Jednou z věcí, o které bývalý ministr financí Kalousek rád mluvil v souvislosti s fiskální politikou a zejména státním rozpočtem, bylo snižování strukturálního deficitu. Považuji za důležité vysvětlit, o co jde, neboť za touto rádoby kouzelnou a vševysvětlující formulkou je do značné míry schována dlouhodobá práce vlády, a zejména ministra financí.

Strukturální složka salda veřejných financí odráží nastavení fiskální politiky a je výsledkem záměrných rozhodnutí vlády na příjmové i výdajové straně veřejných rozpočtů, například v podobě změny daňových sazeb nebo změny objemu sociálních transferů. Změna strukturálního salda pak vypovídá o tom, jestli vláda provádí expanzivní nebo restriktivní fiskální politiku. Pokud byl v ČR po sedm let jeden ministr financí, nemůže pochopitelně svádět strukturální deficit na předchozí vlády.

Snaha Nečasovy vlády snižovat strukturální schodek tedy jen napravovala to, co Topolánkova a Nečasova vláda svou neodpovědnou rozpočtovou politikou způsobily. Vím, že jsou to čísla, kterým laická veřejnost nevěnuje příliš pozornost. Jsou tak trošku pod pokličkou, ani politici o nich často nehovoří. Není špatné je pro úplnost uvést. Připomenout je ekonomickým analytikům, kteří by s nimi měli často pracovat. A také novému ministru financí Babišovi, pro kterého je to po buřtech a rohlících trochu něco jiného. Uvádím čísla uveřejněná Ministerstvem financí v listopadu 2013.



V roce 2006 skončilo hospodaření veřejných rozpočtů strukturálním schodkem odpovídajícím třem procentům hrubého domácího produktu. Vláda, kterou jsem tehdy vedl (skončila ve funkci 3.9.2006), připravila státní rozpočet pro rok 2007, ve kterém strukturální deficit poklesl na 1,3 procenta hrubého domácího produktu. Následná reforma (spíše „deforma“) veřejných financí Topolánkovy vlády, jejíž těžiště spočívalo ve snižování přímých daní a pojistného, prohloubila v roce 2008 strukturální deficit celkem o dva procentní body (cca 75 mld.) na 3,3 procenta HDP. K dalšímu prohloubení strukturálního schodku na 5,1 procenta HDP došlo v roce 2009 v důsledku přijatých protikrizových opatření, které však měly mnohdy pochybnou účinnost (např. slevy na pojistném).

V roce 2010 se strukturální deficit snížil na 4,3 procenta HDP, což byl jednak výsledek dočasné účinnosti některých protikrizových opatření z roku 2009 a jednak výsledek dopadu opatření přijatých v rámci tzv. Janotova balíčku.

Také v dalších letech se strukturální deficit snižoval, a i když máme za rok 2013 k dispozici zatím jen kvalifikovaný odhad, výtečný výsledek roku 2007 (tedy před daňovou reformou) nebyl s největší pravděpodobností překonán ani za rok 2013.

Nejsem sám, kdo se domnívá, že Nečasova vláda dělala chybnou rozpočtovou politiku. A můžeme jen spekulovat, zda to bylo dáno ideologickou předpojatostí této vlády, její naprostou bezradností a neschopností, nebo jestli jí šlo dokonce o záměr. Vláda snižovala strukturální deficit opatřeními, v jejichž důsledku docházelo k bezprecedentnímu přesunu těžiště daňového inkasa od zdanění příjmů a majetku k nepřímým daním. Takováto změna struktury daní je pochopitelně výhodná pro příjmově silnější skupiny a vrstvy společnosti. Topolánkova a později Nečasova vláda a její ministr financí šly cestou výrazného zvyšování DPH. Když jsem odcházel z úřadu premiéra začátkem září 2006, byla snížená sazba DPH 5 %, teď je to již 15 %, základní sazba byla 19 % a dnes je 21 %. Nekončícím zvyšováním DPH a spotřebních daní vláda dramaticky zvýšila relativní daňovou zátěž u středně a nízkopříjmových skupin obyvatelstva - tedy rodin s dětmi, zaměstnanců veřejného i státního sektoru, důchodců, nezaměstnaných a sociálně potřebných, z nichž desetitisíce každý rok rozšiřovaly počty lidí pod hranicí chudoby. Pravicovou vládu růst cen základních druhů zboží a služeb nijak neznepokojoval. Přitom se jednalo zejména o potraviny a léky, u služeb pak o zvýšení ceny veřejné dopravy, vodného a stočného a například také o vstupy do muzeí, divadel a kin. Výběr DPH je pro stát podstatně jednodušší než například výběr daně z příjmů.