Když se ozývá i Velká Británie, je na cestě změna. Zhruba tohle si lze říci nad zprávami, které konstatují, že generální stávka veřejných zaměstnanců, která počátkem minulého týdne ochromila zemi, byla se dvěma miliony účastníků největším britským sociálním protestem za posledních devadesát let.

Britští odboráři, jejichž akce vyvolala okamžitý slovní souboj mezi vládou a opozicí v Dolní sněmovně parlamentu, se formálně točí kolem penzijní reformy, ale obecně je jejich akce nesena otázkou – Kdo za to může?? Proč se britské finance topí v dluzích, které jsou v poměru k HDP na úrovni těch italských či řeckých? Že by to projedli důchodci, a teď se to zachrání škrcením penzí? Ne! Britská vláda doplácí na hrabivost a totální selhání svého finančního sektoru. Jak se lze dočíst v pobouřené diskusi pod internetovým zpravodajstvím listu Financial Times k této události, „londýnská City je nejlepší stroj na ničení peněz“.

Metody jak okrást důchodce jsou již vyzkoušené, i když argumentace pod tím se může v drobnostech lišit. Stojí za to porovnat, jak se argumentace v Británii liší od té v Česku.

V Česku se začalo tím, že se nejprve vnášela nedůvěra v průběžný systém. Omezuje se valorizace, podtrhnou se nejběžnější nové důchody, aby se pod záminkou rozhodnutí Ústavního soudu přispělo těm s nejvyššími příjmy. Sníží se sazby odvodů, zafixují se nespravedlnosti mezi různými kategoriemi plátců. Přebytek se překlopí na schodek, a pak už lze otevřeně hovořit o tom, že snižování důchodů je „až poslední možnost“, která bohužel za nepříliš vzdáleným obzorem vykukuje jako jedna z prvních.

V Británii by tohle nikdo nezkusil. Tam se argumentuje tím, že vysoké penze jsou příliš vysoké, proto se to musí zkrouhnout všem. Je to totiž nespravedlivé kvůli těm dole, vlastně na tom relativně vydělají. Jak uvedla zvláštní zpráva Johna Huttona, která z podnětu ministerstva financí na jaře předložila sadu doporučení pro reformu penzijního systému, polovina britských důchodců bere méně než 6000 liber ročně. Kdybychom to přepočetli na koruny a na měsíc, vyjde nám asi 15 tisíc korun, což se nemusí zdát málo, ale nezapomeňme, že britské životní náklady jsou také někde jinde než ty naše.

Lidem dole je pak určeno sdělení, že systém krvácí, ale už se moc neříká, kde nebo proč krvácí. Nejvyšší platy úzké manažerské a úřednické kasty nahoře se doslova utrhly ze řetězu. A protože penze se vypočítává z toho, co se bere na konci pracovní kariéry, nejlépe placení lidé slíznou smetanu i v důchodu – dostanou třeba i dvakrát tolik, než kolik by odpovídalo zdrojům, které během života do systému nasypali. A teď si představme, že tyto nejvyšší platy rostly ještě rychleji, než si kdo umí představit!

Že by se nejvyšší platy přivedly do normálních relací? To nikoho nenapadlo. Penze se spravedlivě sníží všem. Budou se nově přepočítávat na průměr celoživotních příjmů. A k tomu se přirazí oddálení věkové hranice odchodu do důchodu a zvýšení povinného počtu odsloužených let. Argumenty tedy byly jiné, ale vyšlo to nastejno, stejně jako u nás.

Jeden argument je však v Británii navíc. Příliš vysoké penze jsou nebezpečné, protože tvoří bariéru pro přechod z veřejného do soukromého sektoru, vysvětluje Huttonova zpráva. Je to překážka pro privatizaci veřejných služeb. Z tohoto argumentu je také zřejmé, jak tato privatizace dopadne na lidi – ačkoliv se zprivatizované služby omezí a zdraží, obsluha půjde s platy dolů. Těžko se divit, že i tahle vyhlídka žene lidi do ulic.

V Británii tak nikdo nezkouší tvrdit, že spoření do soukromých penzijních fondů je výhodnější. Naopak se objevil nový státní systém SMART, který se pokouší srazit náklady fondového hospodaření, aby z toho bylo aspoň něco. Je to trochu uvážlivější forma našeho opt-outu, protože lidé viděli na vlastní oči, co dokáže finanční sektor udělat s úsporami během dvou nebo tří let otřesů. Nicméně lidé toho o připravované změně moc neví, a tak lze očekávat od ledna další neklid. Poté, až lidé uvidí, že jim zaměstnavatel strhává do tohoto nového systému tři procenta ze mzdy. Nicméně fakt, že je státní a neziskový, může lidi trochu uklidňovat.

U nás se nad opt-outem opakuje spolehlivá argumentace pro rozvojové země, jak ji vymyslela Světová banka na konci devadesátých let. Kdejaký analytik přemílá hesla, že průběžný systém je neudržitelný, nevýnosný, drahý, a hlavně, že státní je totéž, co „cizí“. Zatímco fondy opt-outu poskytnou jistotu, vyšší výnos, který zajistí vyhlídka zisku pro akcionáře správcovské společnosti, a přitom budou soukromé – „vaše“. Zatím je to dobrá pohádka na dobrou noc. Až se lidé probudí i u nás, budou nám i obrázky z britských ulic mnohem bližší.