Vzpomínám si, jak na jaře roku 2005, tedy v době, kdy jsem byl českým premiérem, začal Václav Klaus v zahraničí vykládat své poněkud výstřední názory na Evropskou unii. Ty názory byly v rozporu s linií mé vlády. Sdělil jsem tehdy veřejnosti, že prioritu v určování zahraničně – politické linie země má vláda a nikoliv prezident. A že pokud se V. Klaus chce ještě někdy v budoucnu vydat na zahraniční cestu, musí to respektovat. Jinak mu vláda nemusí služební cestu za peníze daňových poplatníků schválit. Prezident V. Klaus pochopil a stáhnul se.

Po čase „to“ samozřejmě zkoušel znovu a jinak, ale zejména opatrně. Vycházel jsem tehdy ve svém stanovisku z litery i ducha platné české ústavy. A také ze slov, která – jak se traduje – použil v poválečném období druhý čs. prezident Edvard Beneš: „Jsem ústavní prezident, mám názory, jaké má vláda.“ To E. Beneš jistě nemyslel zcela doslova, ale kotrmelec úplně v rozporu s politickou linií vlády by si jako ústavní prezident jistě nedovolil. Byť jeho osobní názor mohl být i jiný. Ústava je prostě ústava, není to cár popsaného papíru.

Prezident Zeman se pustil do souboje s vládou, s ministrem zahraničí o to, kdo má prioritu v oblasti zahraniční politiky. Vybral si jako bojové území jmenování Livie Klausové do čela české ambasády na Slovensku. Je to mimochodem přímo neslýchaný příklad klientelismu v české politice.

Pravda i v USA po svém zvolení prezident odměňuje své zasloužilé stoupence a podpůrce, kteří mu do funkce pomohli, ale v evropských podmínkách něco takového nemá obdoby. Celkem nechutné je také bezostyšné „zdůvodňování“ hradního „ministra zahraničí“ Kmoníčka, jehož hlavní tezí je, že se vytvořila přímou volbou prezidenta „nová situace“. Nevím, co má pan Kmoníček na mysli, ústavní pozice prezidenta se přímou volbou nezměnila ani trochu. Ústava zůstává beze změny.

Dalším rytířem smutné postavy – vedle Miloše Zemana a Hynka Kmoníčka – je v celém příběhu premiér Petr Nečas. Ten jako obvykle nic nechápe a s rozkoší přistoupí k ponížení „svého“ ministra zahraničí. Nevím jen, co mu to přinese. Sympatie racionálně uvažujících lidí budou tentokrát na straně Karla Schwarzenberga.

Připomenu jen, že podle platné české ústavy navrhuje adepty na velvyslance ministr zahraničí. Vláda je schvaluje a prezident buď jmenování podepíše anebo nepodepíše. Podle povahy věci, nejsou-li v ústavě stanoveny termíny, měl by tak učinit (připojit svůj podpis) neprodleně. Pokud nepodepíše jmenování toho kterého velvyslance, měl by prezident dostat návrh nový. A prezident by měl také jasně sdělit, proč jmenování nepodepsal. A ústava od hlavy státu jistě neočekává, že bude navrhované adepty odmítat do nekonečna. Priorita vlády před prezidentem v oblasti zahraniční politiky je totiž podle ústavy jasná.