Za Margaret Thatcherovou
„Miluji konsensus - na základě toho, co chci já.“ Tento výrok charakterizuje Margaret Thatcherovou asi nejlépe. Rozhodnost, kategoričnost, jednostrannost, až papežské přesvědčení o vlastní neomylnosti byly jejími nejpříznačnějšími rysy.
Její smrtí odešla jedna z nejvýraznějších postav britské politiky po II. světové válce. Žena, která vstoupila do dějin jako Železná lady, nedosáhla velikosti Winstona Churchilla, patří nicméně k jeho nejdůležitějším následovníkům. Byla typickým produktem období studené války, významným protagonistou jejích závěrečných let. Jako fanatická antikomunistka pomáhala otevírat dveře do světové politiky Michailu Gorbačovovi a jeho „novému myšlení“. Chápala totiž „perestrojku“ jako velkou šanci k porážce sovětského a evropského komunismu, a v tom se nemýlila. Netajila se svou nechutí ke sjednocení Německa, v čemž se – výjimečně – shodla s francouzským socialistickým prezidentem Mitterrandem. Pochopila však, že sjednocení nemůže zabránit a tak jej byla nucena přijmout.
Společně s prezidentem Reaganem prosazovala použití ozbrojené síly v mezinárodních vztazích jako standardního instrumentu. Byla přesvědčeným transatlantistou, jiná spojenectví než s USA neměla, ani je nevyhledávala. To vše poté, co britský premiér Wilson předvídavě odmítl v polovině 60. let vyhovět žádosti Lyndona Johnsona vyslat do Vietnamu britské vojáky.
Vedle Reaganových válečných akcí (Panama, Libye, Grenada) sama poslala silné britské úderné vojenské uskupení k Falklandským ostrovům v roce 1982 poté, co Malvíny obsadila argentinská armáda. Reaganovu administrativu důsledně podporovala při rozmisťování raket krátkého a středního doletu v západní Evropě počátkem 80. let, včetně jejich umístění na britském území. Silné britské mírové a protijaderné hnutí ignorovala. Patřila k významným oporám Saddáma Husajna při jeho válce s Íránem. Společně s Ronaldem Reaganem se stala předchůdcem zahraniční politiky prezidenta G. W. Bushe (2001 – 2008). Ten, jak známo, zavlekl svou zemi do dvou velkých válek (Afghánistán, Irák), které pro USA skončily fiaskem.
Budiž ovšem současně řečeno, že labouristický premiér Tony Blair se o něco později stal mnohem častějším válečníkem než Thatcherová. Vedl za 6 let 5 válek (Irák 1998, Jugoslávie 1999, Sierra Leone 2000, Afghánistán 2001, Irák 2003), zatímco Thatcherová „jen“ jednu – tu o Falklandy.
Svým legendárním „chci své peníze zpět“ zajistila Londýnu až dodnes známý „rabat“ - cosi jako slevu v rozpočtu EU. Současně tím položila základy takového modelu členství země v EU, kdy je Británie současně členem i nečlenem evropského integračního procesu. Dnes se ukazuje víc než jindy, že modelu neudržitelného.
Thatcherovou nikdy nezajímala lidská práva. Její megaostudou proto navždy zůstane podpora apartheidu v Jihoafrické republice odmítáním sankcí proti rasismu. Britskou vlajku pošpinila také ostentativními sympatiemi a přátelstvím k masovému vrahovi, vůdci chilských pučistů, generálu Pinochetovi. V paměti zůstane i osud odsouzených teroristů z IRA, které nechala bez pardonu zemřít v britských věznicích v důsledku hladovky.
Margaret Thatcherová byla první ženou, která se v Británii stala předsedkyní vlády. Vyhrála troje volby. Její obdivovatelé tvrdí, že svými ekonomickými a sociálními reformami Británii zachránila. Její kritici naopak soudí, že právě svou extrémní sociálně bezohlednou neoliberální ekonomickou politikou nasměrovala Británii – po krátkodobém vzestupu – cestou úpadku a ztráty mezinárodního významu.
Thatcherová výrazně snížila úlohu státu v životě a řízení země. Odbory ve Velké Británii natolik převálcovala, že se z toho dodnes nevzpamatovaly. Systémovou liberalizací, privatizací a deregulací silně de-industrializovala britskou ekonomiku. Podobně jako Reagan – což se dnes Obama zoufale snaží napravit obnovováním amerického průmyslu. Nafoukla bankovní a finanční sektor a s tím související služby. Důsledky její politiky britskou společnost přivedly k sociální, etnické, morální a stále více i rasové roztříštěnosti. Ke společnosti, v níž hloubka rozdílů mezi nejbohatšími a nejchudšími vrstvami trvale roste. Kde rovněž kolabuje léty budovaný systém multikulturalismu.
Stojí za zmínku, že byt´ byla vůbec první ženou v Downing Street 10, sama pro ženy ve společnosti, ale ani v politice, nic neudělala. Dokonce jim nedůvěřovala, v politice se obklopovala prakticky výlučně muži.
Své ekonomické a sociální vize neváhala prosazovat s použitím síly. Masivní policejní zásahy proti stávkujícím britským horníkům zůstanou v civilizovaném světě na dlouho příkladem sociální brutality ojedinělého rozsahu. Dnes je už patrné, že „konzervativní revoluce“ Reagana a Thatcherové dláždila cestu k propadu světového kapitalismu na podzim 2008.
Připomeňme konečně, že Margaret Thatcherová jako jedna z prvních již v září 1990 – v našem tehdejším Federálním shromáždění – potvrdila potřebu začlenit post-komunistické země do dnešní EU (tehdy Evropských společenství) jako řádné členy. A taky se kriticky vyjádřila k britské politice „usmiřování“ Hitlera koncem třicátých let 20. století. Přihlásila se tehdy i ke stanovisku Churchilla k Mnichovské dohodě, „na kterou se díváme s hanbou“. Churchill ovšem považoval tento perfidní akt zrady za neplatný až od března 1939, tedy od okupace zbytku Československa. Nikoli od doby jeho podpisu v září 1938. Takže je to omluva či není?
K objektivnějšímu hodnocení úlohy Margaret Thatcherové bude potřebný čas, hodně času. V každém případě odešel člověk, který byl neopomenutelnou, byť rozporuplnou, součástí britských poválečných dějin.
Její smrtí odešla jedna z nejvýraznějších postav britské politiky po II. světové válce. Žena, která vstoupila do dějin jako Železná lady, nedosáhla velikosti Winstona Churchilla, patří nicméně k jeho nejdůležitějším následovníkům. Byla typickým produktem období studené války, významným protagonistou jejích závěrečných let. Jako fanatická antikomunistka pomáhala otevírat dveře do světové politiky Michailu Gorbačovovi a jeho „novému myšlení“. Chápala totiž „perestrojku“ jako velkou šanci k porážce sovětského a evropského komunismu, a v tom se nemýlila. Netajila se svou nechutí ke sjednocení Německa, v čemž se – výjimečně – shodla s francouzským socialistickým prezidentem Mitterrandem. Pochopila však, že sjednocení nemůže zabránit a tak jej byla nucena přijmout.
Společně s prezidentem Reaganem prosazovala použití ozbrojené síly v mezinárodních vztazích jako standardního instrumentu. Byla přesvědčeným transatlantistou, jiná spojenectví než s USA neměla, ani je nevyhledávala. To vše poté, co britský premiér Wilson předvídavě odmítl v polovině 60. let vyhovět žádosti Lyndona Johnsona vyslat do Vietnamu britské vojáky.
Vedle Reaganových válečných akcí (Panama, Libye, Grenada) sama poslala silné britské úderné vojenské uskupení k Falklandským ostrovům v roce 1982 poté, co Malvíny obsadila argentinská armáda. Reaganovu administrativu důsledně podporovala při rozmisťování raket krátkého a středního doletu v západní Evropě počátkem 80. let, včetně jejich umístění na britském území. Silné britské mírové a protijaderné hnutí ignorovala. Patřila k významným oporám Saddáma Husajna při jeho válce s Íránem. Společně s Ronaldem Reaganem se stala předchůdcem zahraniční politiky prezidenta G. W. Bushe (2001 – 2008). Ten, jak známo, zavlekl svou zemi do dvou velkých válek (Afghánistán, Irák), které pro USA skončily fiaskem.
Budiž ovšem současně řečeno, že labouristický premiér Tony Blair se o něco později stal mnohem častějším válečníkem než Thatcherová. Vedl za 6 let 5 válek (Irák 1998, Jugoslávie 1999, Sierra Leone 2000, Afghánistán 2001, Irák 2003), zatímco Thatcherová „jen“ jednu – tu o Falklandy.
Svým legendárním „chci své peníze zpět“ zajistila Londýnu až dodnes známý „rabat“ - cosi jako slevu v rozpočtu EU. Současně tím položila základy takového modelu členství země v EU, kdy je Británie současně členem i nečlenem evropského integračního procesu. Dnes se ukazuje víc než jindy, že modelu neudržitelného.
Thatcherovou nikdy nezajímala lidská práva. Její megaostudou proto navždy zůstane podpora apartheidu v Jihoafrické republice odmítáním sankcí proti rasismu. Britskou vlajku pošpinila také ostentativními sympatiemi a přátelstvím k masovému vrahovi, vůdci chilských pučistů, generálu Pinochetovi. V paměti zůstane i osud odsouzených teroristů z IRA, které nechala bez pardonu zemřít v britských věznicích v důsledku hladovky.
Margaret Thatcherová byla první ženou, která se v Británii stala předsedkyní vlády. Vyhrála troje volby. Její obdivovatelé tvrdí, že svými ekonomickými a sociálními reformami Británii zachránila. Její kritici naopak soudí, že právě svou extrémní sociálně bezohlednou neoliberální ekonomickou politikou nasměrovala Británii – po krátkodobém vzestupu – cestou úpadku a ztráty mezinárodního významu.
Thatcherová výrazně snížila úlohu státu v životě a řízení země. Odbory ve Velké Británii natolik převálcovala, že se z toho dodnes nevzpamatovaly. Systémovou liberalizací, privatizací a deregulací silně de-industrializovala britskou ekonomiku. Podobně jako Reagan – což se dnes Obama zoufale snaží napravit obnovováním amerického průmyslu. Nafoukla bankovní a finanční sektor a s tím související služby. Důsledky její politiky britskou společnost přivedly k sociální, etnické, morální a stále více i rasové roztříštěnosti. Ke společnosti, v níž hloubka rozdílů mezi nejbohatšími a nejchudšími vrstvami trvale roste. Kde rovněž kolabuje léty budovaný systém multikulturalismu.
Stojí za zmínku, že byt´ byla vůbec první ženou v Downing Street 10, sama pro ženy ve společnosti, ale ani v politice, nic neudělala. Dokonce jim nedůvěřovala, v politice se obklopovala prakticky výlučně muži.
Své ekonomické a sociální vize neváhala prosazovat s použitím síly. Masivní policejní zásahy proti stávkujícím britským horníkům zůstanou v civilizovaném světě na dlouho příkladem sociální brutality ojedinělého rozsahu. Dnes je už patrné, že „konzervativní revoluce“ Reagana a Thatcherové dláždila cestu k propadu světového kapitalismu na podzim 2008.
Připomeňme konečně, že Margaret Thatcherová jako jedna z prvních již v září 1990 – v našem tehdejším Federálním shromáždění – potvrdila potřebu začlenit post-komunistické země do dnešní EU (tehdy Evropských společenství) jako řádné členy. A taky se kriticky vyjádřila k britské politice „usmiřování“ Hitlera koncem třicátých let 20. století. Přihlásila se tehdy i ke stanovisku Churchilla k Mnichovské dohodě, „na kterou se díváme s hanbou“. Churchill ovšem považoval tento perfidní akt zrady za neplatný až od března 1939, tedy od okupace zbytku Československa. Nikoli od doby jeho podpisu v září 1938. Takže je to omluva či není?
K objektivnějšímu hodnocení úlohy Margaret Thatcherové bude potřebný čas, hodně času. V každém případě odešel člověk, který byl neopomenutelnou, byť rozporuplnou, součástí britských poválečných dějin.