Před pěti lety, po svém nástupu do vlády v roce 2006, začala česká pravice postupně revidovat jeden z klíčových axiomů zahraniční politiky naší země: podporu zemí západního Balkánu při jejich začleňování do EU. Při českém předsednictví EU v první polovině roku 2009 už to bylo zřetelné. Do té doby byl západní Balkán, aspoň deklarativně, českou prioritou zahraniční politiky. Prakticky úplná pasivita Topolánkovy vlády vůči evropským aspiracím zemí regionu v průběhu předsednictví bila do očí. K prvnímu významnému nakročení v tomto směru ale došlo téměř o rok dříve - uznáním nezávislosti Kosova. Tak postupně vznikl model politiky, který se dnes vrchovatě uplatňuje vůči klíčové zemi regionu - Srbsku. I dalším státům oblasti.

Model je to přitom jednoduchý: slovně sem tam podporovat vstup Srbska a další země regionu do EU. Ale ve skutečnosti pro to nedělat nic. Zhola nic. Nechat věci vlastnímu vývoji, přenechávat hlavní rozhodnutí „velkým“ členům EU. A pak se za ně schovávat, krčit rameny. V tom je naše pravice velmi důsledná. Prezident, premiér i ministr zahraničí se vyhýbají všem reálným problémům provázejícím začleňování Srbska do EU. Ani v nejmenším nemají chuť se na řešení těchto potíží podílet anebo se o to alespoň pokusit. Zcela mimo okruh jejich uvažování je i prostá myšlenka, že by třeba na tyto problémy mohli aspoň otevřeně a veřejně v EU, ale i mimo ni (OSN, OBSE, Rada Evropy), poukázat.

Topolánkova vláda uznala nezávislost Kosova na jaře roku 2008 skoro tajně. A spolu s dalšími 21 členskými státy EU a Evropskou komisí vehementně tvrdila, že vztahy Srbska ke Kosovu a jeho vstup do EU jsou dvě odlišné, na sobě nezávislé věci. Jinými slovy, že otázka Kosova nebude mít na dynamiku integračního procesu Srbska žádný vliv. Jenže dnes už po této tezi neštěkne ani pes. A nejen to - EU už nějaký čas postupuje vpodstatě úplně opačně. Na tuto tezi „zapoměli“ Klaus, Nečas (ten o ní nejspíš nikdy ani neslyšel) i Schwarzenberg. Pánové, to je ovšem vůči Srbsku podvod. Co konkrétního jste učinili, abyste tomuto vývoji předešli, či jej aspoň změkčili nebo zpomalili? A pokud jste vůbec něco činili, proč to ještě děláte tajně? Tak, že veřejnost ani poslanci Sněmovny o tom nevědí.

Informujte naši veřejnost i Sněmovnu, jak v institucích EU prosazujete nutnost udělit letos v prosinci Srbsku status kandidátské země EU, ovšem současně s konkrétním termínem zahájení přístupových jednání . A to bez vazby na Kosovo. Či snad i to děláte tajně?

Řekněte nám otevřeně zda prezident a vláda této země souhlasí či nikoli s názorem kancléřky Merkelové, že pro získání statutu kandidáta Srbsko „musí“ zlepšit vztahy s Kosovem a „musí“ zrušit svou paralelní správu v severní části této provincie (tedy v převážně srbských okresech)? A řekněte nám, co děláte pro to, abyste svůj názor prosadili v EU. Tedy pokud se od postoje kancléřky Merkelové liší .

Mám o návštěvě A. Merkelové v Bělehradě poznatky jen z médií. A tak, jak jsem ji osobně poznal, mi přijde divné, že něco takového řekla. Včetně toho nepříjemně minulostního slovníku. Ale důrazné srbské reakce nasvědčují tomu, že cosi v tomto smyslu při jednání v Bělehradě zaznělo. S podivem jsem vnímal výroky německého ministra zahraničí Westerwelleho, jehož návštěva regionu předcházela balkánskému turné kancléřky. Totiž jeho výroky, že hranice na Balkáně jsou nyní neměnné. Je to varování či dokonce hrozba Srbsku kdyby usilovalo o rozdělení Kosova? Německá, francouzská a britská „odveta“ za to, že Srbsko trvá na své územní integritě? Že se aktivně a výlučně politickými prostředky pokouší situaci změnit?

Ovšem to o neměnnosti hranic už před téměř dvaceti lety říkali Westerwelleho předchůdci H.-D. Genscher a Klaus Kinkel. A hranice Srbska přesto byly v únoru 2008 změněny. Se souhlasem české pravicové vlády. Proč by tentokrát Srbové, a nejen oni, měli německému ministrovi věřit?

Dále - proč česká vláda či ministerstvo zahraničí jasně neodsoudily kosovské Albánce za nedávné násilné (zdůrazňuji násilné) obsazení dvou přechodů na linii mezi Srbskem a Kosovem? Co udělala česká strana, aby se Prištině dostalo jasného varování před opakováním takového postupu? A zejména co udělala Praha pro návrat ke statu quo ante na obou těchto přechodech? Aby bylo jasné, že použití násilných prostředků řešení je nepřípustné a ten, kdo tak učiní, za to ponese důsledky? Ono stupidní několikařádkové prohlášení na webu MZV snad nemůže být odpovědí.

Ptám se dále - co udělala česká strana, aby nedávno pomohla Bělehradu projednat s adekvátním výsledkem tuto kauzu v RB OSN? Prosazovali jsme tento postup v EU? Požádal jindy tak mnohomluvný K. Schwarzenberg o účast ČR na jednání RB v této věci? A podpořil srbský, za daných okolností skromný, cíl přijmout předsednické prohlášení odsuzující kosovsko-albánské násilí? I když třeba bylo pravděpodobné, že RB OSN kosovským Albáncům násilí de facto potichu odsouhlasí? Aby prostě bylo vidět kde stojíme.

To ale není konec - co udělal pán ze Schwarzenbergů, potažmo celá vláda a nakonec i prezident republiky (o němž se říká, že je „pro-srbský“), aby pomohli prosadit srbský námět mezinárodně vyšetřovat vyjímání a krádeže lidských orgánů Srbům a dalším ne Albáncům v Kosovu a v severní Albánii ? Tedy pod záštitou RB OSN . Návrhu Srbů se nelze divit - unijní EULEX s tou kauzou nějak není s to pohnout .

Co takhle lidská práva Srbů v Kosovu, pane Schwarzenbergu? Nebo je snad prosazujete jen pro někoho, jen někdy a jen někde? Možná podle toho jak dostanete instrukce od svých zahraničních přátel? Nebo máte mindrák ukazovat se v OSN poté, co jste svým amatérismem na podzim 2007 ostudně „zazdil“ kandidaturu ČR do RB OSN na léta 2008 - 2009? Uvidíme jak neselektivně bude prosazovat lidská práva všech, opakuji všech, tedy i Srbů v Kosovu, v Radě OSN pro lidská práva kam byla letos ČR opět zvolena.

Ale ani to ještě není všechno - požádala vláda či ministr zahraničí , aby nám Severoatlantická aliance jako členské zemi vysvětlila zda KFOR opravdu porušil svou nestrannost ve věci statutu Kosova a svými vrtulníky dopravil k už zmíněným přechodům příslušníky kosovsko-albánských zvláštních jednotek? Tedy, že se v takovém případě Aliance podílela na použití násilí? A pokud tomu tak opravdu bylo, kdo za to může a jaká z toho byla vyvozena odpovědnost? Či i toto dělá vláda tajně?

A ještě něco - co dělá vláda a Černínský palác proti trvalým pokusům kosovských Albánců urychleně a co nejvíce „odsrbizovat“ Kosovo, včetně ničení a poškozování srbských středověkých kulturních památek? Dostal český zástupce v UNESCO pokyny se v této věci aktivně angažovat?

Místo aktivního,srozumitelného, veřejného a konkrétního postupu ve prospěch Srbska buduje česká pravice ve vztahu k této zemi potěmkinovské vesnice pochopení a spolupráce. Prezident republiky radostně přijímá v Bělehradě čestné doktoráty, přátelsky si v české metropoli podává ruce se svým srbským kolegou Tadičem. K. Schwarzenberg jedná se svým srbským kolegou v Praze i v srbském hlavním městě. Výsledek ? Ani jeden z nich pro Srbsko nehne ani prstem.

V. Klaus mohl ovlivnit rozhodnutí Toplánkovy vlády uznat nezávislost Kosova. Neučinil tak s infantilní výmluvou, že o tom nevěděl. Nejmenoval českého velvyslance do Prištiny. Na o co? Diplomatické styky s Kosovem máme i bez velvyslance. Laciné gesto za nímž se skrývá neochota se opravdu angažovat. O premiéru Nečasovi škoda mluvit - ten se o zahraniční politiku nezajímá. O pánovi z Černínu už byla řeč. Jeho ignorance už někdy začíná být i zábavná, kdyby ovšem nebyla tragická. Nedávno hrdě oznámil v televizi, že libyjští rebelové už dobyli Tripolis, kontrolují tak celé území Libye a že je tedy „může uznat“. Zřejmě mu uniklo, že od svého vzniku až dodnes Kosovo nekontroluje celou svou severní část. Měl tedy být proti jeho uznání. Ale nebyl.

Inu, jak říkal kníže Trautenberk : " Ten bramborák je moc bramborovej ".

Nerozumím proč mlčí český eurokomisař Füle. Přitom to je jeho portofolio. Byl na členství v Evropské komisi (EK) nominován ČSSD ještě pod mým vedením a až dosud budil dojem, že se dobře orientuje. Jeho úkolem v EK přirozeně není prosazovat linii českou ani ČSSD. Ale ani německou, anglickou či francouzskou . Jen tu společně dohodnutou. Jsou-li požadavky A. Merkelové v Bělehradě dohodnutým postojem EU - a o tom jsem dosud neslyšel - pak je schvaluje i česká vláda.

Doufám, že si všichni zainteresovaní v Bruselu i členských státech uvědomují, jak hluboko se prestiž a význam EU v Srbsku propadly. Členství Srbska v EU dnes vůbec nepatří mezi hlavní témata tamější veřejnosti. Ve skutečnosti to dnes prakticky nikoho - až na vzácné výjimky - v Srbsku nezajímá. Zavedení bezvízového styku koncem roku 2009 bylo sice přijato příznivě, ale jeho politický efekt již vyhasl. To je docela přirozené - taková věc nemůže vyvolávat nadšení věčně. V srbských parlamentních volbách na jaře příštího roku členství v EU nebude na pořadu dne. Vzhledem k chabým výsledkům na integračním poli se tématu Evropa budou vládnoucí, ale i opoziční strany vyhýbat jako čert kříži. Země je v mimořádně tíživém sociálním a ekonomickém stavu, lidé bojují o přežití. Na podzim t.r. se čeká druhý náraz ekonomické krize, který může zlikvidovat na 100 000 dalších pracovních míst.To vše na rozdíl od posledních parlamentních voleb kdy ( po amputaci Kosova ) zvítězila koalice Borise Tadiče předvolební kampaní o „cestě do Evropy“ typu cunami. Takovou cunami, že to někteří místy spíše vnímali jako ples naivních eurofanatiků.

O tom, že Srbsko je téměř na dně i mezinárodně svědčí okolnost, že jeho prezident hledal koncem srpna t.r. v Praze podporu a pochopení u V.Klause. Borise Tadiče dobře znám, jako premiér a předseda ČSSD jsem s ním opakovaně hovořil. Je to zkušený člověk, s citem pro realitu, míru i odpovědnost. Podrobněji o něm píšu ve své knize „Ve službě republice“. Tadič dobře ví, že hledat v současné době v EU podporu právě u V. Klause je kontraproduktivní. Že hasí oheň benzínem. Jenže v dnešní době asi moc jiných partnerů v EU nemá. Nezbývá mu tedy brát za vděk tím co je k dispozici. Za tuhle situaci nenese vinu jen česká pravice. Je to odpovědnost celé EU.

Nedostane-li Srbsko ke konci t.r. statut kandidáta EU společně s termínem zahájení přístupových jednání , pověsí v Bělehradě evropskou perspektivu země do špajzu, na hák ke slanině, cibuli a rakiji. Nebudu se Srbům divit. Opravdu ne. Tak statečný evropský národ nikdo nemůže dlouho ponižovat ani urážet. A už vůbec ne ve věci Kosova. Takže mu třeba nezbude než se ohlížet po jiných mocných přátelích. A česká i evropská pravice pak spustí jekot o „protievropském a nacionalistickém“ Srbsku. Kruh se uzavře.