšení role strategických nejaderných nebo konvenčních zbraní jim naopak, vzhledem k stavu ruské armády, přinášejí výhodu. Sporné je taktéž například hodnocení spolupráce v Afghánistánu.

Také lze polemizovat s označením asymetrie za kořen problémů vzájemných vztahů. Asymetrie není příčina, ale symptom. Symptom absence jasného postoje k Rusku a hibernace v poststudenoválečném stavu. Ani Česká republika, ani sjednocená Evropa nemají jasnou představu, kým pro ně Rusko je a kým by mělo z dlouhodobého hlediska být. Naopak, politika vůči Moskvě často vzniká operativně a ad hoc. Rusko samotné se nezřídka stává objektem vnitřní polarizace.

Česká politická scéna nemůže definovat svůj ucelený vztah k Rusku, avšak jednotliví aktéři Rusko používají jako mobilizační faktor (viz poslední fáze diskuze o umístění americké protiraketové obraně v ČR), nebo využívají jeho obraz tradičního protipólu vůči západní orientaci a hodnotám (viz ruská orientace Václava Klause nebo nynější ČSSD). Odlišný postoj k Rusku je zřejmý i napříč Evropskou unií. Bývalé státy východního bloku zastávají na základě historických zkušeností kritičtější pozici, staré členské státy upřednostňují převážně pragmatický postoj.

Absence jasně definované pozice nevznikla, jak by se mohlo zdát, následkem agresivnějšího kurzu ruské zahraniční politiky v posledních několika letech. Tento problém má strukturální charakter a sahá až k samotnému rozpadu Sovětského svazu.

Dnes je již možné s čistým svědomím nazvat 90. léta za desetiletí nevyužitých šancí. Nadšení z fukoyamovského konce dějin zmařilo příležitost vyřešit regionální konflikty vzniklé v průběhu bipolárního soupeření a zamezit eskalaci nově vznikajících.

Přes počáteční relativně optimistické vyhlídky se nepodařilo uregulovat izraelsko-palestinský konflikt, jenž se na začátku nového tisíciletí opětovně vyhrotil do násilné fáze. Dostatečné úsilí nebylo věnováno k zamezení rozšíření jaderného klubu o problematické aktéry, ani k donucení těchto aktérů podepsat a dodržovat smlouvu o nešíření jaderných zbraní. Irácká mise zůstala, nehledě na podporu muslimských států, nedotažena do konce. Třináct let poté se toto rozhodnutí stane pro Spojené státy osudovým.

Obdobným způsobem se nepodařilo využít potenciál vzniklý s rozpadem sovětského impéria. Pokud ideologické soupeření Spojeným státům a sjednocující se Evropě umožňovalo snadno definovat postoj k SSSR, situace se státem vytvořeným na jeho troskách byla složitější. Moskva náhle přestala být pro euroatlantickou civilizaci hrozbou, dobrovolně demontovala totalitární systém a začala se hlásit k demokratickým principům. Na druhou stranu z někdejší politicky a ekonomicky silné velmoci zůstal pouhý stín, který nebyl v očích Západu rovnocenným partnerem.

Rozpor mezi těmito faktory přivedl k tomu, že nová koncepce politiky vůči Moskvě ve skutečnosti nevznikla. Místo ní vznikla jakási kvazikoncepce vycházející z adaptované verze studenoválečných postojů. Primární myšlenka této koncepce byla následující: Rusko jako nový demokratický stát bude vždy souhlasit s politikou předních demokratických států, v opačném případě lze jakýkoliv nesouhlas považovat za reminiscenci sovětské minulosti. Souběžně s tím byla Moskva odsunuta na okraj formujícího se exkluzivního integračního a rozhodovacího procesu v nové Evropě.

Pokud Rusko na začátku 90. let nevidělo problém v rozšíření Severoatlantické aliance o bývalé členy organizace Varšavské smlouvy a Kreml politicky podporoval Západ během války v Jugoslávii, v druhé polovině 90. let vzájemné vztahy eskalovaly. Sousloví "studený mír" použité Borisem Jelcinem se vztahuje právě k tomuto období a nikoliv pouze k současnosti. Moskva již tehdy přestala vidět výhodu v prozápadní orientaci.

Evropa a Spojené státy tedy nevyužily příležitost v podobě vytvoření nového mechanismu spolupráce a možnosti stabilního vývoje vzájemných vztahů s Moskvou. Naopak kontradikce vzniklé absencí jasné politiky se stále více prohlubovaly a v novém tisíciletí zesílily. Rusko díky přílivu příjmů z exportu energetických surovin znovu začalo pociťovat svou moc a agresivněji prosazovalo své zájmy. Jestliže v 90. letech byly na programu rozpory v otázce lidských práv v souvislosti s válkou v Čečensku, postupně se rozcházející pohledy na rozšiřování NATO, v následujícím desetiletí se objevily celkové rozpory v oblasti lidských práv, bezpečnostní rozpory se rozšířily o protiraketovou obranu, o ruské moratorium na smlouvu o omezení konvenčních zbraní nebo o řešení problému separatistických států. Po zkušenostech s přerušováním dodávek plynu se novým tématem stala energetická bezpečnost.

Nehledě na rozšiřující se okruh sporných témat vztah k Rusku doposud nebyl jasně definován. Nyní Evropská unie dostává novou šanci. Se vstupem v platnost Lisabonské smlouvy došlo k posílení jednotné zahraniční politiky a se vznikem postu vysokého představitele EU pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku se zvýšila její flexibilita. Tyto změny se mohou stát impulzem k obnovení diskuze o evropské strategii vůči Rusku. Evropská unie by si měla definovat, jaké oblasti jsou pro ni ve vztahu k Moskvě prioritní a jaké jsou druhořadé (je možné slučovat otázku lidských práv a import energetických surovin?). Je-li Rusko partner, se kterým je možné vytvářet společné projekty v postsovětském prostoru, nebo přirozený konkurent Unie? Je-li Rusko pouhým dodavatelem energetických surovin, nebo se může stát partnerem v oblasti bezpečnosti? A především, jakou hrozbu pro Evropskou unii představuje silné Rusko?

Pokud bude tato diskuze znovu odložena, jedinou náplní vzájemných vztahů skutečně zůstane asymetrie a Unie, jako subjektu mezinárodních vztahů, ukáže svou nezralost.
_________________________________________________

Přeji všem čtenářům příjemné prožití svátků vánočních a do nového roku štěstí, zdraví a pohodu.