Vedle zákonů sociálního (nebo spíše asociálního) charakteru není snad jiného zákona, který by lépe dokládal zaměření a charakter Nečasovy vlády, nežli je zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi. Lidé, kteří se dnes diví nestoudnosti tohoto zákona, musí v příštích volbách lépe zvažovat, zda půjdou k volbám či koho budou volit. Není to jedno. Vůbec to není jedno.

O přijetí tohoto zákona lidé sami rozhodli svou lhostejností a tím, že naivně uvěřili líbivým řečem dnešních vládních stran. Ty dnes projevují až obdivuhodnou neschopnost vládnout. Mohl bych přinést celou řadu příkladů této kolosální neschopnosti vlády.

Vládní návrh zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi představuje pokus o změnu majetkových a vlastnických poměrů v našem státě, svým rozsahem srovnatelnou snad jen s konfiskacemi majetku české šlechty po Bílé hoře nebo s privatizací z 90. let minulého století, aniž bych tyto dva přesuny majetku srovnával.

U tak závažného návrhu zákona bychom očekávali širokou celospolečenskou diskusi a u návrhu řešení pak široký konsenzus s opozicí. Tato vláda však jde zcela jinou cestou. Návrh se rodil v různých neveřejných komisích a zejména pak kabinetním vyjednáváním. Vláda přitom ignorovala všechny průzkumy veřejného mínění, které dlouhodobě ukazují, že nejméně kolem 70 %, spíše však 80% našich občanů žádné církevní restituce nechce. Označovat je proto za lidi oblblé komunisty, jak to činí některá média a někteří novináři, opravdu není vkusné.

I když si nemyslíme, že katolická církev měla majetek, který užívala k jiným účelům nežli bohoslužebným, ve svém vlastnictví, jsme pro vydání majetku (tedy fyzicky) církvím vč. církve katolické. Tedy majetku, který do 25. února 1948 nesporně užívaly. Nejsme však pro výši finanční kompenzace takovou, se kterou přichází vláda. Náš postoj dále zdůvodním. Fyzické vydání státního majetku katolické církvi vidím jako jeho darování. Nic proti tomu, bylo by dobré to jen přiznat.

Pojďme však k meritu věci, kde vidím několik významných problémů. Současná situace, kdy platy duchovních a další potřeby církví zajišťuje a hradí stát, sice není ideální, ale v každém případě znamená rovný přístup ke všem církvím a náboženským společnostem. Nemám k němu podstatné výhrady.

Vládou předložený návrh však otevírá cestu k obnovení ekonomického a mocenského monopolu pouze jedné církve, k obnovení mimořádného vlivu církve římskokatolické, jaký měla před 28. říjnem 1918 nebo dokonce před reformami císaře Josefa II.

Národní a nekatolické církve naopak dlouhodobě čeká nepochybné ekonomické oslabení, přičemž nelze vyloučit po omezení a ukončení jejich financování státem ani jejich zánik. Je tomu tak především proto, že drtivou většinu nemovitého majetku podle tohoto návrhu zákona nárokuje sama římskokatolická církev, přičemž na všechny nekatolické církve připadá jeho naprostý zlomek. Jednorázové vydání nemovitého majetku by tedy znamenalo okamžitou zásadní změnu váhy a poměru mezi národními a nekatolickými církvemi na straně jedné a katolickou církví na straně druhé s její staronovou „vedoucí úlohou“.

Přiznám se, že jsem nepochopil nekatolické církve (tedy, abych byl přesnější, jejich představitele) – jsem přitom věřícím jedné z nich – že právě toto nepochopili. Kombinace obrovského majetku a peněz, které římskokatolická církev teď jako dárek od pravicové koalice dostane, vytvoří z této církve velmi bohaté dominium uvnitř státu. Tedy jinak řečeno, stát ve státě. A církev se stane přirozenou základnou konzervativního myšlení v zemi s vlastními školami, domovy důchodců a sociální péče či nemocnicemi.

Nic proti tomu, ale proč to neříci otevřeně, o co jde? Řada nekatolických církví naopak – po ukončení financování ze strany státu do 17 let – skončí. Prostě nebudou mít dále peníze na svou činnost. Rozprodají majetek a... Konec.

Drtivá většina nárokovaného nemovitého majetku však katolické církvi nikdy v pravém slova smyslu nepatřila, církev k němu v minulosti měla (tedy před příchodem komunistického režimu) pouze tzv. právo hospodaření. Tedy měla právo jej držet a brát z něj benefity, užitky, avšak neměla právo s ním nakládat a zcizovat jej.

Jeden z předních právních expertů první republiky, prof. dr. Antonín Hobza (tedy dva roky poté co byl postaven císařem Karlem do čela Katedry mezinárodního práva UK) k tomu v roce 1919 napsal: „Takzvaný církevní majetek (nehledě k nadacím v technickém slova smyslu), není „vlastnictvím“ církve ani její institucí. Je to zvláštní druh veřejného jmění ve státě, jímž volně disponuje stát – dosud ve prospěch kultových účelů. Tento majetek se utvořil na základě světských předpisů, je spravován v první řadě podle státních zákonů a nařízení, je podřízen úplně státní výsosti a může být kdykoli státními zákony určen pro jiné účely státní. O tomto majetku nerozhoduje v první řadě právo soukromé, nýbrž státní právo veřejné. Povaha tohoto majetku nemůže být vystižena žádnou představou soukromoprávní. Otázka „vlastnictví“ církevního majetku nemá smyslu, ledaže bychom připustili vlastnictví samého státu. Tomuto nazírání není na závadu, že pojem „veřejného vlastnictví“ nedošel u nás výslovného výrazu v zákonodárství (jinak ve Francii). Nelze proto mluviti o konfiskaci tzv. církevního majetku, nýbrž pro jeho eventuelní určení pro jiný státní účel. Jsem z důvodů právních i politických pro to, aby současně s rozlukou byl majetek tento odcírkevněn a uvolněn pro jiné státní účely.“ (text zvýraznil prof. Hobza).

De facto totéž říká právně-historická expertíza UK v Praze ohledně právního postavení tzv. katolicko církevního majetku ve II. polovině 19. a 20. století na území dnešní ČR (viz podrobněji server VašeVěc.cz).

V této expertize UK jsou uvedena také velmi výstižná slova císaře Svaté říše římské a českého a uherského krále Josefa II. z vládní normy z 19. 12. 1781: „Zeměpanská moc obsahuje bez výjimky vše to, co v církvi je ne z božského, nýbrž lidského vynálezu a ustanovení a co, ať je to cokoliv, jen povolení nebo schválení vrchnostenské moci svou existenci děkuje; této moci musí tedy příslušet právo všechna podobná dobrovolná povolení nejen změnit a omezit, nýbrž i zrušit, kdykoliv toho zájmy státní, nepřístojnosti nebo změněné časy a poměry vyžadují“.

Je nepochybné, že se na formulaci této císařské normy podílel kancléř Kaunic, osvícený muž z jedné z nejstarších moravských šlechtických rodin, blízký spolupracovník tří rakouských císařů.

Dokonce Zdeněk Kalista, odsouzený pro své katolické přesvědčení v padesátých letech minulého století jako – cituji z rozsudku komunistického soudu – „travič studní ve službách Vatikánu“, musel konstatovat, že „slavný klášter Zlatá Koruna „jako všechna církevní a zejména klášterní nadání v našich zemích představoval jen nepřímý majetek královský, součást komory královské, propůjčenou jen církvi k trvalému užívání.“

Zjednodušeně řečeno, komunistický režim se po únorovém puči v únoru 1948 zmocnil nikoli vlastnického práva, ale práva užívání k majetku. Primárně tedy o církevní majetek nikdy nešlo a nejde tudíž ani nyní.

Logicky platí, že tento majetek katolické církvi nikdy nepatřil. Proto nemůže platit ani zásada, kterou jinak nepochybně ctím: „Co bylo ukradeno, musí být navráceno“. Předběžné analýzy naznačují, že návrh zákona zřejmě velmi sofistikovaně a implicitně prolamuje také dosud nezpochybněnou restituční hranici 25. února 1948 a jeho aplikace povede ve svém důsledku k revizi výsledků pozemkové reformy, kterou provedla Masarykova první republika.

Chci, aby tato má slova s plnou vážností zazněla (učinil jsem tak na půdě Poslanecké sněmovny), aby nikdo z těch, kdo – zajisté v dobré víře – na půdě parlamentu hlasovali pro přijetí tohoto zákona, nebyl za pár let překvapen.

Dalším závažným problémem je finanční ocenění nemovitého majetku jako základu pro finanční náhrady, kdy podle přiznání Pozemkového fondu ČR i dalších institucí, které se objevily v nedávné době v českém tisku, jde o ceny za pozemky až několikanásobně vyšší nežli jsou ceny v místě obvyklé nebo průměrné. Tyto ceny znamenají nerovný přístup a znevýhodnění těch restituentů, kteří již restituovali nemovitý majetek v předchozích případech.

V tomto směru nelze proto vyloučit jimi podané soudní žaloby či dokonce ústavní stížnosti. A nelze ani vyloučit jejich úspěšnost. Ostatně, jak bylo provedeno majetkové narovnání po roce 1989 např. s tělovýchovnými organizacemi (Sokol, DTJ, Orel), s nekomunistickými stranami, s různými spolky a mnoha nadacemi? Jen částečně či vůbec. A jak dopadly statisíce živnostníků, kteří po únoru 1948 přišli o své živnosti, vč. strojního či jiného vybavení, zásob zboží a materiálu atd.? Nedostali nic.

Vláda nemluví pravdu ani v otázce výše finančních náhrad, když tvrdí, že za 30 let vyplatí církvím „pouze“ 59 miliard Kč. Do této sumy budou nepochybně započítány také úroky, tj. cena peněz v čase. Navíc jde o úroky z úroků, takže za třicet let se bude celková výše finanční náhrady, i při doufejme relativně nízké inflaci, reálně pohybovat někde mezi 80 až 100 miliardami Kč. Spíše však k těm 100 miliardám.

Tento návrh zákona je navíc předkládán v nejméně vhodnou dobu, kdy Česká republika, stejně jako větší část EU, vstupuje do druhé fáze hospodářské recese a kdy i ministr financí Kalousek začíná kajícně připouštět možnost výpadku příjmů státního rozpočtu na letošní rok v rozsahu kolem 40 miliard korun. Stejně „kvalifikovaně“ se dají výpadky odhadnout až na 60 miliard Kč a pravděpodobnost výdajových škrtů ve výši 30 miliard Kč na výdajové straně státního rozpočtu. Stát tak v rozpočtové oblasti není zrovna v růžové situaci, není to bohatá nevěsta, která by mohla v tuto chvíli rozdávat.

Jsme si samozřejmě vědomi, že je potřebné odblokovat pozemky v extravilánech a zejména intravilánech obcí, že toto je racionální požadavek, který má také proto naši podporu. Přijímat však vládní návrh zákona v předložené podobě v čase recidivy hospodářské recese považujeme za politický a ekonomickým hazard, odporující českým národním zájmům, který by nám historie neodpustila.

Jeden z poslanců v Poslanecké sněmovně hovořil o tom, jak po válce národně socialističtí poslanci, mezi nimi prof. Dr. Vl. Krajina, generální tajemník nár. soc. strany a poslanec, a poslankyně dr. Milada Horáková požadovali etatizovat „vlastnictví“ v rukou některých církevních řádů. Je to historická skutečnost a já s tím po létech nemám žádný problém, nemám k tomu žádnou výhradu.

Poslanci strany Národní socialisté – levice 21. století proto budou z výše uvedených zásadních důvodů hlasovat proti návrhu tohoto zákona. A chci také říci, že pokud národní socialisté budou zasedat v příští sněmovně či dokonce v příští vládní koalici, budou trvat na revizi finanční výše restitucí. Stejný veřejný závazek bych očekával i od dalších opozičních stran, zejména té jedné. Možná, že je to jen tím, že špatně slyším. Zato však vidím, jak si její představitelé tisknou ruce s katolickými preláty. Nic proti tisknutí rukou, bude však dobré, aby v tom veřejnost měla jasno.