Ruský prezident nedávno schválil novou vojenskou doktrínu. Očekávané oteplení se Západem nicméně nepřináší.

Ruská armáda dostala minulý týden novou vojenskou doktrínu. Nahradila verzi z roku 2000 psanou ještě během Jelcinovy vlády a zároveň ukončila cyklus obnovy základních strategických bezpečnostních a zahraničněpolitických dokumentů zahájený po příchodu Dmitrije Medveděva do prezidentského úřadu. O nové vojenské doktríně se začalo hovořit koncem roku 2008, k jejímu zveřejnění došlo až 5. ledna, v den zahájení bezpečnostní konference v Mnichově. Načasování není pravděpodobně náhodné. Nová doktrína vzbudila obdobné kontroverze jako slavný mnichovský projev Vladimira Putina před třemi lety.

Po roce 2008 svět očekával změnu. Skončila Putinova a Bushova éra, během níž byly rusko-americké vztahy zakonzervovány ve stádiu horkého míru. Oba prezidenti si sice pohlédli do očí, ale místo spolupráce v nich našli sladko-ostré partnerství okořeněné rozpory v otázce protiraketové obrany, rozšíření Severoatlantické aliance nebo podoby systému mezinárodních vztahů. Na konci tohoto období Moskva po kavkazském konfliktu nabyla sebevědomí, díky postupnému oslabování vlivu a popularity Spojených států opticky posílila a dokázala, že se Washington bez ní v budoucnu neobejde.

Po příchodu do čela obou států nových prezidentů se vzájemné vztahy pomalu a se skřípotem začaly znovu rozbíhat. Barack Obama adaptoval plány na umístění protiraketové obrany ve středovýchodní Evropě, Moskva a Washington zahájily nová jednání o smlouvě o jaderném odzbrojení, vstupu Ukrajiny a Gruzie do Aliance svítí žlutá a Rusko s NATO aktivně jednají o spolupráci v Afghánistánu. V tomto kontextu se předpokládalo, že nová ruská vojenská doktrína, jako soubor oficiálních pozic státu v oblasti bezpečnosti, do určité míry zareaguje na restart vztahů a Kreml odpovídajícím obrazem zkoriguje podobu jaderného odstrašení a přehodnotí bezpečnostní hrozby a rizika.

Z hlediska části věnované jaderným zbraním k jisté změně skutečně došlo. Rusko i nadále považuje jaderný arzenál za nejdůležitější složku obrany státu před napadením jadernými i konvenčními silami, jeho váha však prošla změnou. Koncepce národní bezpečnosti z roku 2000 předpokládala možnost preventivního použití jaderné zbraně, současná verze vojenské doktríny pro její použití stanovuje dvě podmínky: v případě jaderného útoku na Rusko a/nebo na jeho spojence, v případě existenční hrozby vzniklé pro ruský stát při napadení konvenčními zbraněmi. V souladu s dokumentem Rusko zároveň považuje za svůj nejdůležitější úkol zabránit vzniku jaderného konfliktu.

Nejenže se tak nepotvrdily informace, podle níž by Rusko mohlo preventivně použít jaderné zbraně dokonce v lokálním konfliktu, Moskva naopak v tomto smyslu snížila práh použití jaderných zbraní z preventivního úderu do obranně-preventivního úderu. Sporným momentem přesto zůstává utajení Principů státní politiky v oblasti jaderného odstrašení, které použití jaderné zbraně dělají neprůhledným.

Znepokojení na Západě naopak vyvolalo vyhodnocení Ruskem bezpečnostních hrozeb a rizik v střednědobé perspektivě. Jejich výčet se od předchozí verze vojenské doktríny prakticky nezměnil a konstatuje, že primární ohrožení představují aktivity Spojených států.

Moskva nadále považuje za bezpečnostní riziko rozšiřování Severoatlantické aliance, podobně jako zřizování základen nebo rozmístění sil cizích států v zemích sousedících s Ruskem. Zde doktrína naráží například na plány Washingtonu rozmístit své základy v Bulharsku a Rumunsku, nebo na nedávné spekulace o dislokaci amerického protiletadlového a protiraketového systému Patriot nedaleko hranic s Kaliningradem. Rizikem taktéž stále zůstává budování protiraketové obrany.

Kavkazský konflikt dal podnět k definování nového rizika vycházejícího z územních nároků vůči Rusku nebo jeho spojencům. V něm nelze nevidět snahu ochránit spornou nezávislost Jižní Osetie a Abcházie. Poněkud diskutabilně vypadá na pozadí rusko-běloruských manévrů Západ 2009, které zejména v Polsku a Pobaltí vzbudily bouřlivé reakce, bezpečnostní hrozba vyvstávající z „demonstrace vojenské síly během vojenských cvičení na území hraničící s Ruskem.“

Pro novou ruskou vojenskou doktrínu je zároveň příznačné, že nehledě na proklamovaný zájem o zlepšení vztahů se Západem Moskva nepočítá v oblasti zamezení vzniku vojenských konfliktů se spoluprací se Spojenými státy a rozvoji spolupráce s Evropskou unií a Severoatlantickou aliancí je dána nejnižší priorita. Rusko v oblasti bezpečnosti dává přednost vlastním regionálním organizacím (ODKB, SNS), spolupráci s Čínou (Šanghajské organizaci pro spolupráci) a rovněž Organizaci pro bezpečnost a spolupráci v Evropě.

Pokud aktivity euroatlantických struktur představují pro Rusko bezpečnostní rizika a zároveň jeví nízký zájem o spolupráci, nabízí se otázka: nakolik Moskva míní vážně restart rusko-amerických vztahů a upevnění spolupráce s Evropskou unií?

Doktrína do jisté míry ukazuje, že Moskva nehodlá ve střednědobé perspektivě měnit pozici vůči Západu a stále v něm vidí přinejmenším soupeře, než partnera. V souladu s tím lze předpokládat, že spolupráce bude mít i nadále dílčí povahu závislou na konjunktuře vzájemných vztahů a bude postrádat ucelenou formu. Vysoká úroveň vzájemných rusko-amerických vztahů, o níž hovořil ruský prezident při setkání s Hillary Clinton na podzim minulého roku, zůstane alespoň v oblasti bezpečnosti pouhou diplomatickou floskulí. Důkazem tomu je nové napětí okolo amerických plánů rozmístit na Balkánu segmenty protiraketové obrany. Deklarovaná nízká úroveň zájmu o spolupráci se západními partnery může mít rovněž opačný efekt. Především pro Medvěděvovu iniciativu změny architektury evropské bezpečnosti.

Skřípot doprovázející vztahy mezi Ruskem a Západem se soudě podle vojenské doktríny v dohledné době nevytratí. Ve vzájemných vztazích zůstává příliš mnoho rozporů, které dokument fixuje, nicméně jejich řešení nepředpokládá. Nelze vyloučit, že se jediným významnějším úspěchem Medvědevovy a Obamovy éry v oblasti bezpečnosti stane podepsání smlouvy o snížení počtu strategických útočných zbraní a na tom se rusko-americký restart vztahů vyčerpá.