Ve vlivných českých médiích – v televizi, rozhlasu i v novinách či na serverech – v těchto dnech překrývá všechny ostatní události všudypřítomná metanolová aféra. Zajímavá je určitě také jistá (dez)interpretace ze strany médií. Geniální čeští policisté překonávají samotného Jamese Bonda v jeho nejlepších dnech a vypátrali brilantně a excelentně lumpy, kteří úmyslně míchali smrtící nápoje.
Potravinářská komora a její prezident Miloslav Toman říkají, že „vina za stávající situaci je tak jednoznačně kladena na legální výrobce, ačkoliv je více než zřejmé, že v tomto případě selhaly kontrolní orgány ministerstva financí a ministerstva zdravotnictví, které svým nekonáním umožnily dovoz metanolu a jeho nelegální zpracování na území ČR.“
Významná část ekonomické elity země s nadšením opakuje nesmysly V. Klause a ODS o podobnosti Bruselu a někdejší RVHP. Je zvláštní, že tito lidé vůbec nechápou, co bude znamenat, až se Česká republika v důsledku této politiky ocitne někde na okraji EU. Tento okamžik se díky nerealistické a hloupé evropské politice této vlády blíží. Ekonomické elity ve své většině nejsou ani schopny jasně artikulovat potřebu změn politiky země prosazením racionální a realistické politiky vůči Východu. Velká část ekonomických elit je v ideologickém vleku politiky pravice. Ani profesní organizace podnikatelů nejsou schopny korigovat politiku vlády pravice vedoucí zemi do izolace. Jsou vůči ní krotké anebo se s ní zcela názorově ztotožňují.
Jan Švejnar for president
Nejzajímavější zprávou posledních dvou dnů je ta, že se Jan Švejnar nezařadí do pelotonu prezidentských kandidátů. Je to škoda. Byl by to zřejmě nejlepší kandidát. Kvalifikovaný, kultivovaný člověk s mezinárodním rozhledem a skvělou akademickou dráhou na vynikající americké univerzitě. Byl by skvělým kandidátem středových a umírněných levicových voličů.
Topolánkova vláda, po jejím pádu J. Fischer a E. Janota a Nečasova vláda se nevydali cestou permanentních, vyvážených a pro většinu společnosti přijatelných reforem směřujících ke zvelebení země. Vydali se cestou skokových, často chaotických a experimentálních, v žádné jiné zemi světa se západní kulturou neosvědčených reforem. Z řady vyjádření klíčových vládních činitelů plyne, že zvyšování cen (v důsledku růstu DPH) či rozpočtové škrty považují za reformy.
Vláda se při svém vzniku mohla opírat o nevídanou politickou většinu ve sněmovně, tvořenou 118 poslanci. Z nich ovšem významnou část tvořilo 26 poslanců zvolených za Věci veřejné, zvláštní politický útvar vzniklý – jak to trefně vyjádřil v únoru 2010 M. Topolánek – jako „mafiánský projekt části pražské ODS.“ Tato podivná strana přišla s populistickými hesly boje proti korupci a proti dinosaurům. Aby pak s těmi hlavními korupčníky a dinosaury z ODS a TOP 09 podle očekávání uzavřela vládní koalici. Odstoupil jsem ihned po volbách v květnu 2010 z funkce předsedy vítězné ČSSD, abych české veřejnosti i sobě ušetřil trapnou šarádu. Ta by spočívala v tom, že bych byl nucen o případné vládní koalici jednat s Věcmi veřejnými, tedy s tandemem politických dobrodruhů John – Bárta. To byli a jsou pro mě lidé z jiného světa. Ostatně, byl při těchto námluvách trapně odmrštěn.
Česká republika se ponořila do vážné krize. Vlastně téměř neexistuje aspekt českého společenského života, kde by se neprojevila stagnace nebo dokonce pokles, zhoršení a velká část problémů země je důsledkem chronického nedostatku peněz vyplývající z trvalých problémů státního rozpočtu, k nimž se v posledním roce přidala i recese českého hospodářství. Přitom nelze říci, že problémy jsou způsobeny problémy v Eurozóně nebo dokonce v EU. Samozřejmě, země EU na jihu Evropy jsou v hospodářském poklesu, ale jejich provázanost s českou ekonomikou je malá až minimální (snad s výjimkou vazeb na Itálii).