Již sedmý ministr vlády P. Nečase odchází ze své pozice během roku a čtvrt její existence. Důvody odchodů ministrů Nečasovy vlády jsou různé - selhání morální (korupce či podivné známosti – Bárta, Drobil, Kocourek, Besser), kolosální neschopnost (John), celková neviditelnost (Fuchsa) a koaliční čachry (Šmerda).

Naprosto hroší kůži projevil A. Vondra, kryjící tunel olbřímích rozměrů jménem ProMoPro. Toho by nepřimělo k odchodu z ministerské funkce ani to, když by se sám předběžně přiznal. Zřejmě má jiné, vyšší poslání od nějaké vyšší bytosti či mocnosti. Nástup Nečasovy vlády byl famózní: prý „vláda práva, rozpočtové odpovědnosti a boje proti korupci“. Co z toho dnes zbylo? Jen ostuda.

Do vlády se jako náhradníci za odcházející ministry dostaly podivné typy lidí z druhé či spíše třetí garnitury svých stran. Lékař na ministerstvo průmyslu (!), majordomus ze zastoupení hl. m. Prahy v Bruselu na dopravu, starorežimní taxikář zaučený na prefabrikátora lžikauz na vnitro a odborník na cokoliv na zemědělství.

Cesty k hospodářskému oživení

Vládní výkon je tak trapný, že i rozumně uvažujícímu pravicovému voliči musí být jasné, že tato vláda není schopna zemi vládnout.
Vláda především nemá žádnou vizi, kam chce republiku vlastně vést. Nahrazuje tuto neschopnost formulovat cíl, ke kterému chce směřovat, neutuchajícím pseudoreformním zápalem. Reformy provádí zásadně velkým skokem, hlava nehlava. Výsledkem je a ještě bude růst napětí ve společnosti a odpor k politickému establishmentu jako celku, tedy k představitelům všech demokratických stran.

Vnější podmínky – především krize eurozóny (vyplývající zejména z fiskálních problémů některých zemí EU) – vytvářejí nepříznivý rámec pro českou ekonomiku. Ta bude v příštím roce v nejlepším případě stagnovat, spíše se však propadne do recese. Vláda – mentorována neoliberálními ekonomy (spíše však ekonomickými beletristy) – nechce v této souvislosti dělat nic. Prý je to zbytečné.

Bude fatalisticky čekat na Godota, tedy až oživení přijde samo. Žádné úvahy např. o tom, jak např. zintenzivnit veřejné investice. Přitom jsou zde dnes skutečně k dispozici zdroje v řádu desítek miliard korun.

Chce to ovšem např. krizový management čerpání evropských peněz, i u nás uplatnit celoevropsky úspěšné PPP projekty anebo sáhnout po výhodných úvěrech EIB s dobou splatnosti dvaceti pěti či třiceti let.

Cesty k hospodářskému oživení je třeba hledat také u zahraničních investic. Prostě vláda v rámci svých možností má za povinnost udržet v zemi vysokou investiční aktivitu. Firmy v průmyslu a stavebnictví bez soukromých i veřejných zakázek budou muset tnout do živého, budou snižovat stavy zaměstnanců, což bude logicky znamenat zvyšování nezaměstnanosti.

Nespokojenost se šíří jako toxin

Pro vládu je pohodlnější a plně vyhovující její ideologické předpojatosti strašit raději občany dluhovou pastí a zneužívat tak situace k dalšímu útoku na životní úroveň středně a nízkopříjmových skupin. Vláda jde důsledně a dlouhodobě cestou devastace poptávky obyvatel, což se v příštím roce projeví poklesem reálné průměrné mzdy.

Česká společnost v posledních měsících jakoby upadala do pasivity a lhostejnosti. Nespokojenost v širokých vrstvách a skupinách obyvatel se navenek téměř neprojevuje, neventiluje, postupně se však akumuluje v organizmu společnosti jako toxin. A je jen otázkou, co bude tou roznětkou, která časem způsobí společenský výbuch.

Bude to eskalace finančních problémů eurozóny mající dopad ve stagnaci či dokonce v poklesu evropského a tedy i českého hospodářství? Nebo to bude ropná krize vzniklá např. v důsledku vnitropolitického konfliktu v Alžírsku (zatím je v této zemi překvapivě klid) anebo konfliktu Západ (příp. Izrael) versus Irán? Ale mohou to být i rozsáhlé a ostré sociální konflikty v řadě zemí eurozóny plynoucí z (eventuálního) bankrotu jejich státních financí.

Nejlepší pro vývoj v naší zemi pochopitelně bude, pokud nedojde k aktivaci ani jednoho z uvedených rizikových faktorů. Špatné bude, pokud by působilo několik takových faktorů současně. V každém případě budou lidé chtít změnu, věřím, že seriózní, solidní změnu. Nikoli hezká děvčata z erotického kalendáře bez životních zkušeností.

Dorazí Okupuj Wall Street i k nám?

Čtyři roky vlády uplatňující drakonické asociální zákonodárství proti lidem a zmítající se v nekončících korupčních skandálech velkou osobní zkušeností i pro velké naivky. Tedy i pro ty, kdo uvěřili pod obrovskou mediální masáží ve sněmovních volbách v roce 2010, že VV a TOP 09 budou hájit jejich zájmy. Tedy zájmy širokých občanských vrstev české společnosti.

Významná část podnikatelských kruhů u nás (méně již ve vyspělých zemích Západu), včetně pravicové vlády a části sociální demokracie chce jít cestou omezení institucí sociálního státu. Naopak odbory a občanské iniciativy s rostoucím vlivem ve společnosti se dostávají do zcela opačné pozice. A je jen otázkou času, kdy se ztotožní s postoji dnes už celosvětového hnutí „Okupuj Wall Street“. Tedy, že se více méně ztotožňují s odmítnutím kapitalistického modelu plodícího, jak se zdá, periodicky se opakující krize.

Dříve nebo později dojde i v naší zemi ke střetu obou základních pohledů, koncepcí vývoje české společnosti. Je dobré s tím počítat. Čím dříve si to politici v této zemi uvědomí, tím lépe pro tuto zemi.