Když jsem se za starého režimu stal v roce 1970 členem Čs. strany socialistické, v mých očích strany E. Beneše, kterou už dávno nebyla, vědomě jsem počítal s tím, že nebudu v normalizačním režimu občanem první kategorie. Věděl jsem, že se v komunistickém režimu nemohu nikdy stát jako nekomunista např. ředitelem podniku, v němž pracuji. Věděl jsem, že nemohu pracovat v oborech, které by mě opravdu zajímaly (zahraniční obchod; vysoké školství apod.). Pochopitelně mně to vadilo, ale byla to cena za „relativní nezávislost“, kterou jsem cítil, na bývalém režimu. Na pracovištích, kde jsem pracoval, i komunisté respektovali mé názory, s nimiž jsem se netajil.

Když jsem v listopadu 1989 zvonil na Václavském náměstí i jinde klíči, věřil jsem, že takovéto kádrování skončí. A to nejen kádrování mé osoby, ale všech, včetně komunistů.

Studenti středních škol, obratně manipulovaní některými svými učiteli i dalšími lidmi v pozadí, ve svatém nadšení s třiadvacetiletým zpožděním (za starého režimu ještě ani nežili) zahájili protikomunistický džihád. Radní Jihočeského kraje za KSČM pro školství Baborová není zrovna cílem ideálním. Je svými kolegy na gymnáziu považována za velmi dobrou pedagožku. V minulosti, tedy za bývalého režimu, osobně nikomu, jak se zdá, neublížila. To, že zastávala dogmata komunistického režimu je sice smutné, ale již trochu obstarožní a obehrané téma. Já jsem zase věřící, ateisté to také mohou vidět jako podivné.

O hodně perspektivnějším terčem nežli Baborová je radní pro školství Karlovarského kraje za KSČM Sloup, který byl před listopadem 1989 u vojenského útvaru politrukem. Pamatuji si na tuto zvláštní kategorii lidí v armádě ze své roční prezenční vojenské služby v Prachaticích. Byla to skupina zabedněných hlupáků, zašíváků, ale poznal jsem mezi nimi i několik inteligentních lidí. Nic neudělali a jejich praktický význam ve vojenském útvaru se rovnal nule. Současný radní Sloup by se měl posuzovat podle toho, zda někomu ve své politické funkci v armádě ublížil, či neublížil. Za dvacet tři let by se to voliči již určitě dozvěděli. Komunisté se nestali členy devíti krajských rad (na Vysočině je na jejich hlasech soc. dem. krajská rada závislá a na jižní Moravě úzce spolupracují mimo radu) na základě vedoucí úlohy své strany ve společnosti, jako za starého režimu, ale na základě výsledku demokratických voleb. Je třeba připomenout, že se stali de facto vítězi krajských voleb. Proč? Protože pravicová vláda nedokáže efektivně řídit stát a dělá strašlivé politické chyby a sociální demokracie je v řadě krajů součástí systému korupce.

To, že se do protikomunistických útoků zapojují pravicová média, mě nijak zvlášť nepřekvapuje. To, že se ovšem do kampaně zapojuje Česká televize, je zcela neslýchané. V podstatě okrajový protest několika desítek studentů bojujících svůj svatý boj s příkladným zápalem (nepochybuji, že jej vedou zcela idealisticky), je několik dní prezentován málem jako hlavní zpráva dne. Celá kampaň má odvést pozornost od mnohem větších problémů země.

Ty útoky jsou podle téhož vzorce, kterým byly léta vedeny kampaně vůči mně. A musím dodat, že promyšlené útoky byly vedeny dokonce na mé rodinné příslušníky. Je dobře to připomenout, ty seriály nechutných článků. Samozřejmě, že manželka je méně odolným terčem nežli já. A při „vajíčkových“ útocích rozdmýchaných před volbami do Evropského parlamentu českými médii na jaře 2009, rozpoutaných jako vendeta po pádu zcela zkorumpované a neschopné vlády M. Topolánka, jsem zažíval totéž, co teď v malém zažívají komunističtí radní. Tehdy se ovšem komunisté takticky stáhli. Předseda komunistických poslanců ve sněmovně Kováčik (jehož si jinak vážím) v té době významně hovořil o tom, že na jejich mítinky nikdo neútočí… Jinak řečeno, na koho se útočí, je si tím sám vinen. Stejné projevy nesolidarity jsem u komunistů zaznamenal i o rok později, při těžkých útocích vedených pravicovými médii na stranu, kterou jsem v té době vedl. Dnes jsou komunisté sami předmětem útoků, na něž nejsou dlouho zvyklí. Jsou to útoky, které mohou skončit jejich ostrakizací ve společnosti a oslabením pozic levice jako celku. Proto jsou ostatně vedeny.

To, že předseda ČSSD Sobotka tohle nechápe a říká, že si s tím komunisté musí poradit sami, mě vůbec nepřekvapuje. Je neprozíravý. Přitom jen solidarita s koaličním partnerem (a možná současně jasně vyřčená výhrada k nevhodnosti výběru např. radního Sloupa komunisty), s nímž ČSSD spolupracuje přímo či nepřímo v deseti krajích, může zastavit uměle vytvářený antikomunismus mladých lidí, kteří tak úplně nevědí, co činí. Já říkám zcela jasně - metody štvaných kampaní nepatří do arsenálu demokracií západoevropského typu. Takovým způsobem postupovala za bývalého režimu proti svým nepřátelům režimní média. Pravice v české vládě každým dnem prokazuje, že neumí této zemi vládnout. Jejím zoufalým služebníkům v médiích není v jejich těžké práci co závidět, ale měli by se mírnit.

A učitelům, včetně rektora Jihočeské univerzity, kteří se rovněž zapojili do celé „operace Baborová“, bych doporučil soudnost. Co totiž nestačili zprznit v českém školství komunisté před listopadem 1989, to se povedlo po sametové revoluci jim, pravičákům.

Připomenu naprostý rozvrat učňovského školství, pokles úrovně významné části středních škol, desetitisíce studentů bez maturitní zkoušky v důsledku experimentu státních maturit, ubohé výsledky především soukromých vysokých škol a jejich další zaostávání za západoevropským školstvím, to je výsledek úsilí těchto lidí. Komunistům tihle „umělci“ nemají vůbec co vyčítat.