Když jsem na konci května 2010 uviděl volební výsledky po skončení voleb do sněmovny, pochopil jsem, že i přes vítězství sociální demokracie, kterou jsem tehdy vedl, mnoho dobrých možností není.
B. Sobotka převzal sociální demokracii počátkem června roku 2010, kdy tato strana byla nejsilnější politickou stranou v zemi, a to nejen ve sněmovně, ale také v senátu, v krajích a od podzimu 2010 (tehdy ještě ČSSD žila z výsledků mé práce) i na úrovni komunální politiky.
Před pár dny jsem napsal články (Je svoboda slova i pro prezidenta? a Jedna zbytečná stávka), kde jsem se zastal Miloše Zemana i premiéra Babiše. Vyjádřil jsem názor, že nejsou důvody, tedy vážné důvody, pro to, aby se řešily výroky prezidenta a postup při sestavování vlády na ulici.
Krize na Slovensku se blíží ke svému rozuzlení. Krize, která nastala po vraždě novináře Jána Kuzniaka a jeho snoubenky, byla využita prezidentem Kiskou a opozicí k frontálnímu útoku na vládu, respektive na stranu Smer a premiéra Fica. Prezident a opozice jsou v ideální pozici. Tváří se jako obránci svobod, zejména svobody slova, kterou na Slovensku nikdo neohrožuje, ale v médiích se jaksi podařilo spojit stranu Smer virtuálně s italskou mafií. Jakoby právě Smer měl zájem na krytí vrahů mladého páru. Jak to ale kdysi řekl někdejší italský ministr zahraničí hrabě Sforza: „V politice je zdání často více než skutečnost“.
Sobotka dlouhé týdny jako kdyby ani nebyl. Poté, co stranu přivedl k seriálu volebních porážek (včetně říjnových sněmovních voleb byly postupně čtyři), se bývalý premiér a bývalý předseda ČSSD vypařil.