Když někdy před sto lety vyzval na plesu v Brně jeden z předáků české sociální demokracie (a pozdější první československý sociálně demokratický premiér) Vlastimil Tusar k tanci paní místodržitelovou, byla to prvořadá společenská a politická senzace. V. Tusar tak srozumitelně vyjádřil i svůj politický postoj: pracovat v rámci existujícího systému a režimu co nejefektivněji ve prospěch lidí. A to na rozdíl od radikálů, pozdějších komunistických revolucionářů, kteří hlásali společnost bez šlechty, buržoazie a vykořisťování. Jak dopadl komunistický pokus o ideální společnost, máme ještě všichni v živé paměti.
Tomu, kdo zejména z voličů Věcí veřejných, ale i ODS měl představu o tom, že se vláda pravice nebude pouštět do experimentů, musí mu být jasné, že se zmýlil. Nominálně Nečasova, reálně však Kalouskova vláda jistě šetřit na zájmových skupinách, které vytvořily podmínky pro její vznik, nebude. A tak si privátní penzijní fondy samy na tělo ušily „důchodovou reformu“. Taková druhá země na světě není, kde by se občané z médií dozvěděli, že navýšením DPH, přesněji růstem cen potravin, léků a dalších základních druhů zboží a služeb, se vytvoří 60 mld. Kč příjmů státního rozpočtu navíc, potřebných k prosazení pětiprocentního opt-outu. A penzijní fondy budou mít byznys. To je podstata této důchodové reformy.
V čem vlastně budou senátní a komunální volby za šest týdnů zajímavé a jiné nežli ty předchozí? Tak jako každé volby, jsou určitým měřením aktuálního poměru politických sil. Jsou především střetnutím voličů z tvrdého jádra té které strany a o tom, jak se podaří stranám tyto voliče přesvědčit k účasti ve volbách. Ve volební kampani jsou proto důležité jak racionální programové cíle, tak provokativní emoce. Snadnější to mají zpravidla strany s pevnějším voličským jádrem, což jsou KSČM, ODS, ale dnes také sociální demokracie. A v minulosti to platilo i pro lidovce.
Zhruba před měsícem, před odjezdem na dovolenou, jsem dostal od HN nabídku napsat článek, co bych dělal v prvních týdnech po volbách, pokud by ČSSD byla stranou, která by sestavovala vládu. Neměl jsem ale v HN k dispozici neomezenou tiskovou plochu, ale článek se 3500 znaků.
Dostal jsem zajímavou otázku, co by ČSSD dělala, pokud by ve sněmovních volbách v květnu zvítězila takovým způsobem, aby mohla ustavit vládu pod mým vedením. Chci říci, že bych dával přednost před koaliční vládou s TOP 09 a Věcmi veřejnými ustavení levostředové menšinové vlády, a jako nezbytný krok bych proto viděl podobně jako je tomu v Dánsku – ustavení Národní rady konsenzu. V ní by vláda po svém jmenování vedla ještě před projednáním v parlamentu dialog s opozicí nad nejdůležitějšími novými zákony, s cílem hledat kompromisní řešení.
Radek John v Otázkách Václava Moravce vyzval k odvolání nejvyšší státní zástupkyně Renáty Vesecké, protože jinak se vláda nebude podle něj moci nazývat „vládou boje s korupcí“. Pokud se však má Nečasova vláda nazývat vládou boje s korupcí, aniž by popírala realitu, nestačí k tomu jen odvolání Renáty Vesecké z postu nejvyšší žalobkyně. Proč?