Přímá volba prezidenta je téměř jistá. Zbývá prosadit jen prováděcí zákon, a pokud v něm bude rozumným způsobem stanovena např. lhůta při podání stížnosti po volbě a počet dní na jejím vyřízení Nejvyšším správním soudem v obou případech např. 7 dní, nemohou nastat v důsledku přímé volby vážnější komplikace, které naznačil předseda Ústavního soudu. Přání bylo v jeho případě otcem myšlenky. Prostě nechce přímou volbu.

Schválení změny ústavy, které otevřelo cestu přímé prezidentské volbě, beru jako jistou satisfakci pro politiku, kterou jsem od roku 2005 uskutečňoval. Pokud jsem působil v čele nejsilnější politické strany v zemi, prosazoval jsem vždy tuto přímou volbu. A to tak, že zůstala jako (pro mnohé sociální demokraty nepříjemný) programový závazek z časů mého vedení dodnes. Při jednání v poslanecké sněmovně bylo vidět, jak silně přímá volba prezidenta řadě dnešních lídrů sociální demokracie vadí. Nicméně poté, co vedení ČSSD pochopilo, že je tento postoj u voličů může poškodit, složilo zbraně a přímé volbě již nebránilo.

V každém případě je ale prezidentská volba novým jevem na české politické scéně, který dnes zaměstnává (zatím jen) novináře více, nežli je zdrávo. Už se ostatně vyrojil celý peloton uchazečů o prezidenství a rozjitřená mysl řady novinářů protřepává neúnavně, ale silně předčasně jejich šance.

Co je ovšem nejzajímavější na všech sociologických analýzách, které v této souvislosti vznikají, je to, že lidé chtějí nestranického či dokonce nadstranického kandidáta. Straničtí kandidáti nebudou mít na růžích ustláno, významná část veřejnosti na ně bude hledět s nedůvěrou. To je více či méně reakce na prezidentství V. Klause, který pravidelně překračuje své pravomoci dané mu ústavou a je přitom vnímán jako politik vzešlý z jedné ze dvou největších politických stran. V přímé prezidentské volbě prohrají především všechny parlamentní politické strany a jejich straničtí kandidáti.

Viděl jsem vždy přímou volbu prezidenta jako nástroj posilující zájem lidí o veřejné záležitosti. Po posledních volbách do poslanecké sněmovny, jako nikdy předtím - přes volební vítězství ČSSD – dominují ve sněmovně a tedy i ve vládě pravostředové strany. Zejména Věci veřejné měly před volbami spíše levostředový program, který ovšem po volbách s naprostou lehkostí odložily. A začaly podporovat zcela protilidové, asociální zákonodárství. Před volbami média vůbec nepřipustila věcnou debatu o skutečných problémech české společnosti. Dinosauři a Řecko, to byla ta nosná a iracionální témata debaty před volbami. Teď máme vládu, která zemi vláčí do marasmu korupce a hospodářství ke stagnaci.

Nepochybuji o tom, že i v přímé prezidentské volbě nejspíše nezvítězí ten nejlepší, ale zvítězí kandidát s nejlepším marketingem. Řada lidí lomí rukama v obavách, že vyhraje marketingový kandidát typu T. Okamury. A přičítá to za vinu přímé volbě. Nemyslím si to. Pan Okamura je natolik soudný, že ví, jaké jsou jeho politické a lidské limity a nebude ani kandidovat. Čeští voliči volili ve sněmovních volbách v květnu 2010 nešťastně a proti svému zájmu velmi pravděpodobně tak tomu bude pro tentokrát i v přímé prezidentské volbě za necelý rok.

Je to ostatně totéž, jako v referendech pořádaných ve Švýcarsku, ve kterých jsou tu a tam velmi kuriózní výsledky. Předností demokracie oproti totalitě je ovšem to, že po čase (i u referenda) může být repete. Opakování. Nepochybuji o tom, že již v příštích volbách do sněmovny v roce 2014 se lidé budou rozhodovat podle svého (především) ekonomického zájmu a ne podle toho, co jim nakukají „celebrity“ a média.

Vidím každé volby jako součást nekončícího zápasu o emancipaci českého občana. Přímou volbu prezidenta vidím v této souvislosti jako krok správným směrem, i když se prezident napoprvé zrovna nemusí povést.