(Fiat iustitia, pereat mundus - Ať zvítězí spravedlnost, i kdyby při tom měl zhynout celý svět. - Ferdinand I.) Kolaps přímé prezidentské volby se přiblížil. Ministerstvo vnitra před pár týdny vyřadilo ze hry tři z jedenácti kandidátů na úřad prezidenta ČR. Přitom nejméně v jednom případě (paní Bobošíková) byl kandidát vyřazen zjevně na první pohled chybně a neoprávněně.
Mladá fronta již od časů mládežnických novin za doby komunistického režimu byla v předních řadách budovatelů nového řádu. Stejně bojovně dnes buduje kapitalismus a jeho morálku. Od té doby setrvale pokračuje ve zveřejňování zásadně jen pravdivých a zcela z více zdrojů potvrzených informací. Prostě jako správný český Guardian, který už dnes strčí do kapsy.
Když jsem se za starého režimu stal v roce 1970 členem Čs. strany socialistické, v mých očích strany E. Beneše, kterou už dávno nebyla, vědomě jsem počítal s tím, že nebudu v normalizačním režimu občanem první kategorie. Věděl jsem, že se v komunistickém režimu nemohu nikdy stát jako nekomunista např. ředitelem podniku, v němž pracuji. Věděl jsem, že nemohu pracovat v oborech, které by mě opravdu zajímaly (zahraniční obchod; vysoké školství apod.). Pochopitelně mně to vadilo, ale byla to cena za „relativní nezávislost“, kterou jsem cítil, na bývalém režimu. Na pracovištích, kde jsem pracoval, i komunisté respektovali mé názory, s nimiž jsem se netajil.