Jak je to s dluhy a daněmi
Pan Petr Mach mne ve svém blogu úsměvně nařkl, že nevím, jaký je rozdíl mezi veřejnými financemi a státním rozpočtem, deficitem a dluhem. Ponechávám jeho domněnku bez komentáře, protože za to nestojí. Pan Mach mi dále snaživě podsouvá, že jsem si prý popletl termíny deficitu státního rozpočtu a vládního deficitu či deficitu veřejných financí.
Pokud se běžně mluví o veřejném schodku a často i schodku veřejných rozpočtů, má se zpravidla na mysli vládní deficit či přebytek (public balance) v metodice ESA95, uváděný v oficiální bruselské statistice Eurostatu. Tento schodek je s drobnými úpravami zařazen i do maastrichtských kritérií. Oficiální název „deficit sektoru vládních institucí“ je v češtině pro veřejnost zavádějící, protože ho automaticky ztotožňuje jen s deficitem státního rozpočtu… Z tohoto důvodu se i termín vládní finance (government finance) běžně v Čechách užívá jako veřejnosti srozumitelnější veřejné finance.
Sám pan Mach přece dělá to samé. Když třeba ve svém textu proti euru (CEVRO 8. 9. 2004) píše o maastrichtských kritériích, říká, že rozpočtový deficit nesmí překročit 3 %. Myslí tím samozřejmě vládní deficit. Když ve svém textu oslavujícím rovnou daň (Revue Politika 8. 7. 2003) píše o deficitech veřejných rozpočtů, uvádí samozřejmě běžný kvantitativní údaj o vládním deficitu… Činí-li takové „prohřešky“ „brilantní“ teoretik Mach sám, vypadá pak jeho poučování pouhého „manažera,“ jak mne s despektem označuje, zvlášť půvabně.
Vedle ESA95 existují i jiné metodiky, které obvykle berou v úvahu menší či méně přesně zachycený okruh vstupních dat. Třeba GFS 1986. Snahou mezinárodní statistiky je ale odstranit schovávání dluhů a ztrát tam, kde se na ně nevidí. Pan Mach chce ale naopak mluvit o vývoji ukazatelů státního nebo veřejného dluhu, které ovšem některé významné posuny ve veřejném majetku nezahrnují. Trochu to popletl, to je zase jiný bruselský (maastrichtský) ukazatel.
Zábavné je tvrzení pana Macha, že ty vysoké vládní deficity vlád ODS (13,4 a 22 % HDP) vznikly jen kupónovou privatizací, takže je všechno v pořádku, protože rodiny tím vlastně získaly. Skutečnost, kolik na kupónové privatizaci vydělal rodinný rozpočet pánů Koženého a spol. mě nechává chladným. Myslím, že není co chválit. Prošustrovalo se tu tolik peněz, až se tají dech. Vlastně od Bílé hory se nikdy tak “nepřesunoval“ majetek jako za vlád Václava Klause.
Pan Mach nás školí o tom, jak je škodlivé utrácet víc než vyděláváme. Jedinou výjimkou má být, když se peníze rozdávají formou privatizačních kupónových knížek. Pokud to chápu správně, stačí našemu švarnému mládenci, aby se třeba výdaje na zdravotnictví přejmenovaly na privatizaci, zaplatily z výnosu prodeje Svatovítské katedrály a hned bude vše v pořádku. Stejnou logikou nám pan Mach může říci, že deficity rozpočtů vlastně velice prospívají rodinám, protože o to platí menší daně. Svatá prostoto!
Pan Mach má ale pravdu v tom, že metodika vykazování vládního deficitu a vládního dluhu má stále svá úskalí a není v ní vidět vše. Kdybychom třeba promítli do vládního deficitu (přebytku) růst ceny akcií státního podílu firmy ČEZ, dostali bychom cifru, která by prakticky kompenzovala všechny rozpočtové schodky za naše minulé volební období (2002/6). Bystrý pan Mach to samozřejmě ví… Jen o tom moudře pomlčel.
Ekonomika za panování Václava Klause vynikala zajímavými finančními záhadami. Zatímco státní rozpočet byl formálně v pořádku, státní majetek ale mizel, skutečné dluhy se ukrývaly do transformačních institucí a bankovního sektoru. Rostly ovšem také skryté dluhy podfinancovaného školství, zdravotnictví, regionů, životního prostředí a podnikové sféry. Vlády sociální demokracie v souladu s doporučeními mezinárodních finančních institucí a EU tyto dluhy pouze zapsaly do účetních knih a krvavě zaplatily. Přestaly prostě lhát.
Propagandistický trik agitátorů ODS, který ukazuje, že státní dluh se od ledna 1993 do prosince 1997 nezměnil a činil stále 173 miliard korun, dnes osloví už jen neinformované prosťáčky. Skutečností je, že vláda ODS po sobě zanechala hospodářskou krizi, skryté dluhy, rozvrácený finanční sektor a podniky v postprivatizační agónii. Skutečností je, že ČSSD předala zemi s rekordním a zdravým hospodářským růstem nad 6 %, trvajícím rekordní období, a s veřejnými financemi, které v roce 2006 naplňovaly všechna maastrichtská kritéria k přijetí do Eurozóny. Kritéria, která mimochodem neplní i řada zemí samotné Eurozóny.
Pan Mach s úctyhodnou vytrvalostí blábolí o tom, jak prý pravicové vlády hospodaří skvěle a levicové utrácí. Měl by tedy ve své oslnivé logice absolutních čísel vysvětlit, proč reforma současné pravicové vlády bude dělat zhruba stejné veřejné dluhy, jako činily vlády předchozí. 100 miliard ročně. Proč nebude ty dluhy za rekordního růstu splácet? Kde jsou teď všechna ta bájná proroctví Svatého Macha? Když se kdosi ve starověku chvástal o svých skokanských úspěších doma na ostrově Rhodos, řekli v tom ezopském příběhu prostě: Tu je Rhodos, zde skoč – Hic Rhodus, hic salta!
Pokud se běžně mluví o veřejném schodku a často i schodku veřejných rozpočtů, má se zpravidla na mysli vládní deficit či přebytek (public balance) v metodice ESA95, uváděný v oficiální bruselské statistice Eurostatu. Tento schodek je s drobnými úpravami zařazen i do maastrichtských kritérií. Oficiální název „deficit sektoru vládních institucí“ je v češtině pro veřejnost zavádějící, protože ho automaticky ztotožňuje jen s deficitem státního rozpočtu… Z tohoto důvodu se i termín vládní finance (government finance) běžně v Čechách užívá jako veřejnosti srozumitelnější veřejné finance.
Sám pan Mach přece dělá to samé. Když třeba ve svém textu proti euru (CEVRO 8. 9. 2004) píše o maastrichtských kritériích, říká, že rozpočtový deficit nesmí překročit 3 %. Myslí tím samozřejmě vládní deficit. Když ve svém textu oslavujícím rovnou daň (Revue Politika 8. 7. 2003) píše o deficitech veřejných rozpočtů, uvádí samozřejmě běžný kvantitativní údaj o vládním deficitu… Činí-li takové „prohřešky“ „brilantní“ teoretik Mach sám, vypadá pak jeho poučování pouhého „manažera,“ jak mne s despektem označuje, zvlášť půvabně.
Vedle ESA95 existují i jiné metodiky, které obvykle berou v úvahu menší či méně přesně zachycený okruh vstupních dat. Třeba GFS 1986. Snahou mezinárodní statistiky je ale odstranit schovávání dluhů a ztrát tam, kde se na ně nevidí. Pan Mach chce ale naopak mluvit o vývoji ukazatelů státního nebo veřejného dluhu, které ovšem některé významné posuny ve veřejném majetku nezahrnují. Trochu to popletl, to je zase jiný bruselský (maastrichtský) ukazatel.
Zábavné je tvrzení pana Macha, že ty vysoké vládní deficity vlád ODS (13,4 a 22 % HDP) vznikly jen kupónovou privatizací, takže je všechno v pořádku, protože rodiny tím vlastně získaly. Skutečnost, kolik na kupónové privatizaci vydělal rodinný rozpočet pánů Koženého a spol. mě nechává chladným. Myslím, že není co chválit. Prošustrovalo se tu tolik peněz, až se tají dech. Vlastně od Bílé hory se nikdy tak “nepřesunoval“ majetek jako za vlád Václava Klause.
Pan Mach nás školí o tom, jak je škodlivé utrácet víc než vyděláváme. Jedinou výjimkou má být, když se peníze rozdávají formou privatizačních kupónových knížek. Pokud to chápu správně, stačí našemu švarnému mládenci, aby se třeba výdaje na zdravotnictví přejmenovaly na privatizaci, zaplatily z výnosu prodeje Svatovítské katedrály a hned bude vše v pořádku. Stejnou logikou nám pan Mach může říci, že deficity rozpočtů vlastně velice prospívají rodinám, protože o to platí menší daně. Svatá prostoto!
Pan Mach má ale pravdu v tom, že metodika vykazování vládního deficitu a vládního dluhu má stále svá úskalí a není v ní vidět vše. Kdybychom třeba promítli do vládního deficitu (přebytku) růst ceny akcií státního podílu firmy ČEZ, dostali bychom cifru, která by prakticky kompenzovala všechny rozpočtové schodky za naše minulé volební období (2002/6). Bystrý pan Mach to samozřejmě ví… Jen o tom moudře pomlčel.
Ekonomika za panování Václava Klause vynikala zajímavými finančními záhadami. Zatímco státní rozpočet byl formálně v pořádku, státní majetek ale mizel, skutečné dluhy se ukrývaly do transformačních institucí a bankovního sektoru. Rostly ovšem také skryté dluhy podfinancovaného školství, zdravotnictví, regionů, životního prostředí a podnikové sféry. Vlády sociální demokracie v souladu s doporučeními mezinárodních finančních institucí a EU tyto dluhy pouze zapsaly do účetních knih a krvavě zaplatily. Přestaly prostě lhát.
Propagandistický trik agitátorů ODS, který ukazuje, že státní dluh se od ledna 1993 do prosince 1997 nezměnil a činil stále 173 miliard korun, dnes osloví už jen neinformované prosťáčky. Skutečností je, že vláda ODS po sobě zanechala hospodářskou krizi, skryté dluhy, rozvrácený finanční sektor a podniky v postprivatizační agónii. Skutečností je, že ČSSD předala zemi s rekordním a zdravým hospodářským růstem nad 6 %, trvajícím rekordní období, a s veřejnými financemi, které v roce 2006 naplňovaly všechna maastrichtská kritéria k přijetí do Eurozóny. Kritéria, která mimochodem neplní i řada zemí samotné Eurozóny.
Pan Mach s úctyhodnou vytrvalostí blábolí o tom, jak prý pravicové vlády hospodaří skvěle a levicové utrácí. Měl by tedy ve své oslnivé logice absolutních čísel vysvětlit, proč reforma současné pravicové vlády bude dělat zhruba stejné veřejné dluhy, jako činily vlády předchozí. 100 miliard ročně. Proč nebude ty dluhy za rekordního růstu splácet? Kde jsou teď všechna ta bájná proroctví Svatého Macha? Když se kdosi ve starověku chvástal o svých skokanských úspěších doma na ostrově Rhodos, řekli v tom ezopském příběhu prostě: Tu je Rhodos, zde skoč – Hic Rhodus, hic salta!