Když nedávno rakouský tisk porovnával postoje Karla Schwarzenberga, které zastával za svého pobytu v Rakousku před rokem 1989 s těmi, které zastává nyní, dospěl k překvapivému zjištění, totiž že Karel Schwarzenberg obrátil o pověstných 180 stupňů. Podle rakouských novinářů, kteří Karla Schwarzenberga velmi dobře znali, je jediným logickým vysvětlením náhlý oportunismus spojený s tím, že se Schwarzenbergovi zalíbila moc a funkce ministra, kterou zastává. Proto musel opustit své názory a zásady, které by mu v české politice ublížily – jeho osobně by připravily o oblíbenost, jeho stranu o voliče. Proto ho přirovnali ke Švejkovi, což je obvyklá chyba zahraničních čtenářů Haškova románu, kteří Švejka chybně považují za oportunistu.
S tímto přirovnáním jako fanoušek Haškova románu nesouhlasím. Schwarzenberg není Švejk.
Záměr pražské ODS vybudovat tábor pro pražské bezdomovce jsem již kritizoval ve svém minulém příspěvku. Na rozdíl od některých svých politických kolegů, ale i soupeřů, jsem však nepoužil výrazu jako „koncentrák“ či genocida. Přesto jsem byl opět kritizován, že když v této souvislosti varuji před procesem „hnědnutí“ české pravice, tedy před plíživou legitimizací některých programových cílů, které jsou vlastní stranám extrémní pravice v českém veřejném prostoru a jejich přebíráním českými pravicovými stranami, tak přeháním. Platí, že co je dovoleno jiným, není dovoleno Paroubkovi. Ale na to už jsem si zvykl.
Nedávno jsem vyjádřil na základě některých konkrétních případů, které se týkají všech tří pravicových vládních stran, obavu o to, zda nedochází k pomalé, plíživé legitimizaci názorů, které patří do výbavy pravicových extremistických či populistických stran. Některé reakce na tento článek byly pozitivní, některé negativní, protože prý přeháním. Většina se ale shodla, že je dobře na tyto patologické jevy upozorňovat.
Před volbami jedna z dnešních koaličních stran Nečasovy pravicové vlády, Věci veřejné, pořádala občanské hlídky, které nápadně připomínaly jakousi domobranu. Podobné populistické aktivity jsou vlastní mnoha pravicovým stranám v Evropě. S jediným rozdílem: jsou nazývány jako populistické či nacionalistické. Když se navíc jejich místopředseda vyjadřuje s despektem o ukrajinských dělnících či „zasmrádlé veřejné dopravě“, je to už na pováženou.
Dnešní jednání a hlasování o důvěře nové pravicové koaliční vládě, jakoby - s ohledem na počty mandátů vládních stran ve sněmovně (118 z 200) - prý nemá valný význam. Výsledek je předem jistý. Tahle úvaha je ovšem zcela chybná. Už dnes totiž začínáme formovat výsledek příštích sněmovních voleb, který – jak doufám – bude diametrálně odlišný od výsledku voleb do sněmovny na konci května.
Mladá fronta Dnes použila jednu z „osvědčených“ metod své předchůdkyně Mladé fronty z časů komunismu. Nevím, zda je to Martin Komárek, kdo tvůrčím způsobem rozvinul metodu z minulé doby, kdy byl i on členem redakčního týmu. Anebo to byl možná někdo jiný, v každém případě nezbývá, nežli jej politovat.